USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. R., za účasti 1) M. R. a 2) J. M., zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 109/2019, o dovolání účastnice 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 29 Co 312/2023-1140, takto:
I. Dovolání účastnice 2) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání účastnice 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 29 Co 312/2023-1140, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak.
2. Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. R. (dále též jen „zůstavitel“) zemřel dne XY a že při dědění se použije právo platné (a účinné) v den smrti zůstavitele, je pro posouzení projednávané věci rozhodná nyní platná právní úprava, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).
3. V projednávané věci zůstavitel sice zanechal pořízení pro případ smrti (závěť ze dne 12. 9. 1966, podle níž však ustanovení dědicové předemřeli, příp. dědictví odmítli nebo prohlásili, že zůstavitel ke dni smrti již nevlastnil majetek, o němž bylo závětí pořízeno), avšak nepřikázal (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení toho, co budoucímu dědici za svého života bezúplatně poskytl. Podle zákonné posloupnosti (podle níž bylo postupováno z důvodu, že závětí nebyli ustanoveni ani náhradní dědici) dědí v první třídě dědiců děti zůstavitele, tedy účastník 1) a účastnice 2) stejným dílem (každý polovinu pozůstalosti). Účastnice 2) v průběhu řízení navrhla, aby na dědický podíl účastníka 1) byla bez příkazu zůstavitele započtena hodnota 4/6 nemovitostí v k. ú. XY, které mu zůstavitel daroval smlouvou uzavřenou dne 21. 12. 2018, protože tímto darováním byla jako nepominutelná zůstavitelova dědička oproti účastníku 1) neodůvodněně znevýhodněna.
4. Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (srov. § 1663 o. z.). Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (srov. § 1664 o. z.).
5. Institut započtení na dědický podíl obsahovala rovněž předchozí právní úprava účinná do 31. 12. 2013 obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“); v ustanovení § 484 obč. zák. o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů bylo předepsáno, že při dědění ze zákona se na dědický podíl započte to, co za života zůstavitele od něho dědic bezplatně obdržel, pokud nešlo o obvyklá darování, a že při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 obč. zák. (potomku zůstavitele) neodůvodněně zvýhodněn.
Oproti tomu současná právní úprava – jak je zřejmé ze znění ustanovení § 1663 o. z. – uvádí, že se započtení na dědický podíl dědice provede nejen při dědění podle zákonné dědické posloupnosti, ale také při dědění podle pořízení pro případ smrti, v obou případech však (zásadně) jen tehdy, jestliže to zůstavitel přikázal projevem vůle učiněným stejnou formou, jaká je předepsaná pro pořízení závěti; bez příkazu zůstavitele může soud započtení na dědický podíl provést jen výjimečně, a to pouze – jak vyplývá z ustanovení § 1664 o.
z. – tehdy, kdyby jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že současná právní úprava započtení na dědický podíl dává přednost projevené vůli zůstavitele před autoritativním rozhodováním soudu, a to jak tehdy, když zůstavitel započtení nařídí, tak i v případě, že k nařízení započtení nepřistoupí. Soudní praxe již dovodila (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023), že ve světle tohoto závěru je třeba nadále používat judikaturu k výkladu dosavadního ustanovení § 484 obč. zák., a že je proto třeba při výkladu (zejména) ustanovení § 1663 a § 1664 o.
z. vycházet ze závěru, podle něhož započtení na dědický podíl dědice podle zákonné posloupnosti bez příkazu zůstavitele je jen výjimkou ze zásady, že bez kvalifikovaně projevené vůle zůstavitele se započtení neprovádí, přičemž tato výjimka spočívá v tom, že by nepominutelný dědic (potomek zůstavitele) byl bez započtení na dědický podíl dědice, který již za života zůstavitele od něho něčeho bezplatně obdržel (mimo obvyklého darování), neodůvodněně znevýhodněn.
6. Podle již ustálené judikatury soudů k výkladu otázky „nedůvodného zvýhodnění“ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012) k dřívějšímu ustanovení § 484 obč. zák. patří i ustanovení § 1664 o. z k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou (srov. obdobně opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1406/2024), tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení toho, zda obdarováním ve prospěch jiného dědice byl nepominutelný dědic „neodůvodněně znevýhodněn“, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.
V občanském zákoníku ani v jiném předpisu není pojem „neodůvodněného znevýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ znevýhodnění přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti znevýhodnění“ nepominutelného dědice odpovídal představě zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním.
7. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování případného „neodůvodněného znevýhodnění“ v projednávané věci popsaným způsobem postupoval. Správně poukázal na výjimečnost provedení zápočtu na dědický podíl, který zůstavitel nepřikázal, a ze zjištěného skutkového stavu (který, jak vyplývá z ustanovení § 241a o. s. ř., nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem) pak zohlednil především to, že „dar nemovitosti v hodnotě řádově 300 000 Kč“ (pozn.: obvyklá cena spoluvlastnického podílu k darované nemovitosti o velikosti 4/6 činila dle znaleckého posudku Ing. Milana Kroupy částku 335 000 Kč ke dni darování), „která vyžaduje další značné investice k udržení této hodnoty a zajištění stavu způsobilého k užívání, nepředstavuje za situace, kdy pozůstalé dceři (stejně jako pozůstalému synovi) připadá z dědictví majetek srovnatelné hodnoty, neodůvodněné znevýhodnění“, a dospěl k závěru, že „okolnosti vztahu účastníků k nemovitosti dar vysvětlují“ a že „žádná z okolností nepředstavuje tak významnou nerovnováhu ve srovnání postavení dědiců, aby soud odůvodnil postup, kterým de facto změní vůli zůstavitele, který byl svobodný v rozhodnutí, komu svůj podíl na nemovitosti v k. ú. XY daruje“. Jak již uvedl soud prvního stupně, „pozůstalý syn zůstavitele navštěvoval, což pozůstalá dcera nerozporovala“, navíc „z výpovědí účastníků bylo zjištěno, že stav zůstavitele v době před smrtí nebyl natolik špatný, aby vyžadoval neustálou péči, když i k lékaři se dokázal ve většině případů dostat sám“, nadto lze dle názoru dovolacího soudu dovodit (vycházeje z obsahu procesního spisu), že zůstavitel žil s oběma účastníky v běžných rodinných vztazích, naopak vztahy mezi účastníky navzájem byly přinejmenším napjaté. Protože uvažované okolnosti jsou i podle názoru dovolacího soudu postačující pro závěr, že tu nejsou důvody pro výjimečné započtení na dědický podíl účastníka 1) pro „neodůvodněnost znevýhodnění“ účastnice 2) jako zůstavitelovy nepominutelné dědičky, je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
8. Dovolatelka taktéž vznáší výhrady proti znaleckému zkoumání (posudku), a to zejména v souvislosti se stanovením hodnoty daru, resp. proti provedení a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, namítá-li, že odvolací soud napadené rozhodnutí založil téměř výhradně na revizním znaleckém posudku Ing. Milana Kroupy, který trpí vadami (konkrétně když znalec „nesprávně použil koeficient spoluvlastnického podílu ponižující hodnotu darované nemovitosti“). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
9. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Soud prvního stupně předně (z důvodu rozdílných znaleckých posudků předložených účastníky řízení) přistoupil k ustanovení znalce Ing. Milana Kroupy, kterému uložil vyhotovení znaleckého posudku o obvyklé ceně darovaných nemovitostí, znalce rovněž vyslechl a uvedl, že vše nejasné bylo vysvětleno a objasněno, nepřistoupil přitom k ustanovení znalce k podání tzv. superrevizního znaleckého posudku, jelikož nebyla pochybnost o skutkovém stavu věci, jak vyplývá zejména z objasnění znalce a podrobného rozboru znaleckého posudku provedeného při výslechu znalce. Mimo jiné bylo konstatováno, že Ing. Milan Kroupa při stanovení ceny vycházel „ze svých mnohaletých zkušeností a že redukční koeficient je třeba použít zejména v případě nevyjasněných spoluvlastnických vztahů, kdy na základě obvyklých znalostí se dává redukční koeficient v rozmezí 10 – 30 %, přičemž v tomto případě byl použit koeficient ve výši 15 %, tedy ve středu obvyklého rozmezí“. Odvolací soud považoval skutkový stav za dostatečným způsobem zjištěný ze strany soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné.
10. Nadto, dovolatelka tak uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Pokud se týká dovolacích námitek ohledně vypočtení odměny soudní komisařky (zejména navýšení odměny o 100 % při aplikaci § 14 odst. 4 notářského tarifu), je třeba zdůraznit, že odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje a náhrada za daň z přidané hodnoty patří mezi náklady řízení (srov. ustanovení § 127 z. ř. s.). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) však není proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání přípustné.
12. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka, že „součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí“ (představované zejména námitkou dovolatelky, že odvolací soud se navýšením odměny notářky v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval), neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
13. Nejvyšší soud proto dovolání účastnice 2) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu