21 Cdo 3297/2017-192
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce K. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem
v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova č. 54, proti žalovaným 1) V. M., 2) I. M.,
oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Rohanské nábřeží 657/7, 3) D. K., 4) J. K., oběma zastoupeným Mgr. Michalem
Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze, V Olšinách 2300/75, o určení vlastnictví,
eventuálně o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 6 C 354/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 23 Co 430/2016–152, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4.
2016 č. j. 6 C 354/2014-104 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-západ k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ domáhal určení, že
vlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území H.
u P., obec P., jsou žalovaní 1) 2), případně že kupní smlouva uzavřená mezi
žalovanými dne 31. 8. 2011 je vůči žalobci neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že dne 2. 7. 2010 uzavřel s žalovanou 1) smlouvu o půjčce, na jejímž
základě poskytl žalobce žalované 1) částku ve výši 250 000 Kč. Žalovaná 1) svůj
dluh vůči žalobci uznala a zavázala se jej uhradit do 20. 5. 2011 spolu s 20%
úrokovým navýšením, avšak neučinila tak. Pravomocným rozsudkem ze dne 23. 1.
2013 byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit žalobci 300 000 Kč spolu s
příslušenstvím, přičemž v následujícím exekučním řízení bylo zjištěno, že
žalovaná 1) nedisponuje žádným majetkem. Žalovaní 1) a 2) byli v době vzniku a
uznání splatnosti vymáhaného závazku spoluvlastníky výše specifikovaných
nemovitostí, přičemž tyto v době platnosti výše uvedeného závazku vůči žalobci
převedli kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2011 do společného jmění žalovaných 3) a
4) za kupní cenu ve výši 6 000 000 Kč. Dále žalobce poukazoval na to, že v září
roku 2010 bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované 1) uhradit částku
190 000 Kč, pro kterou byla dne 13. 4. 2011 nařízena na majetek žalované 1)
exekuce. Žalovaná 1) dne 2. 8. 2011 požádala exekutorský úřad o zrušení zákazu
nakládat se svým majetkem, přičemž zajistila složení částky ve výši vymáhané
pohledávky včetně jejího příslušenství. Následně dne 31. 8. 2011 žalovaní 1) a
2) uzavřeli kupní smlouvu s tím, že kupní cena byla uhrazena tak, že částka ve
výši vymáhané pohledávky byla složena kupujícími před podpisem kupní smlouvy
jako rezervační záloha, a která byla na úhradu exekuce následně použita, z
čehož žalobce dovozoval vědomost žalovaných 3) a 4) o omezení v nakládání s
majetkem žalovaných 1) a 2), přičemž následkem takové vědomosti byla podle
žalobce neplatnost předmětné kupní smlouvy.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 j. 6 C 354/2014-104
zamítl žalobu o určení vlastnictví nemovitostí (výrok I.), rovněž zamítl žalobu
in eventum, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 31. 8. 2011 je vůči
žalobci neúčinným právním úkonem (výrok II.), uložil žalobci zaplatit žalovaným
1) a 2) na nákladech řízení 25 458,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám jejich právního zástupce (výrok III.) a uložil žalobci zaplatit žalovaným
3) a 4) na nákladech řízení 23 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám jejich právního zástupce (výrok IV.).
Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní 3) a 4) před uzavřením samotné
kupní smlouvy složili rezervační zálohu, která byla žalovanou 1) použita dne 2.
8. 2011 k úhradě exekučně vymáhané pohledávky. Následně dne 12. 8. 2011
uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní a samotná kupní smlouva byla uzavřena
dne 31. 8. 2011. Z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se žalovaní 1)
a 2) s žalovanými 3) a 4) před podpisem kupní smlouvy blíže znali. Kupní
smlouva byla uzavřena až poté, co došlo k zastavení exekuce a zrušení
inhibitoria. Žalobci se rovněž nepodařilo prokázat, že by žalovaní 3) a 4)
měli povědomí o závazku mezi žalobcem a žalovanou 1).
K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze (dále též
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 23 Co 430/2016–152 potvrdil
rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (výrok I.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným
1) a 2) na nákladech řízení 251 583,20 Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku k rukám jejich právního zástupce, a dále žalovaným 3) a 4) 283
312,60 do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na nákladech odvolacího řízení 125 791,60
Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce,
a dále žalovaným 3) a 4) na nákladech odvolacího řízení 125 791,60 Kč k rukám
jejich právního zástupce.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
ohledně procesu uzavření kupní smlouvy a nevědomosti žalovaných 3) a 4) o
závazku mezi žalobcem a žalovanou 1), neboť podle odvolacího soudu nemá žádný
reálný podklad dovozovat, že by žalovaní 3) a 4) měli mít povědomí o dalších
dluzích již ze samotného avizovaného rozvodu či jiných skutečností. Ve věci
zpochybnění úhrady kupní ceny nemovitostí odvolací soud uzavřel, že žalobce
nebyl účastníkem předmětné kupní smlouvy, není tedy legitimován ji z uvedeného
důvodu napadat. Odvolací soud spatřuje nedůvodnou rovněž námitku žalobce, že
cena nemovitostí nebyla provedena znalcem, neboť z ceny 6 000 000 Kč, která
mnohanásobně převyšuje výši žalobcovy pohledávky, nelze jakkoli dovodit, že by
docházelo ke krácení věřitele.
Dospěl dále k závěru, že soud prvního stupně pochybil při rozhodování o
nákladech řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení, když vycházel
při výpočtu odměny advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty věci
podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, podle
něhož částka 35 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu
je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o
určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti
právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Podle
odvolacího soudu byly v daném případě předmětem určovací žaloby nemovitosti,
jejichž hodnotu nebylo zapotřebí složitě určovat, proto tarifní hodnotu
odvozoval z hodnoty nemovitostí, tedy z částky 6 000 000 Kč, z níž pak podle §
7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu činí základní odměna
advokáta za jeden úkon právní služby 32 300 Kč. Vzhledem k tomu, že oba právní
zástupci žalovaných zastupovali současně vždy dvě osoby, představuje odměna za
každý úkon, kdy advokát zastupoval dva žalované, podle ustanovení § 12 odst. 4
advokátního tarifu, celkem 51 680 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ve věci samé namítá, že
se odvolací soud při posuzování věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně při řešení otázky legitimace věřitele, tvrdícího
zkrácení uspokojení své pohledávky, k napadení platnosti smlouvy uzavřené jeho
dlužníkem s třetí osobou, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp.
zn. 21 Cdo 1811/2000. Dále se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
ohledně zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky, která by spočívala ve
ztížení uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku, konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2345/2000. Žalobce v
dovolání rovněž namítal, že se soudy dostatečně nezabývaly zjištěním skutkových
okolností ohledně úmyslu žalovaných zkrátit věřitele a okolnostmi, za nichž
byla kupní smlouva uzavřena, z čehož dovozoval odchýlení se od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
spatřoval žalobce i v tom, že soud k určení ceny nemovitosti nepřibral soudního
znalce. Přípustnost dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení spatřuje
žalobce v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1043/2015), podle které má
být výše odměny za zastupování advokátem určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. A konečně se
měl odvolací soud odchýlit od kritérií, za nichž nemusí soud výjimečně náhradu
nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, která vyplývají z judikatury
Nejvyššího soudu.
Žalovaní 2) a 3) ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci řízení před soudem
prvního stupně uvedli, že odvolací soud se od žalobcem zmiňované judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce
odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona 296/2017 Sb., kterým se mění zákon 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda může soud zkoumat
platnost právního úkonu, tvrdí-li věřitel, který nebyl stranou právního úkonu,
že bylo tímto právním úkonem, uzavřeným mezi jeho dlužníkem a třetí osobou,
zkráceno uspokojení jeho pohledávky.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 zákona 40/1964, občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v
uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana
tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce není legitimován k napadení platnosti
uzavřené smlouvy mezi žalovanými 1) a 2) a žalovanými 3) a 4) a nezabýval se
podrobněji okolnostmi, ze kterých žalobce dovozoval úmysl obou žalovaných stran
smlouvy zkrátit uspokojení jeho pohledávky, případně že musel být úmysl zkrátit
věřitele žalovaných 1) a 2) znám i druhé smluvní straně, žalovaným 3) a 4).
Uvedený závěr je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
(vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného
právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a
vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako
by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně
nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z
neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně,
jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný
právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není
platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze
základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek
dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho
odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se
týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným
rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má
případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že
odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000).
Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle
ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními
stranami
v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z
nich (srov. ustanovení § 222 a 223 trestního zákoníku). Neplatnou však z tohoto
důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout
výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany. Jestliže by úmysl
zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy
jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v
jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto
úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a
za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. –
věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp zn. 21 Cdo 2077/2014).
Jelikož pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou,
odvolací soud pochybil, když se nezabýval námitkou žalobce, který zpochybňoval,
zda skutečně došlo k zaplacení sjednané kupní ceny, z čehož konstruoval úmysl
obou smluvních stran zkrátit uspokojení jeho pohledávky a dovozoval neplatnost
smlouvy. Zda došlo k zaplacení sjednané kupní ceny, či alespoň její podstatné
části, je významnou okolností, která může být vodítkem ke zjištění, jestli obě
strany jednaly v úmyslu zkrátit věřitele. Nezabýval-li se však odvolací soud
zpochybněním zaplacení kupní ceny z hlediska tvrzené neplatnosti smlouvy, měl
se uvedenou námitkou zabývat alespoň z hlediska tvrzené odporovatelnosti.
Nedošlo-li k zaplacení kupní ceny, ačkoli strany smlouvy v řízení tvrdily, že
smlouva byla řádně splněna, mohlo by to vést rovněž k závěru, že úmysl dlužníka
zkrátit věřitele musel být druhé straně smlouvy znám, což je podmínkou
odporovatelnosti podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., kterou neměl
odvolací soud v řízení za prokázanou. Odvolací soud měl proto blíže zkoumat,
zda skutečně došlo k zaplacení kupní smlouvy.
Úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám,
které mají za ním pohledávku, žalobce unese v tomto směru své břemeno tvrzení a
důkazní břemeno i tehdy, když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana
věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li,
že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu
nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit
její uspokojení (uspokojení svého věřitele) [srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99,
který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1625/2016].
Opodstatněnými Nejvyšší soud naopak neshledává námitku dovolatele ohledně
údajného pochybení neprovedením znaleckého posudku, ani námitku, podle které
mělo dojít ke zkrácení věřitele „přeměněním nemovitosti na peněžní prostředky“.
Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou
hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek
dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a
dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z
něho věřitel uspokojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp.
zn. 21 Cdo 2975/2011). Byla-li skutečně zaplacena kupní cena mnohonásobně
překračující pohledávku věřitele, nemohlo tak dojít ke zkrácení věřitele a
znalecký posudek by proto byl nadbytečný.
Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu shledává Nejvyšší
soud také u způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení, srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1043/2015 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 23 Cdo 5160/2014. Odvolací soud měl
při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédnout k tomu, že výše
odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně
pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, podle ustanovení § 151
odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř., neboť se nejedná o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 či 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože
vyhláška 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Při rozhodování o náhradě
nákladů v novém řízení proto soudy přihlédnou k výše popsanému způsobu určení
výše náhrady nákladů řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně. Proto Nejvyšší soud České republiky zrušil rovněž tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci se soud vypořádá s námitkou žalobce ohledně tvrzeného
nezaplacení kupní ceny a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu