Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky PHARMOS, a.s., sídlem Těšínská 1349/296, Ostrava-Radvanice, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 41, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 23 Cdo 1046/2022-312, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a M. J. a D. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi vedlejšími účastníky je vůči ní neúčinná, eventuálně v případě její neplatnosti se domáhala určení, že vedlejší účastník D. R. (dále jen "postupitel") je nadále vlastníkem dané pohledávky. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 4) zamítl stěžovatelčinu žalobu jak v primárním, tak eventuálním petitu. Nicméně odvolací soud (Městský soud v Praze) posoudil danou smlouvu o postoupení pohledávky jako neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem.
Vzal mimo jiné v potaz, že se postupitel dopustil trestného činu (přečinu poškozování věřitele), a to právě pro jednání, které bylo předmětem tohoto řízení. S ohledem na ustálenou judikaturu dovozující, že vyslovit relativní neúčinnost lze pouze u platných právních jednání, potvrdil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o zamítnutí primárního petitu stěžovatelky o vyslovení neúčinnosti dané smlouvy. Zároveň však změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části eventuálního petitu, a určil, že majitelem dané pohledávky je nadále postupitel.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání pouze druhý vedlejší účastník - M. J. (dále jen "postupník"). Nalézací soudy podle něj dostatečně nezhodnotily, zda i on sledoval úmysl zkrátit věřitele uzavřením příslušné postupní smlouvy. Nejvyšší soud mu dal v jeho námitkách za pravdu a částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ovšem jen v rozsahu měnícího výroku ve vztahu mezi stěžovatelkou a postupníkem (tedy pouze v části rozhodnutí o eventuálním petitu, tedy že majitelem pohledávky je postupitel). Ve svém rozsudku k rozsahu kasačního zásahu uvedl, že vedlejší účastníci nejsou nerozlučnými procesními společníky, procesní úkony - včetně dovolání - provádí každý sám za sebe, a postupitel dovolání nepodal.
3. Stěžovatelka napadá tento rozsudek Nejvyššího soudu (jeho výrok I) a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jádrem ústavní stížnosti je především nesouhlas s řešením procesní otázky ohledně rozsahu kasačního zásahu Nejvyššího soudu (zrušení příslušné části rozhodnutí odvolacího soudu). Stěžovatelka namítá, že vzhledem k povaze projednávané věci, zejména pak vzhledem ke konstrukci žalobního návrhu jako eventuálního petitu, nelze posuzovat jednotlivé nároky individuálně, ale musí být v případě zrušení brány jako celek. Podle stěžovatelky jí tak byla pouze částečným zásahem Nejvyššího soudu odňata možnost domoci se v navazujícím řízení před obecnými soudy rozhodnutí o primárním petitu (určení relativní neúčinnosti), jelikož dle znění výroku rozsudku Nejvyššího soudu se má odvolací soud pouze zabývat určením vlastnictví k dané pohledávce, a navíc jen ve vztahu k postupníkovi.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu a v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Logickým důsledkem této koncepce, a potvrzuje to i judikatura Ústavního soudu, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je zásadně nepřípustná i ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí. Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazuje soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinnou ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout již zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném kasačním rozhodnutí.
Je-li tomu tak, není přezkum kasačního rozhodnutí nezbytný [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03
(N 34/32 SbNU 321)].
7. Jinak je tomu ale za situace, kdy námitky směřují k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí [srov. nález ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 28 až 30]. V takovém případě lze připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí. Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno [srov. též nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12
(N 144/66 SbNU 191), nález ze dne 22. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18
(N 10/92 SbNU 119), bod 43, nebo nález ze dne 26. dubna 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20 , bod 51].
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje pouze procesní závěr Nejvyššího soudu o rozsahu kasace. Přesto se v tomto případě neuplatní výše vymezená výjimka z nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti kasačnímu rozhodnutí. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému řízení. Nejde tedy v této části o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka nadále uplatňovat všechna svá práva.
9. V navazujícím řízení před obecnými soudy má stěžovatelka nadále možnost uplatnit svůj nárok vůči postupníkovi a též námitky ohledně závislosti primárního a eventuálního petitu, které zdůrazňuje nyní v ústavní stížnosti. Nebude-li souhlasit s výsledkem řízení před soudy a bude mít za to, že z jejich strany došlo k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit (po vyčerpání všech opravných prostředků) podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná. V případě takové ústavní stížnosti proti "skutečně" konečnému rozhodnutí soudu není vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení.
Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. září 2012 (N 159/66 SbNU 373), bod 37].
10. Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi - postupiteli - je třeba připomenout, že zásahem Nejvyššího soudu došlo jen k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu, a že je tedy ve zbylém rozsahu (ve vztahu vůči postupiteli) rozhodnutí nadále platné. Jinými slovy, nezrušení rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k postupiteli je stěžovatelce ku prospěchu (jejímu návrhu bylo pravomocně vyhověno) a nemohla jím být dotčena její ústavně zaručená práva.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka netvrdí žádnou okolnost, která by mohla vést k prominutí podmínky nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatelky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2024
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj