Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Johany Martinové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, sídlem Komenského 319/6, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 24 Cdo 2250/2024-1258, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024 č. j. 29 Co 312/2023-1140 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. července 2023 č. j. 27 D 109/2019-995, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Michala Ročka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh plyne, že napadená rozhodnutí byla vydána v dědickém řízení po zůstaviteli Ing. Jindřichu Ročkovi, přičemž stěžovatelka (dcera) a vedlejší účastník (syn) byli - buď z důvodu předemření jiných dědiců, nebo odmítnutí dědictví - jeho jedinými dědici. Čistá hodnota pozůstalosti byla předchozími rozhodnutími obecných soudů pravomocně určena ve výši 2 901 179 Kč.
3. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že tam specifikovaný majetek po zůstaviteli nabývají stěžovatelka a vedlejší účastník rovným dílem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Obvodní soud obecně vyšel z toho, že zůstavitel zemřel v roce 2019, pročež je nutno aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále vyšel z toho, že zůstavitel zanechal závěť z roku 1966, kterou však bylo z důvodu předemření některých dědiců, zániku části majetku nebo odmítnutí dědictví ze strany některých dědiců možné dodržet pouze zčásti. Jelikož zůstavitel byl ke dni smrti vdovcem, v první dědické třídě byli stejným dílem povolaní jeho dva potomci - dcera (stěžovatelka) a syn (vedlejší účastník).
4. V průběhu řízení mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vznikl spor o to, zda a příp. v jaké výši mají být na jejich dědický podíl započteny nejrůznější dary a plnění, které za života zůstavitele obdrželi, zejména a) sporné darování podílu id. 4/6 v hodnotě ca. 335 000 Kč na nemovitosti v k. ú. H. vedlejšímu účastníkovi a b) dlouhodobé užívání bytu, v němž bydlela stěžovatelka mj. se zůstavitelem, nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka požadovala započtení darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech v k. ú. H. na dědický podíl vedlejšího účastníka. Obvodní soud však tomuto návrhu (stejně jako podobnému protinávrhu vedlejšího účastníka) nevyhověl. Soud především konstatoval, že zůstavitel v závěti nepřikázal započtení poskytnutých darů a plnění na dědický podíl kteréhokoliv ze svých dědiců. V návaznosti na to pak konstatoval, že s ohledem na všechny okolnosti případu nedošlo ani k neodůvodněnému znevýhodnění stěžovatelky jakožto jednoho z nepominutelných dědiců, pročež není dán důvod k provedení započtení i proti vůli zůstavitele (§ 1664 občanského zákoníku). V této souvislosti zdůraznil, že darovaný podíl na nemovitostech v k. ú. H. má podle znaleckého posudku hodnotu pouze ca. 335 000 Kč, přičemž nemovitost bude vyžadovat další nezanedbatelné investice. Dále zdůraznil také to, že vedlejší účastník a stěžovatelka byli spoluvlastníky (každý z id. 1/6) bytu v P. Stěžovatelka tento byt obývala společně se svými rodiči a na chod domácnosti přispívala pouze částkou 3 000 Kč měsíčně, přičemž vedlejší účastník neměl možnost svůj spoluvlastnický podíl jakkoliv realizovat a současně za to neobdržel žádnou kompenzaci. Za těchto okolností proto obvodní soud shledal, že darováním spoluvlastnického podílu k nemovitosti v k. ú. H. nedošlo k neodůvodněnému znevýhodnění stěžovatelky.
5. Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh vedlejšího účastníka na přerušení řízení do doby přijetí rozhodnutí o jeho trestním oznámení na stěživateku (výrok I.), potvrdil usnesení obvodního soudu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti v k. ú. H. za života zůstavitele mělo být započteno na dědický podíl vedlejšího účastníka. V této souvislosti konstatoval, že darování spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti nepředstavuje neodůvodněné zvýhodnění vedlejšího účastníka, resp. znevýhodnění stěžovatelky, neboť a) hodnota spoluvlastnického podílu se pohybuje pouze kolem 300 000 Kč, b) nemovitost bude vyžadovat značné investice, aby byla způsobilá k užívání, a c) stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi jinak připadl dědický podíl ve srovnatelné výši. Jde tudíž o zvýhodnění vedlejšího účastníka, avšak nikoli o zvýhodnění neodůvodněné ve smyslu § 1664 občanského zákoníku.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyložil, za jakých podmínek lze zvýhodnění považovat za bezdůvodné, a konstatoval, že městský soud tuto otázku posoudil věcně správně a v souladu s relevantní judikaturou. Ztotožnil se proto se závěry nižších soudů.
7. Stěžovatelka se v ústavní stížnost obsáhle zabývá tím, jaký je - dle jejího názoru - správný výklad § 1664 občanského zákoníku. V návaznosti na to rozporuje závěr obecných soudů, že možnost započtení podle § 1664 občanského zákoníku, kterým dochází k prolomení autonomie vůle zůstavitele, by měla být využívána pouze zcela výjimečně v případech, kdy v postavení dědiců vznikne významná nerovnováha. Stěžovatelka má za to, že započtení by mělo být provedeno v případě jakékoli nerovnováhy. Navíc by to měl být vedlejší účastník, kdo ponese břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, že darem nebyl nedůvodně zvýhodněn.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily princip rovnosti, když nevážily zjištěné skutečnosti rovnoměrně v (ne)prospěch obou účastníků, ale pouze hledaly důvody, proč započtení daru na dědický podíl neprovést. Nepřihlédly k tomu, že hodnota daru byla (podle stěžovatelky) vyšší než 300 000 Kč, ani k tomu, že k darování došlo pouze pár dnů před smrtí zůstavitele.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze rozporuje skutková zjištění obecných soudů (např. stran hodnoty darovaného spoluvlastnického podílu k nemovitosti) a jejich interpretaci podústavního práva (zejména § 1664 občanského zákoníku), aniž by uplatňovala jakoukoli ústavněprávní argumentaci stran tvrzeného porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud je však podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Není další instancí obecných soudů, pročež není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí nebo výkladu podústavního práva. O jeho zásahu lze uvažovat pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). K takové situaci však v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Obecné soudy se podrobně zabývaly námitkou stěžovatelky, že dar, který obdržel vedlejší účastník (její bratr) od zůstavitele (jejich otce) ještě za jeho života, představoval jeho nedůvodné zvýhodnění ve smyslu § 1664 občanského zákoníku. Za účelem posouzení hodnoty darovaného spoluvlastnického podílu obvodní soud ustanovil znalce, jenž jeho cenu určil ve výši 335 000 Kč. Obvodní soud se tím snažil vyřešit značný rozpor mezi znaleckými posudky předloženými stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (pozn. soudu - u účastnických znaleckých posudků šlo o zhruba pětinásobný rozdíl v odhadované hodnotě). Soud následně vyslechl ustanoveného znalce a umožnil účastníkům klást mu otázky. Na základě toho pak uzavřel, že znalcem odhadovaná hodnota nemovitosti se nejeví jako nepřiměřená nebo vadná, pročež nebyl dán důvod k zadání revizního znaleckého posudku.
13. Obecné soudy následně pečlivě zjišťovaly a vážily všechny relevantní okolnosti projednávané věci. Především se zabývaly tím, jaká plnění obdrželi stěžovatelka a vedlejší účastník za života zůstavitele a jaké vztahy se zůstavitelem udržovali. Dospěly přitom k závěru, že s ohledem na celkový souhrn těchto plnění nelze považovat darování shora uvedeného spoluvlastnického podílu k nemovitosti vedlejšímu účastníkovi za neodůvodněné znevýhodnění stěžovatelky, resp. za neodůvodněné zvýhodnění vedlejšího účastníka. Obecné soudy založily své závěry na řádně provedených důkazech a logických, řádně odůvodněných úvahách. Ústavní soud v jejich postupu neshledal porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Za protiústavní nelze považovat ani interpretaci a aplikaci podústavního práva ze strany obecných soudů. Pokud soudy dospěly k závěru, že započtení určitého plnění na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal (§ 1664 občanského zákoníku), lze provést pouze ve výjimečných případech, zvolily jeden z možných výkladů daného ustanovení zákona. Úkolem Ústavního soudu není přitom posuzovat, zda jde o nejpřiléhavější nebo nejvhodnější interpretaci příslušného zákonného ustanovení, nýbrž pouze to, zda se tato interpretace nevymyká ústavněprávním limitům. V nyní posuzované věci přitom dospěl k závěru, že soudy zvolený výklad § 1664 protiústavní není. V této souvislosti lze ostatně poukázat i na to, že k obdobným závěrům dospěla také odborná literatura (srov. např. Melzer, F. Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1116, marg. 22). Ústavní soud proto ani v této části neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv.
15. Stěžovatelka formálně napadá také nákladové výroky soudů, avšak v ústavní stížnosti proti nim nevznáší žádné námitky. Jelikož se nákladové výroky nejeví prima facie jako protiústavní, Ústavní soud i zde dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu