USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: F. S., zastoupený JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem Příčná 663/8, Praha 1, proti žalovanému: J. Ř., zastoupený JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem U Demartinky 1, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 249/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 27 Co 4/2023-120,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 27 Co 4/2023-120, potvrdil rozsudek ze dne 10. 6. 2022, č. j. 6 C 249/2021-69, kterým Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu na poskytnutí nemajetkové satisfakce ve formě omluvy a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že V. B. jako autor publikoval dne 29. 10. 2019 článek pojmenovaný XY na serveru XY. S informacemi o „krádeži“ obchodních společností, jejichž měl být žalobce údajně skutečným vlastníkem, se na redakci obrátil sám žalobce a jako zloděje označil své bývalé spolupracovníky včetně žalovaného, který měl být jeho právním zástupcem, avšak následně ho měl „zradit“ a „přeběhnout“ na druhou stranu.
Článek obsahoval nesouhlasná vyjádření jeho údajných bývalých spolupracovníků, kteří vztah k žalobci odmítli. Sám autor článku v části článku s podtitulem „XY“ žalobcova tvrzení zpochybnil. Závěr článku obsahoval výrok žalovaného „Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“. Šlo o citaci jeho bezprostřední reakce na obvinění žalobce sdělené mu telefonicky autorem článku. Po vyžádání si písemných otázek nakonec žalovaný písemné vyjádření k věci odmítl s ohledem na probíhající policejní vyšetřování a svou povinnost mlčenlivosti.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok podle § 81 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 2910 o. z. a žalobu shledal nedůvodnou. Dospěl k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou žalobce. Žalovaný citovaný výrok pronesl do telefonu jako bezprostřední reakci (obranu) na informaci volajícího novináře o jeho údajné zradě jako advokáta žalobce. Protože současně uvedl, že se k celé věci písemně vyjádří, nemohl rozumně předpokládat, že jeho okamžitá reakce bude použita v připravovaném článku a oprávněně ji mohl považovat za soukromé sdělení.
Písemné „veřejné“ vyjádření posléze odmítl s odkazem na probíhající vyšetřování a svou povinnost mlčenlivosti. Nelze ho tak činit odpovědným za zveřejnění citovaného výroku. Příčinná souvislost byla přetržena jednáním redakce, resp. autora článku, který citaci z telefonického hovoru publikoval o své vůli. Současně soud uzavřel, že citovaný výrok nepředstavoval protiprávní zásah do osobnosti žalobce. Žalovaným pronesené hodnotící soudy byly pouze nesouhlasnou reakcí na žalobcovo obvinění žalovaného z nelegálního jednání, převážně se opírající o reálný základ („na útěku“, „Podívejte, co za ním zůstalo“), soukromé (neveřejné) povahy, přijatelné formy (nikoli excesivní či vulgární), o osobě veřejného zájmu, která má povinnost snášet větší míru kritiky, a týkající se oblasti veřejné sféry žalobce.
Navíc nelze přehlédnout, že žalobce svým ostrým obviněním reakci žalovaného sám vyprovokoval a na jeho popud článek vůbec vznikl.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a současně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že jednání redakce, resp. autora článku, přerušilo příčinnou souvislost. Pokud by žalovaný předmětný výrok redaktorovi nesdělil, k zásahu do osobnosti žalobce by vůbec nedošlo. Žalovaný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že obsah jeho telefonní komunikace s autorem článku, který se žalovanému nepochybně představil, bude zveřejněn. Na médium nelze pohlížet jako na škůdce a původce zásahu do osobnosti, neboť plní pouze roli zprostředkovatele, díky němuž žalovaný dosáhl uveřejnění svého výroku. Jestliže žalovaný veden zlým úmyslem a srozuměn s publikací jeho výroků zneužil možnosti a dehonestoval žalobce, měl by být za svůj výrok odpovědný. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu neposoudil výrok žalovaného jako protiprávní zásah do osobnosti žalobce. Žalovaného nemůže zprostit odpovědnosti skutečnost, že se snažil hájit své zájmy. Žalovaný se totiž k věci nemusel vůbec vyjadřovat. On ale autorovi článku sdělil difamační výrok a následně se vyjádřit odmítl. Současně nemohl být ani v dobré víře o správnosti svého výroku. Odvolací soud se měl zabývat i kontextem, ve kterém žalovaný výrok pronesl. Rolí žalovaného ve vyvedení obchodních společností a jeho nepochybnou zradou žalobce se však vůbec nezabýval. Pokud by tak učinil, dospěl by jednoznačně k závěru, že žalovaný svými skutkovými tvrzeními o žalobci vědomě lhal a jeho jediným úmyslem bylo jej poškodit. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
4. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, nebo ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2396/2020).
5. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., (dále též jen „Listina“), přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na svobodu projevu a práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, či ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018).
6. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). Práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, a odkaz na judikaturu ESLP tam uvedenou, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3399/2021).
7. V nyní projednávané věci odvolací soud respektoval shora uvedenou judikaturou vymezené požadavky na posuzování střetu svobody projevu (a potažmo práva na informace) s právem na ochranu osobnosti. Výrok žalovaného považoval za hodnotící soud (což dovolatel relevantně nezpochybňuje, byť v dovolání pracuje s tím, že výrok byl skutkovým tvrzením) převážně založený na pravdivostním základu, hodnotil jeho formu jako přijatelnou, a zohlednil, že šlo o výrok soukromé (neveřejné povahy). Dále odvolací soud uvážil, že žalobce je osobou veřejného zájmu, která má povinnost snášet větší míru kritiky, a že se výrok týkal veřejné sféry žalobce. Neopomenul ani okolnost, že článek vznikal z popudu žalobce, byl to on, kdo přišel s obviněními vůči žalovanému, zohlednil rovněž skutečnost, že se žalobce doposud nedomáhá odstranění článku po jeho vydavateli a že s podáním žaloby otálel značnou dobu. Přitom konstatoval, že na jeho závěrech by nic nezměnilo, pokud by žalobcova obvinění vůči žalovanému byla pravdivá. Jestliže odvolací soud rovněž zohlednil, že žalovaný pronesl daný výrok jako bezprostřední reakci na obvinění sdělené mu autorem článku a neočekával, že bude autorem zveřejněn, neboť přislíbil písemné vyjádření, nečinil tak v tom smyslu, že by se mělo jednat o okolnost, která sama o sobě vylučuje protiprávnost ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010. Pouze vzal tuto skutečnost v úvahu v rámci komplexního hodnocení situace, za níž k pronesení výroku došlo tak, aby mohl posoudit, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem byla reakce žalovaného přiměřená a zda výrok mohl dosáhnout takové intenzity, aby zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce. Námitka žalobce, že odvolací soud v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu nepokládal výrok žalovaného za protiprávní zásah do osobnosti, není důvodná, a tudíž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
8. Žalobce zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti. Protože však zamítavé rozhodnutí obstojí již s ohledem na závěr odvolacího soudu o absenci protiprávního zásahu do osobnosti žalobce, který žalobce sice dovoláním napadl, ale jeho námitky neshledal dovolací soud důvodnými, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelem vymezená (jiná) otázka ohledně příčinné souvislosti nemá za této procesní situace totiž povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobce by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu