Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o prohlášení o podjatosti vzneseném soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským v rámci řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 1920/09
, takto:
Soudce zpravodaj Pavel Rychetský je vyloučen z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1920/09
.
Podle ustanovení § 3 platného rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2009 sp. zn. Org. 1/09 ze dne 1. prosince 2008 (dále jen „rozvrh práce“) byla ústavní stížnost stěžovatele obchodní společnosti TEKAZ, s.r.o., se sídlem v Chebu, Podhradská 7, vedená pod
sp. zn. I. ÚS 1920/09
přidělena Pavlu Rychetskému jako soudci zpravodajovi. Soudce zpravodaj prohlásil přípisem ze dne 23. 7. 2009 podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), že se cítí být podjatý, neboť v řízení před obecnými soudy, několikrát poskytoval právní pomoc stěžovatelce ve sporech, týkajících se privatizace a nynější ústavní stížnost na tyto spory bezprostředně navazuje.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu soudce je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Senát určený podle ustanovení § 10 odst. 1 rozvrhu práce k rozhodnutí o vyloučení soudce dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou dány důvody vyloučení soudce zpravodaje Pavla Rychetského z projednávání a rozhodování věci ve smysl § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík
předseda II. senátu
Soud zdůraznil, že žalovaní svůj restituční nárok uplatnili řádně a včas. Není jejich vinou, že restituční řízení probíhalo dvanáct let. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, čj. PÚ 2288/99, ze dne 19. 5. 2004, byli žalovaní určeni spoluvlastníky nemovitostí. Toto rozhodnutí však nebylo způsobilé vlastnictví žalobců konstituovat jako nově vzniklé, pouze jej deklarovalo tak, aby žalovaní mohli být zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí. Je zřejmé, že žalovaní byli spoluvlastníky nemovitostí již dříve, na základě restitučního zákona č. 229/1991 Sb. Dobrovolné vydání těchto nemovitostí jim bylo odpíráno, proto se museli svého restitučního nároku domoci úřední cestou. Odvolací osud poukázal na čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na Preambuli Ústavy ČR, která není jen politickou deklarací, ale i obecným prostředkem její interpretace. Vyjadřuje odhodlání řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. Stejně i čl. 1 Ústavy ČR charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka. Tím je vyslovena výchozí teze primátu práva nad státem. Respektování této teze znamená dodržování elementárních právních zásad, mezi které patří i stabilita práva a s ní související ochrana nabytých práv. Rozhodnutí o privatizaci a s tím spojené rozhodnutí o převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele nebylo vydáno ve veřejném zájmu. Jelikož Ústava ČR nezná jinou možnost zbavení vlastníka jeho majetku, je jednoznačné, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku dne 1. 12. 1993 byla uzavřena nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s Ústavou ČR. Uvedenou smlouvou totiž byli žalovaní zbaveni protizákonně svých vlastnických práv k vlastněnému majetku, pouze proto, že nebylo respektováno jejich řádné a včasné uplatnění restitučního nároku k předmětným nemovitostem. Je tedy nutné, aby vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, specifikovaným ve výroku rozsudku obvodního soudu, zůstalo zachováno, neboť žalovaní své vlastnictví na stěžovatele nikdy nepřevedli. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Odkázal m.j. na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 195/97
, podle kterého nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů. Dále odkázal na nález
sp. zn. III. ÚS 50/04
, podle něhož dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za výsledek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné proto, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě jeho přesvědčení, že taková smlouva k nabytí nemovitosti postačuje. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata daného sporu spočívala v posouzení, zda stěžovatel držel a užíval předmětné nemovitosti v dobré víře a zda tedy vydržel své vlastnické právo k těmto nemovitostem.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil prokázat, že splnil všechny zákonné podmínky pro vydržení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Jak již mnohokrát Ústavní soud konstatoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR, v Listině základních práv a svobod a mezinárodních dokumentech. Není tedy oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Po přezkoumání napadených rozhodnutí senát Ústavního soudu uzavírá, že k takovému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Zejména odvolací soud se velmi podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a beze zbytku se s nimi vypořádal. Zabýval se i ústavně právní dimenzí dané věci a v této souvislosti nelze než odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, ze kterého byly podstatné závěry shora reprodukovány. V daném případě stěžovatel nebyl oprávněným držitelem, tedy se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře o tom, že mu předmětné nemovitosti, na základě uzavřené smlouvy, patří (§ 130 - § 134 ObčZ). Otázku oprávněné držby odvolací soud podrobně vyložil. Nelze také souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se odvolací i dovolací soudy zabývaly pouze kolizí právního režimu privatizace a restituce. Touto otázkou se odvolací soud zabýval až poté, co dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o vydržení vlastnického práva. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu