Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra a o ústavní stížnosti družstva KOVO DRUŽSTVO Olomouc, se sídlem Dukelských hrdinů 29, Hlubočky, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3480/2023-459 ze dne 9. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Petra Hejtmana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 159/2022-403 ze dne 19. 4. 2023 změnil usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 137/2015-362 ze dne 16. 3. 2022 tak, že se stěžovatelova žaloba pro zmatečnost zamítá. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty. Rovněž krajský soud shledal, že substituční zmocněnkyně nahlížela dne 1. 9. 2015 do příslušného spisu, tudíž nejpozději tohoto dne byl stěžovateli doručen rozsudek pro uznání, proti němuž brojí žalobou pro zmatečnost. Žalobu pro zmatečnost stěžovatel podal až dne 11. 4. 2018.
2. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že usnesení krajského soudu je co do právních otázek, které stěžovatel v dovolání předestřel, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž na řešení jedné z otázek rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Zbytek průběhu řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a v podstatných rysech plyne z dále uvedeného.
3. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, jelikož má za to, že toto rozhodnutí porušuje čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že mu soudy kladou k tíži, že jeho do obchodního rejstříku nově zapsaný statutární orgán (Vladimíra Peřinová, zapsaná namísto do té doby zapsaného vedlejšího účastníka), bezodkladně (do 3 měsíců) po svém zápisu do obchodního rejstříku nepodala předmětnou žalobu pro zmatečnost; avšak učinila tak až s odstupem necelých 3 let.
Obecné soudy takto rozhodly i přesto, že právní postavení statutárního orgánu bylo nejisté a předmětem soudních sporů, a to v důsledku žaloby na neplatnost rozhodnutí členské schůze, která statutární orgán zvolila. Tyto pochybnosti byly následně potvrzeny pravomocným soudním rozhodnutím, jež určilo, že volba nebyla platná. Novému statutárnímu orgánu, Vladimíře Peřinové, nebyl znám průběh a obsah řízení, v němž byl vydán rozsudek pro uznání; navíc pouhá znalost existence rozsudku nezakládá předpoklad, že stěžovateli jsou známy důvody zmatečnosti.
Zjištění soudů, podle nichž stěžovatel musel o příslušných důvodech vědět před rokem 2018, jsou údajně založena na domněnkách. Stěžovatel tak má za to, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Požadavek, aby nový statutární orgán začal ihned zjišťovat všechny okolnosti dříve vedených soudních řízení, dalece přesahuje limity zásady, podle níž práva svědčí bdělým. Vladimíra Peřinová nadto byla dne 1. 9. 2015, kdy se stěžovatel měl údajně nejpozději dozvědět o důvodech zmatečnosti, vymazána z obchodního rejstříku jako statutární orgán stěžovatele, a opětovně byla zapsána až dne 16.
7. 2016.
4. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
7. Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, jestliže by vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné vady dosahující ústavní úrovně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovaná rozhodnutí).
Ústavní soud si je vědom své judikatury (např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015), podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, pokud by např. Nejvyšší soud pouze citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci dovolatele, jde o odůvodnění nedostatečné, a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
8. Usnesení Nejvyššího soudu vyhovuje požadavkům podle předchozího bodu. Je z něj dostatečně patrné, z jakých důvodů soud dovolání odmítl, jak a proč posoudil stěžovatelovy námitky a jakými úvahami se při tom řídil.
9. Namítá-li stěžovatel extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, pak je tato námitka zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí nejsou založena na závěru, že se stěžovatel v určitém okamžiku jistojistě seznámil s okolnostmi podstatnými pro podání žaloby pro zmatečnost. Nýbrž na tom, že se s takovými okolnostmi objektivně seznámit měl a mohl, neboť jsou přímo spjaty s doručením samotného rozsudku pro uznání. Stěžovatelova polemika v tomto směru je tak bez významu, neboť také počátek běhu subjektivní lhůty se posuzuje z objektivního hlediska. V opačném případě by určení počátku subjektivní lhůty leckdy nebylo ani možné. Proto Nejvyšší soud přiléhavě shledal, že dovolací otázka vychází z odlišných zjištění, než z jakých vycházel krajský soud. V kontextu zjištěného skutkového stavu vyřešil krajský soud otázku počátku běhu lhůty v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Svůj závěr Nejvyšší soud dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil.
10. V souladu s ústavním pořádkem Nejvyšší soud posoudil také stěžovatelovu námitku týkající způsobilosti stěžovatele vystupovat před soudem, potažmo nejasnosti o tom, kdo může za stěžovatele jednat v pozici statutárního orgánu. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky odůvodnil, že řešení krajského soudu není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, protože v případě pochybností stěžovatele o platnosti volby předsedkyně představenstva nejde o situaci, která podle zákona a judikatury vylučuje způsobilost tohoto statutárního orgánu jednat za stěžovatele před soudem. Sama skutečnost, že byla podána žaloba na neplatnost usnesení členské schůze o volbě předsedkyně představenstva, na tom nic nemění.
11. Pro ústavněprávní posouzení věci pak není rozhodné, zda byla Vladimíra Peřinová ve výše uvedeném období vymazána v obchodním rejstříku z funkce předsedkyně představenstva; stěžovatel totiž podal žalobu pro zmatečnost až 11. 4. 2018, tj. téměř rok a devět měsíců po jejím opakovaném zápisu do obchodního rejstříku.
12. Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu