Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem náměstí 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 171/2024-372, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2023 č. j. 96 Co 166/2023-317 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. května 2023 č. j. 0 P 130/2022-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a B. D., zastoupené opatrovnicí B. M., jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podstatou tohoto případu je spor sourozenců o opatrovnictví jejich matky, která trpí středně těžkou až těžkou demencí u Alzheimerovy choroby.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. března 2022 č. j. 19 Nc 1405/2021-68 matku stěžovatele (vedlejší účastníci) omezil ve svéprávnosti a opatrovnicí jmenoval její dceru paní B. M., sestru stěžovatele. Dne 9. listopadu 2022 podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na změnu opatrovníka. Argumentoval, že se cítí matce zavázán a chce o ni pečovat. Kritizoval opatrovnici vedlejší účastnice za nedostatečnou kvalitu její péče o matku a za pouze minimální kontakt, který mu s matkou umožňuje.
Tvrdil, že se o matku staral již v minulosti a je schopen jí zajistit řádnou péči v domácím prostředí. Okresní soud nařídil stěžovateli a opatrovnici vedlejší účastnice účast na mediaci, která však nevedla ke zlepšení vztahů mezi oběma sourozenci. Okresní soud následně návrh na změnu opatrovníka zamítl v návětí označeným rozsudkem. Uvedl, že v péči opatrovnice neshledal žádná významná pochybení, která by měla vést ke zproštění funkce. Okresní soud též konstatoval, že umístěním vedlejší účastnice do specializovaného zařízení X se napravila možnost kontaktu stěžovatele s jeho matkou, neboť ji může navštěvovat kdykoliv během návštěvních hodin.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatelovo dovolání následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Nejvyšší soud stručně uvedl, že žádná ze stěžovatelových námitek nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu, který je způsobilý založit přípustnost dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zopakoval, že je schopen zajistit matce řádnou péči v domácím prostředí. Matka má podle něj právo na důstojné dožití a její přání pobývat doma by mělo být vyslyšeno. Co se týče jeho právní argumentace, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že svá rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily, čímž je učinily nepřezkoumatelnými.
Napadené usnesení krajského soudu navíc vůbec nereflektuje nejlepší zájem opatrovankyně. Dále stěžovatel vidí porušení práva na spravedlivý proces v tom, že byl od počátku vyloučen z možnosti stát se opatrovníkem své matky, neboť o řízení o omezení její svéprávnosti a jmenování opatrovníka nebyl zpraven. Opatrovnice vedlejší účastnice podala návrh na omezení svéprávnosti matky a jmenování opatrovníka zcela bez vědomí stěžovatele a dalších sourozenců. Ani soud pak nezkoumal přítomnost dalších osob, které by připadaly v úvahu pro jmenování opatrovníkem vedlejší účastnice.
Krajský soud i Nejvyšší soud uznaly, že okresní soud v původním rozhodování o jmenování opatrovníka měl zjišťovat také stanovisko nejbližších příbuzných, ale konstatovaly, že daný nedostatek již nelze zhojit. Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o návrhu na změnu opatrovníka mohl uplatnit práva, která mu byla dříve upřena, čehož stěžovatel ostatně plně využil. Stěžovatel se s tímto názorem neztotožňuje. V řízení před krajským soudem již vystupoval ve slabším postavení, neboť ho tížilo břemeno dokazování významných pochybení současné opatrovnice.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že odpovědnost za výběr osoby opatrovníka nese soud, který jej ustanovil. Zanedbává-li opatrovník svoji procesní roli, musí soud ustanovit jiného opatrovníka (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2018 sp. zn. II. ÚS 3434/16 ). Úkolem obecných soudů je zkoumat splnění podmínek pro ustanovení konkrétní osoby opatrovníkem a pro její odvolání. Přezkum ze strany Ústavního soudu, jakožto soudu specializovaného na otázky ústavnosti, je omezený. Zaměřuje se na zjištění, zda obecné soudy v řízení o ustanovení opatrovníka, respektive o jeho změně, splnění těchto podmínek zkoumaly (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 3181/11 ).
6. Těmito otázkami se v nyní posuzovaném případě obecné soudy ke stěžovatelovu návrhu podrobně zabývaly a srozumitelným, logickým a přezkoumatelným způsobem na ně odpověděly. Okresní soud provedl podrobné dokazování a vyvodil z něj odpovídající právní závěr, podle něhož není důvod pro změnu opatrovníka (viz zejména bod 44 rozsudku okresního soudu). Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil a dodal, že zachování současné opatrovnice je vhodné i s ohledem na konfliktní vztahy sourozenců. Její rozhodnutí o umístění opatrovankyně do specializovaného zařízení X shledal krajský soud jako vhodné také s ohledem na neutralitu prostředí zařízení, kde mohou opatrovankyni navštěvovat stěžovatel i její opatrovnice, jakož i na zdravotní stav opatrovankyně (bod 6 usnesení krajského soudu). Ústavní soud v podrobnostech na rozhodnutí obecných soudů odkazuje, neboť dospěl k závěru, že z hlediska odůvodnění nevybočila z ústavněprávních mantinelů.
7. Co se týče námitky o chybějícím informování stěžovatele o řízení o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, také zde se soudy dostatečně vypořádaly se stěžovatelovou argumentací. Obecné soudy dovodily, že původní postup soudu v rámci řízení o omezení svéprávnosti vedlejší účastnice byl zatížen pochybením, avšak dodaly, že toto pochybení nemělo vliv na správnost nyní posuzovaných rozhodnutí o návrhu na změnu opatrovníka (viz zejména bod 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že řízení o jmenování opatrovníka a řízení o návrhu na změnu opatrovníka vykazují odlišnosti. Z hlediska ochrany základních práv stěžovatele, která tvoří rámec přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, však Ústavní soud dospěl k závěru, že k jejich porušení nedošlo, neboť stěžovatel využil jiné procesní prostředky (zejména iniciaci řízení o změnu opatrovníka) k realizaci svých práv.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu