Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Savova, zastoupeného JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, sídlem Příčná 663/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2024 č. j. 25 Cdo 3285/2023-150, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Jana Řezníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 6. 2022 č. j. 6 C 249/2021-69, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o ochranu osobnosti. Touto žalobou se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal poskytnutí písemné omluvy za jeho výroky publikované na serveru www.seznamzpravy.cz. K odvolání stěžovatele následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 27 Co 4/2023-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se poté obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním, které tento napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), neboť shledal, že dovolání není přípustné.
3. V dovolání stěžovatel uvedl, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a současně otázek, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle stěžovatele nelze pohlížet, jak to udělal krajský soud, na médium jako na škůdce, vedlejší účastník musel být přinejmenším srozuměn s tím, že obsah jeho telefonní komunikace s autorem článku bude zveřejněn, nedošlo tedy k přerušení příčinné souvislosti. Krajský soud pochybil, pokud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu neposoudil výrok vedlejšího účastníka jako protiprávní zásah do osobnosti stěžovatele. Krajský soud se dle stěžovatele měl zabývat i kontextem, ve kterém vedlejší účastník výrok pronesl. Pokud by tak učinil, dospěl by jednoznačně k závěru, že vedlejší účastník svými skutkovými tvrzeními o stěžovateli vědomě lhal a jeho jediným úmyslem bylo stěžovatele poškodit.
4. K tomu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že krajský soud v rámci svého rozhodování respektoval judikaturou vymezené požadavky na posuzování střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti. Výrok vedlejšího účastníka považoval za hodnotící soud převážně založený na pravdivostním základu, hodnotil jeho formu jako přijatelnou, a zohlednil, že šlo o výrok soukromé povahy. Krajský soud také uvážil, že stěžovatel je osobou veřejného zájmu, která má povinnost snášet větší míru kritiky, a že se výrok týkal veřejné sféry stěžovatele. Neopomenul ani okolnost, že článek vznikal z popudu stěžovatele, byl to on, kdo přišel s obviněními vůči vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud vzal také v rámci komplexního hodnocení situace do úvahy to, že vedlejší účastník pronesl daný výrok jako bezprostřední reakci na obvinění sdělené mu autorem článku a neočekával, že bude autorem zveřejněn. Pokud jde o námitky týkající se nedostatku příčinné souvislosti, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí krajského soudu obstojí již s ohledem na závěr o absenci protiprávního zásahu do osobnosti stěžovatele. Žádná z námitek stěžovatele tedy nezaložila přípustnost dovolání.
5. V podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího soudu nelze označit jinak než jako svévolné pošlapání jeho základních práv. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu k řešení celkem 3 právní otázky významné pro rozhodnutí ve věci a ke každé z nich obsáhlou argumentaci. Nejvyšší soud však veškeré dovolací otázky formulované stěžovatelem ignoroval a dovolání označil za nepřípustné. Dále stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 II. ÚS 1257/15 nebo ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 332/24 ), ze které plyne povinnost Nejvyššího soudu rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neodpovídá požadavkům vyplývajícím z citované judikatury.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje také stěžovatel, vyplývá, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jakkoliv § 243f odst. 3 věta prvá o. s. ř. týkající se rozhodování o dovolání představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o.
s. ř., neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům. Zároveň je nutno připomenout judikaturu Ústavního soudu, dle níž jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl.
36 odst. 1). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je však nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí, mezi které patří i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání.
Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. Musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení o. s. ř. či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn II. ÚS 1257/15).
9. To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovém případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze § 243f odst. 3 o. s. ř. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení, jakkoliv stručné, se však nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující však toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 ).
10. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelem podané dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění reagoval na námitky stěžovatele. Vysvětlil, že krajský soud se neodklonil od aktuální judikatury, ale naopak postupoval v souladu s ní, a že vzal v úvahu konkrétní okolnosti, za kterých byly proneseny příslušné výroky vedlejšího účastníka, a na základě nich rozhodl. Stěžovatel tedy neměl pravdu, když v dovolání tvrdil, že se krajský soud kontextem situace nezabýval. Nejvyšší soud taktéž vysvětlil, z čeho v posuzované situaci plyne absence protiprávního zásahu do osobnosti stěžovatele.
11. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je co do rozsahu spíše stručnější, což však samo o sobě nezakládá jeho protiústavnost, jak vyplývá ze shora uvedeného. V rámci stručnosti odůvodnění Nejvyšší soud v tomto případě dostál všem požadavkům, které na něj klade Listina. Napadené usnesení není koncipováno tak, že by se jednalo o obecné odkazy na zákonná ustanovení či judikaturu Nejvyššího soudu, je z něj patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům, je srozumitelné a určité. Stěžovatel nakonec ani ve stížnosti netvrdí, že by Nejvyšší soud opomněl vypořádat některou jeho konkrétní námitku, usnesení Nejvyššího soudu napadá jako celek a uvádí, že Nejvyšší soud veškeré dovolací otázky formulované stěžovatelem ignoroval. S tím se Ústavní soud, jak vyplývá z uvedeného, neztotožňuje.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu