Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelky Jitky Štěpánové, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 As 142/2022-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2022 č. j. 14 A 137/2019-122, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, ze dne 4.
července 2019 č. j. MHMP-1338855/2019/O4/Go a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odboru dopravy, ze dne 25. března 2019 sp. zn. MČ P7 008877/2019/ODO/Mik a zn. MČP7077439/2019/ODO/Mik, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 As 143/2022-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2022 č. j. 14 A 145/2019-77, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Úřadu městské části Praha 7, odboru pozemních komunikací, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se dvěma ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1862/23 ,
2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
3. Stěžovatelka v nyní posuzované věci především namítá, že orgány veřejné moci nesprávně posoudily některé předpoklady omezení jejího vlastnického práva spočívající v deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. na jejím pozemku. Ústavní soud po seznámení se s podrobným obsahem argumentace stěžovatelky a obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že tvrzení stěžovatelky je pouhou pokračující polemikou s řádně odůvodněnými závěry zejména správních soudů. Stěžovatelka veškeré aspekty své argumentace předestřené v ústavní stížnosti uvedla již v předcházejících fázích řízení a správní soudy se s nimi náležitě vypořádaly.
4. Jde-li v konkrétnostech o okolnosti udělení souhlasů s veřejným užíváním posuzovaných průjezdů, u průjezdu na pozemku stěžovatelky správní soudy zdůraznily, že právní předchůdkyně stěžovatelky mohla v době od získání spoluvlastnického podílu v restituci projevit nesouhlas, a to především potom, co se později stala výlučnou vlastnicí pozemku. Takové závěry Ústavní soud považuje za srozumitelně odůvodněné, logické a dostatečně konkretizované. Správní soudy rovněž věnovaly náležitou pozornost své judikatuře, jakož i judikatuře Ústavního soudu, a zohlednily restituční kontext věci. Argumentace stěžovatelky je již odůvodněně vypořádána, a tudíž postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
5. Ústavní soud dále nepřisvědčil námitce, že Nejvyšší správní soud uplatnil v obou řízeních odlišný důkazní standard. Navzdory formulacím uvedeným v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 143/2022 o tom, že stěžovatelka "neprokázala" souhlas zavazující SVJ s veřejným užíváním "jeho" průjezdu, je z celkového kontextu odůvodnění zřejmé, že Nejvyšší správní soud nezaložil svoje hodnocení tohoto kritéria na tom, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní. Z odůvodnění se podává, že pro Nejvyšší správní soud byl rozhodný i historický vývoj, kdy se používal zejména průjezd na pozemku stěžovatelky, což ve svých úvahách zohlednil.
Taková zjištění Ústavní soud považuje rovněž za dostatečně konkretizovaná a řádně odůvodněná. Nehledě na to, že ve věci sp. zn. 5 As 143/2022 pro Nejvyšší správní soud bylo rozhodné, že u druhého průjezdu (na pozemku ve správě SVJ) je existence veřejně přístupné účelové komunikace vyloučena již nenaplněním znaku nutné komunikační potřeby. Dané vyjádření Nejvyššího správního soudu, které stěžovatelka vztáhla k "odlišnému důkaznímu standardu", proto ani nepředstavuje nosný důvod rozhodnutí.
6. Správní soudy se rovněž náležitě vypořádaly s argumentací stěžovatelky o (ne)existenci nutné komunikační potřeby u průjezdu na jejím pozemku. Pro Nejvyšší správní soud zde byly při hodnocení kritéria co nejmenšího zásahu do vlastnických práv rozhodné zejména rozsah zatížení pozemku a skutečnost, že parkování ve vnitrobloku by bylo používáním druhého průjezdu zkomplikováno. I zde Ústavní soud považuje takové odůvodnění za dostatečně srozumitelné, logické a konkretizované, a tedy ústavně konformní. Je zřejmé, že správní soudy se soustředily na nalezení přiměřeného řešení problému.
7. Jde-li konečně o nezaslání odvolání SVJ stěžovatelce odvolacím správním orgánem na vědomí, podle správních soudů nebylo důvodné kvůli tomuto pochybení rušit žalobou napadené rozhodnutí, protože odvolací správní orgán z obsahu odvolání nevycházel. Ústavní soud ustáleně u procesních vad obdobného charakteru v závislosti na kontextu daného řízení a s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci váží povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16
(N 37/84 SbNU 427), bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či bod 15 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21 ].
8. Stěžovatelce je třeba v obecné rovině přisvědčit, že v jí odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 657/05 pro Ústavní soud vskutku v obdobném kontextu nebylo podstatné, že tehdejší odvolací soud rozhodl na podkladě jiných skutečností, než těch uvedených v odvolání protistrany tehdejšího stěžovatele, jemuž opis tohoto odvolání nebyl doručen. V odkazované věci však šlo o odvolací řízení v občanském soudním řízení a výklad § 210 o. s. ř., zatímco v nyní posuzované věci se správní soudy zabývaly postupem správního orgánu v odvolacím správním řízení a výkladem správního řádu.
Ústavní soud přitom v ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že se na podkladě ústavní stížnosti při hodnocení procesních pochybení posuzuje řízení jako celek (srov. např. bod 47 nálezu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20 či bod 23 nálezu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3218/22 ). Ústavní soud zde tedy zohlednil, že pochybení správního orgánu se mimo jiné napravilo v navazujícím soudním řízení správním, kde již stěžovatelka měla dostatečný prostor na argumentaci SVJ uplatněnou v odvolání reagovat, což je podstatný rozdíl oproti odkazované věci, kdy v předcházejících fázích řízení k napravení dané vady nedošlo.
Z těchto důvodů nemá Ústavní soud důvod výklad předpisů upravujících vedení správního řízení provedený správními soudy blíže přehodnocovat. Východiskům uplatňovaným v judikatuře Ústavního soudu se v celkovém kontextu nepříčí.
2. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu