Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: P. K., zastoupený JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024 č. j. 13 Co 320/2023-3067 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. června 2023 č. j. 0 Nc 29015/2020-2818, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a I. O., zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem Panská 895/6, Praha 1, a nezletilé N. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V této věci stěžovatel namítá zásah do svého práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na péči o dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v důsledku svěření jeho dcery do asymetrické střídavé péče tak, že větší počet dnů bude v péči matky.
2. Stěžovatel a první vedlejší účastnice I. O. se v roce 2018 rozváděli. Již v průběhu rozvodového řízení byla jejich nezletilá dcera N. (druhá vedlejší účastnice) svěřena do péče matky a stěžovateli s ní byl upraven styk.
3. V roce 2019 stěžovatel navrhl svěřit nezletilou N. do střídavé péče obou rodičů. Obvodní soud pro Prahu 6 tomuto návrhu vyhověl a napadeným rozsudkem nezletilou svěřil do asymetrické střídavé péče. Poukázal na to, že důvodem pro svěření nezletilé do výlučné péče matky v minulosti byl zejména její nízký věk. Nyní je jí však již 7 a půl roku, s otcem se na základě předběžného opatření stýká šest dnů v čtrnáctidenním cyklu a v jiném řízení před Městským soudem v Praze vyjádřila přání být s matkou 10 dnů a s otcem 7 dnů. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu považuje obvodní soud střídavou péči za výchozí formu péče o dítě, jíž v tomto případě nic nebrání. Obvodní soud proto rozhodl tak, že nezletilá bude v péči matky od pondělí sudého týdne do úterý lichého týdne a v péči otce od úterý lichého týdne do pondělí sudého týdne (pro svátky a prázdniny stanovil zvláštní režim). Asymetrické rozložení péče vycházelo zejména z přání nezletilé.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že rozložení péče mezi rodiče vychýlil ještě o den více ve prospěch matky (nezletilá bude v péči matky od pondělí v lichém týdnu do středy sudého týdne a v péči otce od středy sudého týdne do následujícího lichého pondělí). Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že je namístě střídavá péče. Ke změně poměru dnů, po které bude nezletilá N. v péči toho kterého z rodičů, městský soud přistoupil s ohledem na její přání, které zjistil při jejím výslechu, a na to, že stěžovatel nezletilou nepodporuje v zájmových aktivitách, které má ráda, zejména v tanci.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že obecné soudy nezjistily žádné konkrétní pochybení v jeho péči ani patologické rysy jeho osobnosti, které by opodstatňovaly menší rozsah, v němž může realizovat svoji rodičovskou odpovědnost k nezletilé dceři. Soudy nezohlednily všechny okolnosti a z nich vyplývající zájem dítěte. Dle názoru stěžovatele se měly soudy primárně zabývat tím, zda existují překážky pro symetrickou střídavou péči. V tomto směru nemohly odkazovat na předběžné opatření, které nesmí ovlivnit rozhodování ve věci samé. Soudy nezohlednily poukazy stěžovatele na to, že matka nezletilou manipuluje a vůbec nerespektuje stěžovatelovu roli otce. Městský soud provedl důkaz zprávou lékaře, který má osobní vazby na matku, a nijak zprávu lékaře nezhodnotil, čímž svůj rozsudek zatížil nepřezkoumatelností. Při hodnocení názoru nezletilé je třeba brát v úvahu její nízký věk a především setrvalou manipulaci ze strany matky. Navíc nelze vycházet jen z názoru dítěte. Ani odlišný názor rodičů na volnočasové aktivity dítěte nemůže být překážkou symetrické střídavé péče. Pro nezletilou je přínosné trávení času s oběma rodiči. Právo rodičů na péči o děti je naplněno tehdy, pokud má každý z nich možnost pečovat o dítě po stejnou dobu jako ten druhý. Odchýlení od tohoto pravidla musí být řádně zdůvodněno. Městský soud navíc bez jakéhokoli odůvodnění převrátil rozložení péče pro sudé a liché týdny, čímž nezletilá přišla o dva kroužky, na které se stěžovatelem chodila. Závěrem stěžovatel poukázal na nepřiměřenou délku řízení (více než 4 roky).
6. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že považuje svůj rozsudek na ústavně konformní a řádně odůvodněný. Vycházel z provedených důkazů a zdůvodnil, proč upřednostnil asymetrickou střídavou péči.
7. Vedlejší účastnice I. O. ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázala na nevhodné chování stěžovatele vůči nezletilé. Ústavní stížnost akcentuje práva stěžovatele, ale nerespektuje to, co si přeje nezletilá. Kritériem pro stanovení šíře styku otce s nezletilou není přání rodiče, ale především zájem dítěte. Podstatným kritériem pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte je právě jeho přání. Městský soud pečlivě a komplexně prozkoumal veškeré relevantní skutečnosti. Nezletilá N. opakovaně uvedla, že chce být více u matky. Rozvržení péče dle předběžného opatření nezletilá špatně snášela. I při nerovnoměrné střídavé péči mají rodiče rovné postavení. Stěžovatel opakovaně prokazuje nezájem o spolupráci ve prospěch zdravého vývoje nezletilé a dlouhodobě ignoruje přání nezletilé ohledně výběru základní školy a mimoškolních aktivit (zejména účast nezletilé v prestižní taneční škole). Délku řízení způsobil stěžovatel velkým množstvím návrhů na výkon dřívějšího rozhodnutí o péči o nezletilou.
8. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření k ústavní stížnosti na vědomí.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , N 110/77 SbNU 607, bod 19).
11. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Obecné soudy řádně zhodnotily všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a své závěry o vhodném rozložení péče o nezletilou mezi stěžovatele a vedlejší účastnici řádně odůvodnily.
12. Obecné soudy vyšly z konstantní judikatury Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Mezi kritéria, která musí obecné soudy vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do péče, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě svěření dítěte do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a naplnění jeho fyzických, vzdělávacích, emocionálních, materiálních a jiných potřeb a (4) přání dítěte. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z toho, že zájmem dítěte je být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, ovšem nikoli jen s odkazem na ochranu práv druhého rodiče, který žádné silnější právo na péči o dítě nemá. I zde bude zpravidla důvodem ochrana nejlepšího zájmu dítěte (nálezy ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují).
13. Na základě těchto východisek městský soud svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, avšak rozložil ji nestejnoměrně tak, že nezletilá bude devět nocí ze čtrnácti u matky, a to především s ohledem na její přání (nezletilá při výslechu uvedla, že chce být více s matkou) a na to, že v době, kdy je v péči stěžovatele, často chyběla na lekcích tance, který má ráda. Této úvaze nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
14. Ústavní soud připomíná, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Lze přitom předpokládat, že dítě školního věku již je schopno v řízení, které se ho týká, vyjádřit svůj názor (nález ze dne 7. září 2023 sp. zn. II. ÚS 1192/22 , bod 47). Na druhou stranu však není možné postoj nezletilého bez dalšího převzít a rezignovat na pečlivé, komplexní a objektivní posouzení nejlepšího zájmu dítěte (například nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 , N 235/78 SbNU 617, bod 20). I z tohoto hlediska napadená rozhodnutí obstojí. Zejména městský soud sice z přání nezletilé N. do značné míry vyšel, vzal však v úvahu i další zjištěné okolnosti (jako právě účast nezletilé v taneční škole a negativní vztah stěžovatele k této aktivitě).
15. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky týkající se provedení důkazu lékařskou zprávou, kterou v odvolacím řízení předložila matka. Stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl, že ji městský soud opomněl zhodnotit, "ač z ní patrně vycházel". Ústavnímu soudu není zřejmé, kam přesně stěžovatel touto námitkou míří. Městský soud ve svém rozsudku (bod 16) shrnul obsah této lékařské zprávy (dle ní je nezletilá N. citlivá, navázaná na matku, její psychosomatický stav se horší a lékař navrhuje rodinnou terapii), který však v samotných jeho úvahách nehrál žádnou roli a není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje opak. V popsaném kontextu tak rozhodně nelze spatřovat stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost.
16. Do práv stěžovatele nemohlo zasáhnout ani to, že obecné soudy argumentovaly (mimo jiné) dočasnou úpravou styku nezletilé se stěžovatelem na základě předběžného opatření. Ačkoli předběžné opatření nemůže určovat obsah konečného rozhodnutí ve věci samé, v opatrovnických věcech lze vzít poměry založené předběžným opatřením do jisté míry v úvahu (neboť je zde zájem na stabilním výchovném prostřední pro nezletilé děti, srov. stručnou poznámku v usnesení ze dne 28. února 2024 sp. zn. III. ÚS 395/24 , bod 13, extrémní příklad pak dává výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1192/22 ). Stěžovatel navíc přehlíží, že obecné soudy zohlednily poměry založené předběžným opatřením spíše v jeho prospěch (zejména obvodní soud na ně odkazoval v tom směru, že stěžovatel má na základě předběžného opatření široký styk s nezletilou, pro niž tak střídavá péče nebude představovat zásadnější změnu).
17. Stěžovatel dále brojil proti tomu, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu svěřil nezletilou do stěžovatelovy péče převážně v sudém týdnu (podle rozsudku obvodního soudu měl stěžovatel o nezletilou pečovat v týdnu lichém). K tomu lze podotknout, že posláním Ústavního soudu není rozhodovat, v jaké konkrétní dny má ten který rodič o dítě pečovat (viz přiměřeně judikaturu citovanou výše v bodě 10). Takto konkrétní rozložení péče mezi rodiče by mohlo jejich ústavně zaručená práva porušit jen zcela výjimečně, a to zejména v situaci, kdy by rozhodnutí soudu vykazovalo prvky svévole. O tom však v tomto případě nic nesvědčí. Městský soud sice tuto změnu oproti prvostupňovému rozhodnutí výslovně nezdůvodnil, na druhou stranu ze žádného ze stěžovatelových vyjádření nebylo zřejmé, že by rozlišování sudých a lichých týdnů mělo hrát významnější roli. Stěžovatel v jednom ze svých podání v odvolacím řízení vypsal konkrétní dny v období březen 2023 - únor 2024 s aktivitami (kroužky), na které nezletilou vodil, mezi nimiž byly uvedeny i jiné aktivity než tanec, avšak po městském soudu nelze rozumně žádat, aby bez konkrétního tvrzení stěžovatele zkoumal, který den sudého či lichého týdne konkrétní aktivita probíhá (nota bene v situaci, kdy se dokazování zaměřovalo zejména na docházku nezletilé na hodiny tance).
18. Námitky stěžovatele ohledně nepřiměřené délky řízení nejsou relevantní ve vztahu k předmětu tohoto řízení, jímž je tvrzené porušení základních práv stěžovatele rozhodnutím o svěření nezletilé do asymetrické střídavé péče. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti nedomáhal ochrany proti průtahům - a za situace, kdy řízení před obecnými soudy pravomocně skončilo, by mu v tomto směru Ústavní soud ani nemohl ochranu poskytnout (viz například usnesení ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2194/16 , bod 11, či ze dne 18. července 2017 sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ). Stěžovatel navíc sám uvedl, že mu Ministerstvo spravedlnosti přiznalo přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení.
19. Ústavní soud tedy neshledal žádné z namítaných porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu