ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PHARMOS, a.s., se sídlem v Ostravě, Radvanice, Těšínská 1349/296, identifikační číslo osoby 19010290, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mojmírovců 805/41, proti žalovanému 1) M. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Doubkové 1249/4, a žalovanému 2) D. R., zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o určení majitele pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 153/2019, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 28 Co 389/2021-286, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 28 Co 389/2021-286, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) změněn výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2021, č. j. 9 C 153/2019-242, a ve výroku II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016, uzavřená mezi žalovaným 2) jako postupitelem a žalovaným 1) jako postupníkem, je vůči žalobkyni právně neúčinná, „eventuálně“ se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 2) je nadále majitelem pohledávky vzniklé podle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2014, uzavřené žalovaným 2) jako prodávajícím a J. H. jako kupujícím, týkající se prodeje nemovitých věcí v k. ú. XY, obec XY.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 9 C 153/2019-242, zamítl žalobu na určení právní neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016 (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalovaný 2) je nadále majitelem výše uvedené pohledávky (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 30 800 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 37 268 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně jako věřitel se společností PRODEPHARM PRAHA s.r.o. (identifikační číslo osoby 27562042) jako dlužníkem a žalovaným 2) jako ručitelem uzavřela dohodu, kterou dlužník uznal dluh v celkové výši 1 523 922,50 Kč a současně byl dohodnut splátkový kalendář. Žalovaný 2) se zavázal ručit za závazek dlužníka a uhradit dluh v případě, že dlužník dluh nebude řádně splácet. Žalovaný 2) předmětnou dohodu podepsal dne 16. 9. 2016 a osoby jednající za žalobkyni ji podepsaly dne 30. 9. 2016 a dne 10. 10. 2016.
4. Žalovaný 2) jako postupitel a žalovaný 1) jako postupník uzavřeli dne 19. 9. 2016 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka ve výši 13 260 000 Kč za J. H. z titulu kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2014 uzavřené mezi žalovaným 2) a J. H. Úplata za postoupení pohledávky byla sjednána ve výši 4 000 000 Kč, přičemž částka 500 000 Kč měla být zaplacena v hotovosti a zbývající část úplaty měla být zaplacena na účet otce žalovaného 2), dále na účet přítele žalovaného 2), V. K., a také na účet bývalé tchýně žalovaného 2), T. S.
5. Žalovaný 2) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 T 182/2019, uznán vinným přečinem poškozování věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl dopustit mimo jiné uzavřením výše specifikované smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 2020.
6. Žalobkyně si dne 29. 8. 2017 formou notářského zápisu vyhradila právo dovolat se neúčinnosti právního jednání žalovaného 2) vůči žalovanému 1), které spočívalo v uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016. Rozhodčím nálezem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. Rsp 294/17, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 23. 5. 2018, byla žalovanému 2) a společnosti PRODEPHARM PRAHA s.r.o. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 523 922,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
7. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době učinění odporovaného právního jednání, tj. ke dni 19. 9. 2016, neexistoval závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným 2). Ručitelský závazek žalovaného 2) vznikl až ke dni 10. 10. 2016, kdy byl ručitelský závazek žalovaného 2) akceptován žalobkyní. Vzhledem k tomu, že ke dni učinění odporovaného právního jednání neměla žalobkyně za žalovaným 2) pohledávku, je pojmově vyloučeno, aby žalovaný 2) učinil právní jednání v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalobě na určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky tak nebylo možné vyhovět, a soud prvního stupně ji zamítl.
8. Žalobu, kterou se žalobkyně „eventuálně“ domáhala určení, že žalovaný 2) je nadále majitelem výše specifikované pohledávky za J. H., soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že z protiprávního postupu žalovaných nelze bez dalšího dovodit, že by dotčená smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016 byla neplatná, přičemž odkázal na § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, podle něhož je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, a uvedl, že je-li z tohoto pravidla připuštěna výjimka, pak pouze proto, že v daném případě existuje nějaký vyšší zájem chráněný ústavním pořádkem, popř. zájem závažnější, přednostní, který však v dané věci neshledal.
9. K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o určení neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávek a ve výroku II jej změnil tak, že určil, že žalovaný 2) je nadále majitelem pohledávky vzniklé dle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2014 uzavřené mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a J. H. jako kupujícím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o určení majitele pohledávky před soudy obou stupňů částku ve výši 71 948 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení o určení právní neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením a závěry soudu prvního stupně stran žaloby o určení majitele pohledávky, přičemž soudu prvního stupně vytkl, že z pravomocného trestního rozsudku nevyvodil ve vztahu k tomuto řízení žádné relevantní důsledky. Odvolací soud měl za to, že na základě pravomocného trestního rozsudku byl žalovaný 2) odsouzen za přečin poškozování věřitele, a to právě pro právní jednání, které je předmětem tohoto řízení, a proto je takové právní jednání (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016) pro rozpor s veřejným pořádkem absolutně neplatné. Jelikož jde o absolutně neplatné právní jednání, nedošlo k postoupení pohledávky, a žalovaný 2) je tak nadále majitelem předmětné pohledávky za J. H. Pokud jde o žalobu na určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, potvrdil odvolací soud výrok o zamítnutí žaloby jako věcně správný, ovšem z jiných důvodů, kdy s ohledem na příslušnou judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že je-li právní jednání neplatné, nelze vyslovit jeho neúčinnost, a je tak namístě žalobu zamítnout. II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 1) v rozsahu výroku I v části, kterým byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v rozsahu „ostatních“ na výrok I. navazujících výroků, dovoláním. Žalovaný 1) v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1802/2018), pokud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016 je absolutně neplatným právním jednáním jen proto, že pro její uzavření byl žalovaný 2) pravomocně odsouzen trestním rozsudkem. Žalovaný 1) proti tomu s odkazem na judikaturu namítá, že dopustila-li se strana smlouvy jejím uzavřením trestného činu, nezakládá tato skutečnost bez dalšího neplatnost smlouvy, jelikož v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by pro takový závěr bylo nutné zjištění, že obě strany předmětného právního jednání jednaly v úmyslu zkrátit věřitele. Toto zjištění však odvolací soud neučinil, a dle žalovaného 1) tak projednávanou věc nesprávně právně posoudil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nijak nedoplňoval dokazování, měl odvolací soud tyto závěry učinit na základě chybného procesního postupu. Žalovaný 1) proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) rovněž nesouhlasil s výrokem III rozsudku odvolacího soudu, jíž žalovanému 1) nepřiznal právo na náhradu nákladů v řízení o neúčinnosti právního jednání.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že k postoupení pohledávky došlo s úmyslem spáchání trestného činu, pročež šlo o právní jednání v rozporu se zákonem, které zjevně narušuje veřejný pořádek. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávka byla postoupena za úplatu výrazně neadekvátní hodnotě postupované pohledávky, kdy hodnota pohledávky činila 13 260 000 Kč a úplata za její postoupení činila pouhých 4 000 000 Kč. Dle názoru žalobkyně pak žalovaný 1) sledoval stejný úmysl jako žalovaný 2), přičemž není významné, zda se takovým právním jednáním žalovaný 1) dopustil trestného činu a zda za něj byl odsouzen. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. V části, kterou žalovaný 1) napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku III o náhradě nákladů řízení o neúčinnost právního jednání, je jeho dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. Dovolací soud je proto v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. však přípustné pro posouzení otázky absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné. a) Rozhodná právní úprava
21. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odstavec 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) (odstavec 2). b) Judikatura v poměrech právní úpravy platné do 31. 12. 2013
24. V poměrech právní úpravy platné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“), vycházela rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze závěru, že právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srov. ustanovení § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení § 256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014).
25. Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. – věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2077/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1802/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2773/2018).
26. V citovaném rozsudku ze dne ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, Nejvyšší soud dále uvedl, že uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit – jak vyplývá z ustanovení § 256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) – trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). Závěr, že smlouva, jejímž uzavřením se dlužník dopustil trestného činu poškozování nebo zvýhodňování věřitele, za který byl odsouzen, je neplatným právním úkonem bez ohledu na to, zda také druhá smluvní strana uzavřela smlouvu v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele, nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009. c) Judikatura v poměrech platné právní úpravy
27. K závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 výslovně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019, podle kterého jestliže smluvní strany učinily právní jednání ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich (dlužnice), je takový záměr důvodem absolutní neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 588 o. z.
28. I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se tak uplatní závěr, že sledoval-li by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. (v současnosti § 589 a násl. o. z.) – věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2077/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017). d) Posouzení v poměrech projednávané věci
29. V poměrech projednávané věci se žalobkyně domáhala žalobou (rovněž) určení, že žalovaný 2) je nadále majitelem pohledávky vzniklé na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2014, jež byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016 postoupena žalovanému 1). Odvolací soud shledal postupní smlouvu absolutně neplatnou, jelikož v souvislosti s jejím uzavřením byl žalovaný 2) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 T 182/2019, pravomocně uznán vinným přečinem poškozování věřitele dle ustanovení § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
30. Z právního posouzení ani ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval tím, zdali také žalovaný 1) jednal při uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky v úmyslu zkrátit dlužníkova věřitele. Dospěl-li tedy odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016 je absolutně neplatným právním jednáním, aniž by zjišťoval rovněž úmysl žalovaného 1) zkrátit dlužníkova věřitele, je jeho právní posouzení ve smyslu výše uvedené judikatury dovolacího soudu neúplné, a tedy nesprávné.
31. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k řízení o žalobě na určení, že je žalovaný 2) majitelem předmětné pohledávky z kupní smlouvy, podal pouze žalovaný 1). S ohledem na to, že předmětem tohoto řízení není otázka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2016, nýbrž tuto otázku si soudy posuzují v řízení jen jako otázku předběžnou (k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001), nemají žalovaní 1) a 2) v řízení postavení nerozlučných společníků (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod číslem 36 v sešitě číslo 2/1988, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4402/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2887/2019), nýbrž postavení společníků samostatných, a procesní úkony – včetně dovolání – tak v řízení činí každý sám ze sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.).
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo. V. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) změněn výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2021, č. j. 9 C 153/2019-242, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a věc mu podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu