K roli ÚS vůči obecným soudům. K ochraně vlastnického práva. Ke konfiskacím dle tzv. dekretů prezidenta Beneše.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, a rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary - okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, č.j. 26 Ca 254/95-25, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech - okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, a navrhl jejich zrušení. Pozemkový úřad podle ust. § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že navrhovateli - stěžovateli - nebudou vydány nemovitosti, které jsou zapsány v zemských knihách, knihovní vložce č. 487 k.ú.
D., V., J., Z. a v pozemkové knize, knihovní vložce č. 1036, 1073, 1074, 1078, 1229, 1285, 1896, 2003, k.ú D., knihovní vložce č.45, 47, 48, k.ú. J., a knihovní vložce č. 161 a 166, k.ú. Z., na které navrhovatel uplatnil nárok, a že za tyto nemovitosti nebude poskytnuta náhrada podle § 14 - 16 zákona. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. původnímu vlastníku, jenž nesplňuje podmínky ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť v době úmrtí nebyl československým státním občanem a nebydlel na území České republiky.
Ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona nevyhovuje ani "uplatňovatel nároku" (stěžovatel), protože v době uplatnění nároku, tj. k 1. 12. 1992, nebydlel trvale na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, v němž namítal, že rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení věci, které spočívá především v nesprávném určení času přechodu předmětného majetku do vlastnictví státu. Nárok na vydání nemovitostí prý neuplatňoval podle zákona č. 243/1992 Sb., protože předmětný majetek nepřešel na stát v období do roku 1948, neboť neproběhlo konfiskační řízení a nebyla vydána žádná vyhláška o konfiskaci tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel dále tvrdil, že požadovaný majetek přešel na stát až na základě rozhodnutí podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, kterým bylo zřízeno vojenské výcvikové středisko D., což dovozoval ze sdělení Ubytovací a stavební správy Plzeň ze dne 15.
1. 1993, č.j. 6279. Krajský soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Zjistil, že vlastníkem "panství D." byl podle odevzdací listiny Okresního soudu v D. ze dne 8. 5. 1934, č.j. D-3/31-114, strýc stěžovatele K. Z., který byl vyhláškou správní komise Okresního národního výboru v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, označen podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
za osobu německé národnosti a jeho majetek podle citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Žádný doklad o udělení nebo odnětí státního občanství K. Z. se nepodařilo zjistit. Sám právní zástupce stěžovatele před soudem prohlásil, že K. Z. při sčítání lidu v roce 1933 uvedl německou národnost a v roce 1989 zemřel v Německu jako Němec. Z fotokopie úmrtní listiny ze dne 6. 11. 1989, č. 115/1989, soud zjistil, že K. Z.
zemřel dne 5. 11. 1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn, Spolková republika Německo. Podle dědické smlouvy ze dne 25. 4. 1967 odkázal K. Z. panství D. v Čechách, pokud by opět připadlo jeho rodině, synovci B. Z., tj. stěžovateli. Provedenými důkazy bylo podle názoru krajského soudu prokázáno, že majetek K. Z. byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže proto se oprávnění osob k vydání tohoto majetku posuzuje podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Stěžovatel prý nesprávně dovozuje z dopisu Vojenské ubytovací a stavební správy v Plzni ze dne 15.
1. 1993, č.j. 6279, že předmětný majetek přešel z vlastnictví K. Z. na stát podle zákona č. 169/1949 Sb. po roce 1948. V tomto dopisu se totiž nic neuvádí o tom, že předmětné nemovitosti přešly na stát zestátněním podle § 8 odst. 2 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ale pouze se v něm konstatuje, že "vojenský výcvikový prostor D. byl zřízen na základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné době platí a je vyloučen z případů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb." Dále odvolací soud uvedl, že jestliže nebylo prokázáno, že K.
Z., kterému byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., nabyl zpět československé státní občanství a že ke dni úmrtí byl občanem České republiky, pak platí, že "K. Z. není osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb." Již z tohoto důvodu ani stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho stěžovatel ke dni 29. 5. 1992 nesplňoval ani podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 2, § 11a odst. 1 citovaného zákona, neboť státní občanství České republiky nabyl ve smyslu ust.
§ 12 zákona č. 40/1993 Sb. až dnem 17. 6. 1994. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní pozemkový úřad v Karlových Varech i Krajský soud v Praze nesprávně posoudily dobu, kdy předmětný majetek přešel na stát. Podle jeho názoru ohledně tohoto majetku neproběhlo žádné konfiskační řízení, neboť nebyla vydána žádná vyhláška o jeho konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. V zemských deskách je pouze poznámka s datem 10. 7. 1945 týkající se výměru Zemského národního výboru v Praze o zavedení národní správy podle § 15 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Neexistuje výměr okresního národního výboru publikovaný veřejnou vyhláškou nebo doručený tehdejšímu vlastníku panství D.
o konfiskaci majetku, v němž by byl tento majetek konkretizován.
Z toho důvodu stěžovatel dovozuje, že v období do roku 1948 majetek K. Z. na čs. stát nepřešel. Stalo se tak prý až na základě rozhodnutí, které bylo vydáno podle zákona č. 169/1949 Sb., o zřízení vojenského výcvikového prostoru D. Tato skutečnost vyplývá i ze sdělení Vojenské ubytovací a stavební správy ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279. Restituci majetku, který přešel do vlastnictví státu na základě zákona č. 169/1949 Sb., řešila novela zákona o půdě č. 183/1993 Sb., a proto stěžovatel podáním ze dne 23.
8. 1993 učinil výzvu k vydání předmětného majetku u pozemkového úřadu i u povinné osoby, leč marně. Napadenými rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech a Krajského soudu v Praze bylo tedy stěžovateli znemožněno uplatnit vlastnické právo k majetku, "k jehož obnově má podle zákona o půdě právo". Tím došlo k porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Toto právo je absolutní a omezené je pouze tak, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, nabyl právní moci dne 20. 5. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 16. 7. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 1996, takže ve smyslu ust. § 57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována.
Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel neuvedl v ústavní stížnosti žádné nové námitky oproti podanému opravnému prostředku, a proto odkázal na důvody obsažené v napadeném rozsudku. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Okresní úřad Karlovy Vary - pozemkový úřad ve svém vyjádření namítl, že v ústavní stížnosti je opakovaně chybně uvedeno, že nemovitosti přešly na čs.
stát až po roce 1948 dle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Nemovitosti, na něž byl uplatněn nárok, však přešly na čs. stát dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., což potvrzuje konfiskační vyhláška i další archivní doklady (seznam konfiskovaného zemědělského majetku, seznam konfiskovaných parcel, návrh přídělu pozemků a budov). Proto byl uplatněný nárok posuzován dle zákona č. 243/1992 Sb. Okresní úřad dále poukázal na to, že napadeným rozhodnutím nebylo stěžovateli znemožněno uplatnit vlastnické právo k zemědělskému majetku, ale bylo jím zamítnuto vydání zemědělského majetku, na něž uplatnil nárok, neboť nebyly splněny podmínky ust.
§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový úřad konečně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Česká republika - vojenská správa, zastoupená Vojenským úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejší účastník poukázala na závěry Krajského soudu v Praze vyslovené v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož nebylo prokázáno, že by K. Z. splňoval "podmínky oprávněné osoby" podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Již z toho důvodu nemohlo být přiznáno postavení oprávněné osoby ani stěžovateli, který svůj restituční nárok odvozuje od restitučního titulu svědčícího v prvé řadě K. Z.
Pokud jde o otázku právního důvodu přechodu majetku na stát, jehož vydání se stěžovatel domáhá, je podle názoru vedlejšího účastníka tímto právním důvodem již dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť podle § 1 tohoto předpisu konfiskovaný majetek přešel na stát již účinností tohoto dekretu, a nikoli až případným správním rozhodnutím o subjektu, jehož majetek konfiskace stíhá, popřípadě teprve postupem podle zákona č. 169/1949 Sb. Pozemkový úřad, resp. soud, posoudil věc správně podle zákona č. 243/1992 Sb., a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb., jak se stěžovatel domáhal.
Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu bylo porušeno jeho právo "vlastnit věc", aniž by však specifikoval, v čem porušení tohoto jeho práva spočívalo. V této souvislosti poukázal vedlejší účastník na interpretaci rozsahu ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny v praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 115/94 tak, že citovaným ustanovením "je chráněno vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně".
Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Pozemkový fond České republiky se podle ust. § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdal. Stěžovatel sdělil, že trvá na tom, aby jeho ústavní stížnost byla veřejně projednána v ústním jednání. Při prvním ústním jednání stěžovatel prohlásil, že neovládá ani jazyk český, ani jazyk slovenský a že jeho mateřštinou je jazyk německý. Proto Ústavní soud, vycházeje z čl.
37 odst. 3 Listiny, ustanovil v souzené věci tlumočníka jazyka německého. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 254/95, vyplývá, že vyhláškou okresní správní komise v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, bylo prokázáno, že K. Z. byl podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za osobu německé národnosti a jeho majetek (panství D.) byl podle citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23.
6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Pátráním u Okresního archivu v Chomutově a Státního oblastního archivu v Plzni nebyl zjištěn žádný doklad o udělení či odnětí občanství K. Z.
Z vyjádření právního zástupce stěžovatele v řízení před soudem vyplývá, že K. Z. při sčítání lidu v roce 1933 uvedl německou národnost a "zemřel v Německu jako Němec". Podle obsahu spisu k tomu došlo dne 5. 11. 1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn, ve Spolkové republice Německo. Nepodařilo se tedy prokázat, že by byl K. Z. osobou oprávněnou k vydání zkonfiskovaného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., splňující taxativně stanovené podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čili osobou, která ztratila majetek podle citovaného dekretu, je občanem České republiky a je osobou, která se neprovinila proti československému státu a nabyla zpět občanství podle zákona č. 243/1992 Sb., nebo podle zákona č. 194/1949 Sb., nebo podle zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Proto ani stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 citovaného zákona.
Za tohoto stavu nebylo již třeba zjišťovat, zda sám stěžovatel splňuje "podmínky oprávněné osoby" dle § 2 odst. 2 a § 11a odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž důvody, které uplatňoval již v původním řízení o vydání předmětného majetku, neboť za rozhodující pro posouzení nároku na restituci majetku je podle jeho názoru skutečnost, kdy tento majetek přešel na čs. stát. Jeho argumentace se v tomto směru soustředila na dvě základní otázky:
1) Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v případě nárokovaného zemědělského majetku neproběhlo řádné konfiskační řízení, neboť ohledně předmětného majetku nebyla vydána žádná vyhláška o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a neexistuje ani výměr okresního národního výboru o konfiskaci. 2) Stěžovatel dále tvrdí, že k přechodu majetku na stát ve skutečnosti došlo až po roce 1948 na základě rozhodnutí, které bylo vydáno podle zákona č. 169/1949 Sb., o zřízení vojenského výcvikového prostoru D..
Tato argumentace podle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí. ad 1) Pokud jde o první stěžovatelovu námitku popírající existenci konfiskačního řízení, je toto tvrzení v očividném rozporu s obsahem soudního i správního spisu. Jak již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, vyhláškou okresní správní komise v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, byl K. Z. označen podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé národnosti a jeho majetek byl podle citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23.
6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Ústavní soud z dokladů založených ve spise pozemkového úřadu zjistil, že citovaná vyhláška obsahovala výčet všech osob v obci V., které podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označila za osoby německé národnosti, mezi nimiž byl uveden i K. Z. (U jeho jména je uvedeno: "panství D."). Dále byla vydána vyhláška téže komise ze dne 13. 11. 1945, č. 6427/45, která podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
rovněž označila za osobu německé národnosti v obci D. K. Z. V této vyhlášce se konstatuje, že "výše uvedené osobě byl vyhlášením cit. dekretu zemědělský majetek v obci D. podle § 1 odst. 1 cit. dekretu zkonfiskován pro účely zemědělské reformy". Obě tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední desce po dobu 15 dnů. U vyhlášky ze dne 13. 11. 1945 se tak stalo v době od 17. 11. 1945 do 12. 12. 1945 a u vyhlášky ze dne 14. 11. 1945 v době od 28. 11. 1945 do 14. 12. 1945. Je tedy zřejmé, že tzv. konfiskační řízení proběhlo řádně, vyhláška o konfiskaci majetku K.
Z. byla doručena veřejnou formou a je zřejmé, že se tak stalo již v roce 1945, a nikoli po roce 1948, jak tvrdí stěžovatel. ad 2) Z uvedeného zjištění současně plyne neopodstatněnost druhé stěžovatelovy námitky, že požadovaný majetek přešel na stát až po roce 1948 podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Stěžovatel ostatně toto tvrzení neprokázal, neboť žádné rozhodnutí či jiný důkaz v tomto směru nepředložil. Stěžovatelovo tvrzení nelze opřít ani o zprávu Vojenské ubytovací a stavební správy v Plzni ze dne 15.
1. 1993, č.j. 6279, které se stěžovatel dovolává, neboť v ní se pouze uvádí, že vojenský výcvikový prostor D. byl zřízen na základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné době platí a je vyloučen z případů restituce dle zákona č. 229/1991 Sb. Za tohoto stavu věci krajský soud právem konstatoval, že zákonné podmínky pro vydání požadovaného majetku splněny nebyly. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93 , sp. zn. I. ÚS 108/93 , sp. zn. II. ÚS
45/94, sp. zn. II. ÚS 92/95 ), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost - jak již Ústavní soud konstatoval - však spočívá právě v polemice s právními závěry Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karlových Varech se závěry napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a je svým obsahem i smyslem prakticky shodná se stěžovatelovým opravným prostředkem proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karlových Varech.
Je proto třeba přisvědčit stanovisku krajského soudu, že jde o námitky uplatněné již v předchozím řízení u správního orgánu a u soudu, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Sám Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Se zřetelem k tomu - i když to stěžovatel nenamítal - Ústavní soud ještě zvažoval, zda napadenými rozhodnutími, či v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, jež vyplývají z článku 36 a následujících Listiny, popřípadě z čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani v tomto směru však pochybení neshledal. Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary - pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k ústavní stížnosti a nelze proto namítat porušení článku 11 Listiny. Krajský soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatele zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou k vydání majetku zkonfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Pokud stěžovatel dovozuje, že postupem okresního pozemkového úřadu a krajského soudu mu bylo znemožněno uplatnit vlastnické právo k majetku, k jehož obnově má podle zákona o půdě právo, čímž prý došlo k porušení čl.
11 Listiny, nelze tento názor akceptovat. Článek 11 Listiny totiž chrání vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Tento názor zaujal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94 i v řadě věcí dalších. (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 295, C. H. Beck Praha, 1995). Teprve při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel namítl, že ke konfiskaci majetku K. Z. podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo i proto, že rozhodnutí o splnění jeho podmínek bylo v kompetenci příslušného zemského národního výboru a nikoli ONV v Kadani.
I tuto námitku je třeba odmítnout. Je pravda, že podle § 3 odst. 2 citovaného dekretu - jehož se stěžovatel dovolává - o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ust. odst. 1 písm. a), b), rozhoduje příslušný zemský národní výbor. Ustanovení odst. 1 § 3 citovaného dekretu - na něž odst. 2 téhož ustanovení odkazuje - však hovoří o tom, které osoby "jest považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky". O tento případ se však v souzené věci nejedná, neboť K. Z. byl majetek konfiskován nikoli podle § 3 citovaného dekretu, nýbrž podle § 1 odst. 1 jako osobě německé národnosti.
Uvedený dekret prezidenta republiky je platnou součástí právního řádu České republiky. Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11 Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody stěžovatele, napadenými rozhodnutími nedošlo. Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. března 1997