Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., právně zastoupeného JUDr. Michaelem Mackem, advokátem, sídlem Krovova 101, Praha 9 - Klánovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2025 č. j. 10 To 6/2025-541, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 12. 2024 sp. zn. Nt 208/2022 byla podle § 284 odst. 1 trestního řádu povolena obnova řízení v neprospěch stěžovatele ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 2/2018. V této věci bylo usnesením městského soudu ze dne 8. 1. 2020 č. j. 42 T 2/2018-293 zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutky kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku.
3. Trestní stíhání stěžovatele bylo původně přerušeno (a následně zastaveno) z důvodu těžké choroby, pro kterou jej nebylo možné postavit před soud. O povolení obnovy řízení rozhodl městský soud na základě odposlechů provedených v období od 1. 12. 2021 do 28. 1. 2022, fotografií a videozáznamů ze sledování stěžovatele v prosinci 2021 a v lednu 2022 či protokolu o sledování osob a věcí ze dne 21. 2. 2022, které jej vedly k závěru, že stěžovatel je schopen vykonávat složitou duševní činnost a je schopen normálně pracovat. Kromě toho vyšel městský soud ze skutečnosti, že stěžovatel se účastnil hlavního líčení v jiné trestní věci, v jehož průběhu byl dotázán na schopnost účasti na trestním řízení a schopnost chápat jeho smysl a výslovně uvedl: "Ano jsem", a byl v rámci tohoto řízení schopen i tak složitého úkonu, jakým bylo sjednání dohody o vině a trestu, která byla soudem schválena. Také přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, potvrdily, že stěžovatel je schopen chápat význam a smysl trestního řízení.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně usnesením ze dne 26. 2. 2025 č. j. 10 To 6/2025-541 zamítl stížnost stěžovatele. Uvedl, že na podkladě znaleckých závěrů, které zcela zapadají do ostatních logických úvah městského soudu, bylo možno shledat, že důvody bránící trestnímu stínání stěžovatele jednoznačně odpadly. Vrchní soud se vyjádřil také k procesním námitkám stěžovatele a vysvětlil, že mu rozhodnutí o povolení obnovy řízení bylo doručeno správně, ačkoli se jednalo o tzv. náhradní doručení. Dle vrchního soudu usnesení městského soudu nespadá do taxativního výčtu písemností podle § 64 odst. 5 trestního řádu a nelze je přirovnat, pokud jde o důsledky, k usnesení o zahájení trestního stíhání, ani proto tedy není nutné náhradní doručení v případě rozhodnutí o povolení obnovy řízení vyloučit. Vrchní soud odmítl také poukazy stěžovatele na to, že již uplynula prekluzivní lhůta uvedená v § 279 písm. b) trestního řádu, která by vylučovala možnost obnovy řízení.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítá, že vrchní soud pochybil, když o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, což vyústilo v nemožnost stěžovatele vyslýchat navržené svědky. Dále stěžovatel tvrdí, že obnova trestního stíhání má stejné nebo obdobné důsledky jako jeho zahájení, a proto mělo být usnesení městského soudu doručeno stěžovateli do vlastních rukou. Vrchní soud také dle stěžovatele chybně posoudil uplynutí prekluzivní lhůty stanovené pro možnost obnovy řízení. Od zastavení trestního stíhání stěžovatele dne 8. 1. 2020 uplynulo do dne 25. 1. 2025 již 5 let a k tomuto datu došlo k uplynutí prekluzivní lhůty dle § 279 písm. b) trestního řádu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Posouzení Ústavního soudu, pokud jde o rozhodování o obnově řízení, se může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí (nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 ).
8. Napadené rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Stěžovatel nepředestřel relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze zopakoval tvrzení, která již uvedl ve stížnosti proti usnesení městského soudu. Jeho argumenty se vrchní soud zabýval, přičemž dospěl k jednoznačným závěrům, které přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu nic, co by konstruovalo zásah do základních práv stěžovatele.
9. K námitkám stěžovatele nad rámec odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud dodává, že vrchní soud nepostupoval chybně, když rozhodl v neveřejném zasedání. Ústavní soud v minulosti v souvislosti s povolením obnovy trestního řízení uzavřel, že rozhodování v neveřejném zasedání není samo o sobě ústavně problematické. Pokud stížnostní soud nepřehodnotil skutková zjištění způsobem, který by ovlivnil dříve učiněný právní závěr, a nezopakoval či nedoplnil dokazování, nemusí nařídit veřejné zasedání (stanovisko pléna ze dne 25.
9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 nebo usnesení ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2178/24 ). Vrchní soud při rozhodování o stížnosti neprováděl žádné dokazování (bod 12. napadeného usnesení), ani nepřehodnotil skutková zjištění městského soudu. Pokud jde o doručování usnesení městského soudu, kterým byla povolena obnova řízení, Ústavní soud shodně s vrchním soudem konstatuje, že toto usnesení nespadá do taxativního výčtu písemností podle § 64 odst. 5 trestního řádu. Nejedná se přitom o rozhodnutí, které by mělo stejné nebo obdobné důsledky jako zahájení trestního stíhání, jak tvrdí stěžovatel, a to už jen proto, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje soud ve veřejném zasedání (§ 286 odst. 1 trestního řádu) a strany jsou k němu buď předvolány (navrhovatel), nebo jsou o něm vyrozuměny dle § 233 odst. 1 trestního řádu.
Všichni relevantní aktéři tak mají možnost už v rámci veřejného zasedání zjistit, jak příslušný soud rozhodne. To je situace zcela odlišná od usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. rozhodnutí, o němž se veřejné zasedání nekoná a pro obviněného může být až překvapivé; z procesních důvodů souvisejících s dalším postupem v trestním řízení je tak nutné, aby mu bylo doručeno do vlastních rukou a vznikla jistota, že si je zahájení trestního stíhání vědom. Pokud jde o prekluzivní lhůtu, Ústavní soud souhlasně s vrchním soudem konstatuje, že k jejímu uplynutí nedošlo.
Podle § 279 písm. b) trestního řádu je obnova řízení v neprospěch obviněného vyloučena, jestliže uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání. Promlčecí doba trestného činu, pro který byl stěžovatel původně stíhán [zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku] činí 15 let, polovina je tedy 7,5 roku a nikoli 5 let, jak tvrdí stěžovatel. Tato doba od zastavení trestního stíhání, kterýžto moment je rozhodující pro výpočet, ještě neuplynula.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu