27 Cdo 1254/2017-157
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele P. H, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem
v Laškově, Dvorek 16, PSČ 798 57, za účasti KOVO DRUŽSTVA Olomouc, se sídlem v
Hlubočkách, Dukelských hrdinů 29, PSČ 783 61, identifikační číslo osoby
00031186, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, vedené u Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 122/2015, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2016, č.
j. 8 Cmo 188/2016-120, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2016, č. j. 8 Cmo
188/2016-120, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 23. března 2016, č. j. 30 Cm 122/2015-90, se ruší a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Návrhem podaným u soudu dne 24. srpna 2015 se navrhovatel domáhá vyslovení
neplatnosti usnesení členské schůze KOVO DRUŽSTVA Olomouc (dále jen „družstvo“)
ze dne 22. července 2015, kterým byla zvolena Ing. Vladimíra Peřinová,
předsedkyní družstva, kterým byl zvolen Roman Peřina, místopředsedou družstva,
kterým byl odvolán Ing. Josef Peřina, z funkce předsedy družstva a kterým byl
navrhovatel odvolán z funkce místopředsedy družstva (dále jen „usnesení členské
schůze“).
Navrhovatel namítá, že o přijetí těchto usnesení členské schůze nebyl
informován a dozvěděl se o nich až ze zápisu v obchodním rejstříku. Ačkoliv byl
členem družstva, nebyl na členskou schůzi pozván. Přitom disponoval 6 hlasy,
zatímco členové účastnící se členské schůze, Roman Peřina a Ing. Vladimíra
Peřinová, disponovali pouze 5 hlasy. Navíc Ing. Vladimíře Peřinové skončil na
základě výpovědi ze dne 15. dubna 2014 pracovní poměr, jenž je dle čl. 14 odst.
1 stanov družstva předpokladem pro členství v družstvu, a toto členství je zase
ve smyslu čl. 21 odst. 1 stanov družstva předpokladem pro členství v orgánu
družstva.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. března 2016,
č. j. 30 Cm 122/2015-90, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 22. července 2015 v době od 15:30 do 15:45 hod. se sešla členská
schůze družstva, která přijala usnesení o zvolení Ing. Vladimíry Peřinové
předsedkyní družstva, o zvolení Romana Peřiny místopředsedou družstva, o
odvolání Ing. Josefa Peřiny z funkce předsedy družstva a o odvolání
navrhovatele z funkce místopředsedy družstva, a to pouze za přítomnosti Romana
Peřiny a Ing. Vladimíry Peřinové. Zápis změn byl v obchodním rejstříku proveden
ke dni 7. srpna 2015. 2) Podle čl. 14 odst. 1 stanov družstva členství v družstvu zaniká dnem
zániku pracovního vztahu člena k družstvu podle pracovněprávních předpisů. 3) V pracovní smlouvě ze dne 28. prosince 2009 uzavřené mezi družstvem
jako zaměstnavatelem a navrhovatelem jako zaměstnancem byl sjednán pracovní
poměr na dobu určitou do 31. prosince 2010. 4) Navrhovatel po 1. lednu 2011 pokračoval v konání určitých prací pro
družstvo, avšak činil tak proti vůli družstva. 5) Navrhovatel byl dne 3. ledna 2011 vykázán z prostor družstva s žádostí, aby
pro družstvo žádnou činnost nevykonával, a to Ing. Vladimírou Peřinovou,
obchodní náměstkyní a členkou vedení družstva. 6) Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro uznání ze dne 24. června 2015,
č. j. 11 C 137/2015-66, na jehož originále je vyznačeno nabytí právní moci dnem
13. července 2015, uložil družstvu jako žalovanému, aby navrhovateli jako
žalobci přidělovalo práci s konkrétně vymezenou pracovní náplní. Soud tak
vyhověl žalobě, ve které navrhovatel uplatněný nárok opíral o tvrzení, podle
nichž součástí pracovní náplně Vladimíry Peřinové nebylo činění
pracovněprávních úkonů ve vztahu k zaměstnancům družstva. Navrhovatel
informoval Ing. Josefa Peřinu, předsedu družstva, o tom, že mu dne 3. ledna
2011 Vladimíra Peřinová zakázala vykonávat práce pro družstvo s tím, že
pracovní poměr navrhovatele měl podle pracovní smlouvy skončit dne 31. prosince
2010. Předseda družstva navrhovateli sdělil, aby pokračoval v plnění svých
pracovní povinností, navrhovatel proto práci nadále vykonával, v letech 2011,
2012, 2013 a 2014 za ni pobíral mzdu a zaměstnavatel za něj odváděl zdravotní a
sociální pojištění. Navrhovatel s odkazem na § 65 odst. 2 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, trval na tom, že s ohledem na výše uvedené u něj došlo ke
změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovateli skončil
pracovní poměr k družstvu dne 31. prosince 2010 (podle sjednané doby určité v
pracovní smlouvě ze dne 28. prosince 2009), a tím i členství v družstvu. Podle
soudu prvního stupně navrhovatel není osobou oprávněnou dovolávat se
neplatnosti usnesení členské schůze družstva ve smyslu § 663 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích), neboť není a v době konání členské schůze nebyl členem družstva. Soud uvedl, že na daném závěru nic nemění ani navrhovatelem uváděný „účelový“ a
na základě dohody navrhovatele a Ing.
Josefa Peřiny „vytvořený“ rozsudek pro
uznání Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2015, č. j. 11 C
137/2015-66, neboť jediné, co z tohoto rozhodnutí vyplývá, je povinnost
družstva přidělovat navrhovateli práci konkrétně vymezenou. Rozsudek nijak
neřeší dřívější dobu trvání pracovního poměru (v letech 2010 až 2011). Soud
prvního stupně zdůraznil, že rozsudek pro uznání neměl pro toto řízení v
podstatě žádný význam, neboť v tomto řízení není řešeno, zda je navrhovatel
zaměstnancem družstva či nikoliv, ale pouze zda v době konání napadené členské
schůze byl (a zda nadále je) členem družstva. Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož navrhovateli (stejně tak i Ing. Josefu Peřinovi) pracovní poměr zanikl dnem 31. prosince 2010; k tomuto dni mu
zaniklo i členství v družstvu, a to včetně funkce v orgánech družstva
(představenstvu). K rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2015,
č. j. 11 C 137/2015-66, odvolací soud uvedl, že se jedná o rozsudek pro uznání,
který se v odůvodnění otázkou existence pracovního poměru navrhovatele k
družstvu nijak nezabýval. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně
nepřehlédl, že projev uznání za družstvo učinil Ing. Josef Peřina, a tuto
skutečnost správně vyhodnotil jako úmysl navrhovatele obejít závěry Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci přijaté ve věcech sp. zn. 30 Cm 27/2011 a
sp. zn. 23 Cm 116/2014, z nichž jednoznačně vyplývá zánik pracovního poměru
(jakož i členství v družstvu a jeho orgánech) uplynutím dne 31. prosince 2010. Odvolací soud proto shledal správným závěr soudu prvního stupně o nedostatku
aktivní věcné legitimace navrhovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“)., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Dovolatel mimo jiné uvádí, že otázkou, zda po 31. prosinci 2010 pracoval s
vědomím zaměstnavatele a zda tím došlo ke změně pracovního poměru z doby určité
na dobu neurčitou, se zabýval Okresní soud v Olomouci v pravomocném rozsudku ze
dne 24. června 2015, č. j. 11 C 137/2015-66. Dovolatel je podle tohoto rozsudku
zaměstnancem družstva, jeho členství v družstvu tudíž nezaniklo, a je proto
aktivně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatností usnesení členské
schůze. Odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické
republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněného pod číslem
17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 17. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, a ze dne 23. června 2004, sp. zn.
22 Cdo 608/2004, dovolatel namítá, že „odvolací soud a krajský soud zacházejí
za svou pravomoc náležející jim zákonem, a to v tom směru, že odmítají
respektovat výsledek soudního sporu před Okresním soudem v Olomouci, který
vytváří překážku rei iudicatae“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že vysloví neplatnost členské schůze družstva ze dne 22. července
2015.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené
otázky závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je
v právní moci.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny
orgány.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednávána znovu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění
povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva,
zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné
otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné
otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění o splnění
povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být
výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání
překážka věci rozsouzené (res iudicata).
2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s
přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 104
odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí)
takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu
projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně
platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované
plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o
určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán.
Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně
požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto
přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné
výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v
těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o
res iudicata).
3) Výjimku představuje situace, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k
majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve
sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení
takového majetku, (jde-li o nemovitost) překážku věci pravomocně rozhodnuté
(res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k
majetku je či není.
4) Soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného
závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně
rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi
týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již
jen jako otázku předběžnou.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo
2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 30 Cdo
1170/2002.
V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval, neboť
posuzoval trvání pracovního poměru dovolatele k družstvu po 31. prosinci 2010
jako otázku předběžnou, ačkoliv výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 24. června 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, v sobě zahrnuje kladné
řešení této otázky. Skutečnost, že se v tomto případě jedná o rozsudek pro
uznání, na věci nic nemění. Za této situace nejsou správné (jsou přinejmenším
předčasné) ani závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolatel není členem
družstva, v důsledku čehož mu nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu
na zahájení řízení.
Poukazuje-li odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4028/2013, přehlíží, že tímto usnesením, přijatém v řízení,
jehož účastníkem nebyl dovolatel, a vydaném dříve, než otázku trvání pracovního
poměru vyřešil závazně Okresní soud v Olomouci, Nejvyšší soud neuzavřel, že
pracovní poměr dovolatele k družstvu zanikl; pouze s ohledem na § 237 a § 241a
odst. 1 o. s. ř. neshledal argumenty, jimiž družstvo v označené věci brojilo
proti závěru odvolacího soudu, podle něhož pracovní poměr dovolatele zanikl,
způsobilé otevřít přípustnost dovolání.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné
a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatele –
usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu