USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. H., zastoupený Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovanému: KOVO DRUŽSTVO Olomouc, IČO 00031186, se sídlem Dukelských hrdinů 29, Hlubočky, zastoupený Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 137/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2023, č. j. 16 Co 159/2022-403, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Marka Svojanovského.
pracovní náplní (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), neboť žalovaný nárok žalobkyně uznal co do důvodu i výše ve vyjádření ze dne 2. 6. 2015. Proti uvedenému rozsudku pro uznání podal žalovaný 11. 4. 2018 žalobu pro zmatečnost, v níž uplatnil důvody zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně žalovaný tvrdil, že v původním řízení za něj jednal Ing. Josef Peřina, který v té době nebyl zaměstnancem, členem ani statutárním orgánem žalovaného, a nebyl tedy oprávněn jeho jménem jednat.
Ing. Peřina však s žalobcem využili skutečnosti, že byli zapsáni v obchodním rejstříku jako statutární orgány žalovaného a měli k dispozici přístupové údaje do jeho datové schránky. Žalovaný tak nemohl v původním řízení před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem. Navíc zájmy Ing. Peřiny byly v rozporu se zájmy žalovaného družstva, a zastupování tak bylo nepřípustné také podle § 21 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný dále tvrdil, že o důvodech pro podání žaloby pro zmatečnost se dozvěděl v březnu 2018.
2. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 3. 2022, č. j. 11 C 137/2015-362, zrušil rozsudek téhož soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byla zachována jak objektivní tříletá, tak subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 2 o. s. ř. O dodržení objektivní lhůty neměl okresní soud pochybnosti, ohledně subjektivní lhůty uvedl, že s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1254/2017, a ze dne 26.
1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 940/2019, je dosud sporné, kdo je osobou oprávněnou za žalované družstvo jednat. Je sice pravda, že v obchodním rejstříku je již od 15. 6. 2016 jako předsedkyně družstva zapsána Vladimíra Peřinová, která byla do funkce zvolena na členské schůzi 15. 6. 2016 (jakož i na schůzích předchozích, tedy 22. 7. 2015 a de facto i 2. 5. 2014), všechny tyto její volby jsou však relevantním způsobem zpochybňovány závěry obsaženými v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu je podle okresního soudu zřejmé, že lhůta 3 měsíců zakotvená v § 234 odst. 2 o.
s. ř. fakticky nezačala běžet, neboť žalovanému nebyl dosud ustanoven zástupce a překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, prozatím neodpadla. To pak obzvláště platí za situace, kdy dosud není ukončeno řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 122/2015, v jehož rámci je zpochybňována platnost usnesení členské schůze konané 22. 7. 2015, na níž byla Vladimíra Peřinová znovuzvolena předsedkyní družstva.
Žalobu tak soud prvního stupně vyhodnotil jako včasnou a rovněž důvodnou. Okresní soud poukázal na to, že právnické osoby mají procesní způsobilost v plném rozsahu, může však nastat situace, že nemohou před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ně jednat, nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ně jednat; jestliže taková situace nastala a soud takové právnické osobě neustanovil podle § 29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka, jde o zmatečnost. Dále konstatoval, že ačkoli v době podání žaloby ve věci samé (12.
5. 2015) již byl znám ustálený právní názor krajského a vrchního soudu na otázku členství Josefa Peřiny a žalobce v žalovaném družstvu, neboť z rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cm 27/2011 a 23 Cm 116/2014 jednoznačně vyplynulo, že nejsou členy družstva, a nemohou být tedy ani osobami oprávněnými za ně jednat v občanském soudním řízení, bylo přesto ze strany těchto osob přistoupeno k podání žalob na plnění (na uložení povinnosti přidělovat práci) a především pak k navazujícím úkonům v podobě uznání uplatněných nároků v zastoupení žalovaného.
Ačkoliv tedy jmenované osoby věděly, jakým směrem se ubírají úvahy soudů v otázce jejich členství a postavení v družstvu, zneužily skutečnosti, že byly dosud zapsány v obchodním rejstříku jako statutární zástupci žalovaného s odpovídajícím přístupem do datové schránky, a docílily tak vydání účelových rozsudků pro uznání, jimiž posléze operovaly v navazujících řízeních.
V dané době bylo přinejmenším sporné, kdo je osobou oprávněnou za družstvo jednat, a tvrzený důvod zmatečnosti tak byl naplněn. Soud prvního stupně zvažoval ustanovení procesního opatrovníka žalovanému pro řízení o žalobě pro zmatečnost, dospěl však k závěru, že tento postup bude namístě teprve rámci nového projednání žaloby ve věci samé.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2023, č. j. 16 Co 159/2022-403, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba pro zmatečnost zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že pokud by vskutku nastala situace, že by žalovaný neměl osobu oprávněnou za něj jednat nebo by bylo sporné, kdo je takovou osobou, nebylo by možné v řízení o žalobě pro zmatečnost pokračovat, aniž by byl takové právnické osobě ustanoven opatrovník.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, a ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017, dovodil, že pokud dosud nebylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení členských schůzí o volbách Vladimíry Peřinové do funkce předsedkyně družstva konaných 22. 7. 2015, 15. 6. 2016 a 24. 4. 2018, je jmenovaná oprávněna za žalované družstvo coby jeho předsedkyně jednat i v tomto řízení (včetně udělení plné moci advokátovi), a nejedná se tak o stav předvídaný v § 29 odst. 2 o.
s. ř. Odvolací soud dále uzavřel, že Ing. Josef Peřina byl na členské schůzi konané 2. 5. 2014 odvolán z funkce předsedy družstva a nebyl v rozhodném období (od 13. 5. 2015 do 13. 7. 2015) jeho statutárním orgánem. Naopak zvolenou předsedkyní družstva byla od 2. 5. 2014 Vladimíra Peřinová. V době od 12. 5. 2015 (podání žaloby v této věci) do 10. 7. 2015 (doručení napadeného rozsudku pro uznání do datové schránky žalovaného) žalovaný měl statutární orgán (předsedkyni družstva). Podstata problému tedy nespočívá v tom, že by žalovaný neměl osobu oprávněnou za něj jednat v řízení před soudem nebo že by bylo sporné, kdo je touto osobou, ale že za něj procesně jednal Ing.
Peřina, který k tomu nebyl podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněn a jehož zájmy mohly být dokonce v rozporu se zájmy žalovaného družstva (§ 21 odst. 4 o. s. ř.). Namítaná překážka však podle názoru odvolacího soudu odpadla nejpozději 7. 8. 2015, kdy byla do obchodního rejstříku zapsána Vladimíra Peřinová, a to na základě usnesení členské schůze konané 22. 7. 2015, na něž je třeba dosud nahlížet jako na platné. Žalovanému pak nic nebránilo v tom, aby v řízení procesně jednal. Odvolací soud dále dovodil, že i kdyby nebylo možné považovat napadený rozsudek za doručený okamžikem přihlášení Ing.
Peřiny (osoby s jeho přihlašovacími údaji) do datové schránky žalovaného 10. 7. 2015, tak k doručení rozsudku žalovanému došlo nejpozději 1. 9. 2015 (tj. v době, kdy již žalovaný měl statutární orgán), kdy substituční zmocněnkyně žalovaného nahlížela do spisu a pořizovala si kopie vlastním záznamovým zařízením, čemuž nasvědčuje též skutečnost, že v souvisejícím sporu sp. zn. 16 C 135/2015 podal žalovaný proti rozsudku odvolání. Právě uvedený závěr odvolací soud podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26.
4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, ve kterém byla zdůrazněna přednost materiálního přístupu k doručování, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit. Tříměsíční lhůta ve smyslu § 234 odst. 1 a 2 o. s. ř. tedy uplynula 1. 12.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl v rozsahu všech jeho výroků žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolání je podle jeho názoru důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uvedl, že „soudy obou stupňů shodně uznaly, že byly a jsou dány (správně patrně důvody) pro vyslovení zmatečnosti řízení, a uvedeného pravomocného rozsudku; odlišně však již posoudily otázku (ne)dodržení 3měsíční lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 1 a 2 o. s. ř.“ Žalovaný specifikoval následující otázky, jež podle něj dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu:
[1] „Zda lhůta 3 měsíců zakotvená v § 234 odst. 2 o. s. ř. může začít běžet za situace, pokud je aktuální obsazení funkce statutárního orgánu právnické osoby (zde předsedy žalovaného družstva zapsaného v obchodním rejstříku) zásadním způsobem zpochybněno, a nelze učinit jednoznačný závěr o tom, kdo je (a kdo byl po celou dobu od vydání napadeného rozsudku) osobou oprávněnou k zastupování družstva v občanském soudním řízení; zvláště pak za situace, kdy účastníkovi řízení (zde žalovanému) nebyl dosud ustanoven zástupce a překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, prozatím neodpadla.
[2] Zda je pro počátek běhu lhůty dle § 234 odst. 2 o. s. ř. rozhodná prostá skutečnost, že došlo ke zvolení nového statutárního orgánu účastníka řízení (a jeho zápisu do obchodního rejstříku), nebo zda je (rovněž) nezbytné, zda a kdy se tento nový statutární orgán dozvěděl o důvodech zmatečnosti. A dále zda je pro prokázání této znalosti důvodů zmatečnosti postačující povšechná znalost pouhé existence řízení a rozhodnutí, či zda je nezbytná znalost i samotných důvodů zmatečnosti.
[3] Zda lze považovat rozhodnutí soudu za řádně doručené tím, že zástupce účastníka řízení nahlédne do soudního spisu, ve kterém se rozhodnutí nachází.“
5. V kontextu první otázky žalovaný uvedl, že existence zásadního sporu o platnost zvolení statutárního orgánu vylučuje možnost započetí běhu lhůty podle § 234 odst. 2 o. s. ř. Zdůraznil, že zápis Vladimíry Peřinové v obchodním rejstříku jako statutárního orgánu žalovaného je pouze deklaratorní, a nelze z něj tedy vyvozovat ty právní závěry, k jakým dospěl odvolací soud. Ke druhé otázce dovolatel poukázal na to, že pro počátek běhu lhůty podle § 234 odst. 2 o. s. ř. je nezbytné, aby se nový statutární orgán, resp. osoba oprávněná vystupovat jménem účastníka řízení, dozvěděl o důvodech zmatečnosti. Vyzdvihl rovněž, že jeho právní zástupce teprve 21. 3. 2018 nahlédl do soudního spisu, čímž se seznámil se všemi rozhodnými skutečnostmi. V souvislosti se třetí otázkou pak žalovaný vyjádřil přesvědčení, že nahlédnutím do spisu 1. 9. 2015 nedošlo k doručení příslušného rozsudku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné. Předsedkyní žalovaného je již od roku 2015 Vladimíra Peřinová, která za něj rovněž fakticky jedná a mimo jiné udělila plnou moc právnímu zástupci pro toto řízení. Žalobce rovněž předložil skutková tvrzení, z nichž dovodil vědomost žalovaného o existenci napadeného rozsudku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Ačkoliv žalovaný v dovolání ve vztahu k vymezení jeho přípustnosti uvedl, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek „hmotného a procesního práva“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, z obsahu jeho další dovolací argumentace se nepodává žádná otázka hmotného práva, jíž by měl dovolací soud vyřešit, nýbrž pouze tři otázky práva procesního. Dovolací soud podotýká, že první dvě dovolatelem vyslovené otázky již řešil ve skutkově příbuzné věci, o níž rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3278/2023.
9. První dovolatelem specifikovaná otázka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť žalovaný při její formulaci vychází z předpokladu, který v řízení nenastal a na řešení takto formulované otázky proto napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž neměl za to, že prozatím neodpadla překážka, pro kterou žalovaný nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, a že je sporné, kdo je oprávněn za žalovaného před soudem vystupovat (a kdo byl takto oprávněn v době po vydání rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost). Odvolací soud v řešené věci uzavřel, že zvolenou předsedkyní družstva byla od 2. 5. 2014 Vladimíra Peřinová, a to přesto, že do obchodního rejstříku byla zapsána až 7. 8. 2015, a to na základě usnesení členské schůze z 22. 7. 2015, a poté opětovně 16. 7. 2016 (na základě usnesení členské schůze z 15. 6. 2016). Žalovaný tak v době od 12. 5. 2015 (kdy byla podána žaloba v této věci) do 10. 7. 2015 (kdy byl doručen napadený rozsudek do datové schránky žalovaného) měl statutární orgán, tj. předsedkyni Vladimíru Peřinovou. Podle odvolacího soudu ve věci nejde o stav předvídaný v § 29 odst. 2 o. s. ř., neboť není (a od uvedené doby nebylo) sporné, kdo je oprávněn za žalovaného jednat. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
10. Žalovaný ve své dovolací argumentaci k této otázce fakticky zpochybňuje i uvedený závěr odvolacího soudu o tom, že není dána překážka, pro níž žalovaný nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, a že není sporné (a nebylo ani v rozhodné době vydání rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost) ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř., kdo je oprávněn za žalovaného jednat, tvrdí-li, že „existence zásadního sporu o platnosti zvolení statutárního orgánu“ vede vždy podle § 29 odst. 2 o. s. ř. k procesní nezpůsobilosti právnické osoby. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť uvedený závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k § 29 odst. 2 o. s. ř. (podle kterého předseda senátu, je-li tu nebezpečí z prodlení, ustanoví opatrovníka též právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat – mimo jiné – proto, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat), který je nástrojem ochrany zájmů a práv dotčené právnické osoby, dospěl k závěru, že nevyslovil-li (dosud) soud neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, je toto rozhodnutí platné, a to i tehdy, jde-li o rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu. Je-li přezkoumávána platnost rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu, je za právnickou osobu v řízení oprávněna jednat (i) osoba, jejíž volba je návrhem na zahájení řízení zpochybněna. Za této situace nelze uvažovat o tom, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za právnickou osobu jednat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1870/2010, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017). V poměrech společnosti s ručením omezeným Nejvyšší soud též uvedl, že platnost usnesení valné hromady lze přezkoumávat (neurčuje-li zákon jinak) pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady; v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou. Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3139/2022, a další rozhodnutí, na která je v něm odkazováno).
12. Odvolací soud se v posuzované věci od výše citovaných judikaturních závěrů neodchýlil (ostatně na ně v napadeném rozhodnutí sám odkázal), vycházel- li ze zjištění, že dosud (v době vydání jeho rozhodnutí, která je rozhodující též pro posuzování dovolacím soudem – § 243f odst. 1 o. s. ř.) nebylo ,rozhodnuto o neplatnosti usnesení členských schůzí žalovaného o volbě Vladimíry Peřinové do funkce předsedkyně družstva konaných ve dnech 22. 7. 2015, 15. 6. 2016 a 24. 4. 2018, a uzavřel-li, že proto nejde o stav předvídaný v § 29 odst. 2 o. s. ř., neboť Vladimíra Peřinová byla v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. coby předsedkyně družstva oprávněna za družstvo jednat i v tomto řízení, a to včetně udělení plné moci advokátovi (vyšel též ze zjištění, že usnesení členské schůze o volbě Josefa Peřiny do funkce předsedy družstva přijaté na další členské schůzi konané dne 27. 7. 2015 bylo pravomocně – v roce 2016 – prohlášeno za neplatné).
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé formulované otázky. Dovolací argumentaci k ní totiž žalovaný fakticky zakládá na zpochybnění skutkového závěru o vědomosti žalovaného o existenci napadeného rozsudku a o důvodech zmatečnosti (průběhu řízení, v němž byl napadený rozsudek vydán), z nějž také vycházel odvolací soud při svém právním posouzení opožděnosti podané žaloby pro zmatečnost. Odvolací soud skutkově uzavřel, že i kdyby nebylo možné považovat rozsudek za doručený okamžikem přihlášení Josefa Peřiny (osoby s jeho přihlašovacími údaji) do datové schránky žalovaného dne 10. 7. 2015, tak k doručení rozsudku žalovanému došlo nejpozději 1. 9. 2015 (tj. v době, kdy již žalovaná měla statutární orgán), kdy substituční zmocněnkyně žalovaného nahlížela do spisu a pořizovala si kopie vlastním záznamovým zařízením, dále že v souvisejícím sporu sp. zn. 16 C 135/2015 podal žalovaný proti rozsudku odvolání (v této věci dovolací soud rozhodoval výše citovaným usnesením sp. zn. 23 Cdo 3278/2023), že žalovanému musel být napadený rozsudek znám mnohem dříve než v roce 2018, kdy žalobu pro zmatečnost podal, a to například z některých rozhodnutí a řízení, kde se na ně odkazovalo (viz rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 C 44/2017-176, č. l. 170 spisu, nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 188/2016-120, č. l. 157 a 158 spisu), a že nejpozději od 7. 8. 2015, kdy byla Vladimíra Peřinová zapsána jako předsedkyně družstva do obchodního rejstříku, čímž se dostal do souladu stav faktický a registrovaný, odpadly veškeré překážky, které mohly žalovanému bránit jednat v řízení před soudem a iniciovat opravné prostředky (tj. i podat žalobu pro zmatečnost).
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016).
15. Dovolání nečiní přípustným ani třetí otázka, kterou žalovaný ve svém dovolání Nejvyššímu soudu položil, neboť se nejedná o otázku dosud neřešenou. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021, na něž odkázal i odvolací soud, bylo vyloženo, že soudy jsou sice povinny doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta. Materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti i přes její vadné (v rozporu se zákonem učiněné) doručení, může být z povahy věci naplněna pouze v případě, že soud k doručení písemnosti vůbec přistoupí, tj. o doručení písemnosti (některým ze způsobů uvedených v § 45 o. s. ř.) se alespoň pokusí. Nahlížení do spisu je realizací práva (nikoli povinnosti), jež nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena soudní písemnost, neboť při něm není vyvíjena žádná aktivita soudu směřující k doručení písemnosti.
16. V poměrech projednávané věci uvedené judikatorní závěry znamenají, že v daném případě lze rozsudek pro uznání považovat za doručený nejpozději okamžikem, kdy substituční zmocněnkyně žalovaného nahlédla 1. 9. 2015 do spisu. Soud učinil úkon k tomu, aby rozsudek pro zmeškání žalovanému řádně doručil prostřednictvím datové schránky ve smyslu § 45 odst. 2 o. s. ř., a pokud se žalovaný s danou písemností v této době neseznámil (odvolací soud však takový skutkový závěr neučinil), stalo se tak nejpozději 1. 9. 2015 při nahlížení do spisu (dovolatel netvrdí, že by substituční zmocněnkyně rozsudek pro uznání například přehlédla). Stojí přitom za povšimnutí, že ačkoliv žalovaný tvrdí, že rozsudek pro uznání mu nebyl doručen nahlédnutím do spisu 1. 9. 2015, současně uvádí, že do spisu nahlédl jeho právní zástupce 21. 3. 2018, „čímž se seznámil se všemi rozhodnými skutečnostmi, včetně příslušných rozhodnutí soudu“, přičemž z jeho postoje v řízení vyplývá, že od tohoto okamžiku podle něj počala běžet tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost. Pak ovšem není zřejmé, z jakého důvodu mu podle jeho názoru při prvním nahlížení do spisu rozsudek doručen nebyl, avšak při druhém ano.
17. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má proti žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 1.500 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 2.178 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu