25 Cdo 4162/2018-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: M. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Stanislavem
Červencem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti
žalovanému: F. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinou Řehořovou,
advokátkou se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 18/2016,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018,
č. j. 3 Co 94/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr.
Martiny Řehořové, advokátky se sídlem Československé armády 287/19, Hradec
Králové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku ze dne 13. 2. 2018, č. j. 3 Co
94/2016-212, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 C 18/2016-100, ve věci samé, změnil
jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že v řízení nebyl ve
smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobkyně. Žalovaný jako soudem ustanovený znalec v řízení o správní žalobě
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání pouze částečné
invalidity vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Cad
24/2009 neuvedl ve svém vyjádření ke stížnosti žalobkyně žádné nepravdivé údaje
a v rámci výkonu svých oprávnění se nezachoval nijak excesivně a nevybočil tak
z jejich zákonných mezí.
Dovolatelka zejména namítá, že jednání žalovaného bylo excesivní, protože je
sama vnímala jako nepřípustné a značně intenzivní zásahy do své osobní cti,
vážnosti, důstojnosti, dobré pověsti a dobrého jména. Rozporuje také rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení, neboť odvolací soud se nezabýval možností moderace
podle § 150 o. s. ř.
Z pohledu možných uplatnitelných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
tak je zjevné, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť námitky
žalobkyně nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Postrádají proto charakter právní otázky,
kterou by mohl a měl dovolací soud řešit, nesměřují totiž proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu,
čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku
sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Napadení pouze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá z toho, že v
ustálené rozhodovací praxi již dlouhodobě platí, že při zkoumání přiměřenosti
předmětného zásahu se nejdříve rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy,
neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší.
Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Hodnotící
soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu
zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních a tedy subjektivních kritérií.
Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se
zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a
zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007,
publikováno pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též
jen „Sbírka“). Odvozuje-li tedy dovolatelka své přesvědčení o zásahu do
osobnostních práv od jednání žalovaného, který poskytl soudu informace o jejím
zdravotním stavu a o nedostatečné součinnosti z její strany, je zřejmé, že
tvrzený exces žalovaného jako soudního znalce neměl spočívat v hodnotových
soudech ohledně osoby žalobkyně, ale jen ve skutkových tvrzeních vztahujících
se k danému soudnímu sporu.
Ostatně pouhé subjektivní vnímání jednání žalovaného žalobkyní jako
nepřípustného a značně intenzivního zásahu do jejích osobnostních práv by
důvodnost dovolání nemohlo samo o sobě opodstatnit i v tom případě, kdyby bylo
shledáno přípustným. Nejenže při výkonu zákonem stanovených oprávnění, jako je
tomu např. u soudního znalce, může k takovému neoprávněnému zásahu v zásadě
dojít jen tehdy, jestliže by daná osoba vybočila z mezí takto stanovených práv
a povinností – tzv. exces (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, č. 54/2010 Sbírky),
ale především ochranu osobní cti podle § 13 obč. zák. zákon poskytuje výlučně
proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na
osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a ohrožují tak
vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není sice rozhodné, zda k
újmě skutečně došlo a postačuje tak i jen způsobilost příslušného jednání
takovou újmu způsobit, vždy je však určující objektivní stránka věci, nikoli
pouhé přesvědčení dotčeného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, č. 102/2008 Sbírky).
Přípustnost dovolání vůči výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu současně ani nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. a) o. s. ř., když již z
obsahu vlastního dovolání bylo zjevné, že nemůže být úspěšné, a tomuto návrhu
by proto ani nemohlo být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření
se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za
daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4.114 Kč.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. 1. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu