Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti společnosti Digital Resources a. s., sídlem Poděbradská 520/24, Praha 9, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2313/2022-1308 ze dne 27. března 2024 a výroku IV rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 62/2021-1250, 4 Cmo 63/2021, ze dne 1. března 2022, ve znění opravného usnesení č. j. 4 Cmo 62/2021-1270, 4 Cmo 63/2021, ze dne 10. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a společností NOABE, s. r. o., sídlem V Nivách 3992/12, Jablonec nad Nisou, a Orange Solutions, s. r. o., sídlem Poděbradská 520/24, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku II rozsudku Nejvyššího soudu a v záhlaví uvedeného výroku IV rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu, v němž vrchní soud potvrdil výrok V rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 59 Cm 75/2012-952 ze dne 16. 11. 2020 co do částky 123 600 Kč, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že vrchní soud vydal překvapivé rozhodnutí, v němž navíc chybně interpretoval stěžovatelkou uplatňovaný nárok.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 59 Cm 75/2012 se podává, že stěžovatelka jako dodavatel uzavřela dne 7. 1. 2011 se společností NOABE, s. r. o., jako objednatelem smlouvu o dílo, licenční smlouvu, smlouvu o systémové podpoře a kupní smlouvu (vše v rámci jedné listiny). Mezi účastníky této smlouvy následně vznikl spor mimo jiné ohledně možných vad díla, který vyústil až v žalobu společnosti NOABE (tehdy ještě pod firmou JABLOCOM, s. r. o.) jakožto žalobkyně proti stěžovatelce jakožto žalované a ve vzájemnou žalobu stěžovatelky proti žalobkyni. Společnost Orange Solutions, s. r. o., přistoupila do řízení jako druhá žalovaná poté, co na ni přešla část jmění stěžovatelky v návaznosti na její rozdělení.
3. Celý spor dosud není před obecnými soudy ukončen, část nároků se v důsledku kasačních rozhodnutí instančně nadřízených soudů opětovně projednává před soudem prvního stupně. Pro účely nyní posuzované ústavní stížnosti je nicméně relevantní pouze ta část vzájemné žaloby stěžovatelky, kterou se po žalobkyni domáhala zaplacení 303 600 Kč s příslušenstvím.
4. Uvedené částky se stěžovatelka domáhala jako z části nezaplacené ceny za dílo. Městský soud o tomto návrhu rozhodl výrokem V rozsudku č. j. 59 Cm 75/2012-952, jímž celou vzájemnou žalobu stěžovatelky (tedy včetně dalších jejích nároků) zamítl. Učinil tak mimo jiné proto, že neshledal, že by dílo bylo včas a řádně předáno, a že by tak stěžovatelce vznikl nárok na zaplacení ceny.
5. K odvolání všech účastníků vrchní soud napadeným výrokem prvostupňové rozhodnutí ve výroku V o zamítnutí vzájemné žaloby stěžovatelky do částky 2 863 008 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak je změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovatelce 180 000 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na zaplacení sjednané ceny stěžovatelce vznikl. Vyšel přitom z toho, že vznik nároku na cenu byl dle smlouvy vázán na různé skutečnosti, část měla být zaplacena při podpisu smlouvy, část v průběhu provádění díla a část ve vazbě na podpis akceptačního dopisu. Podle vrchního soudu nebylo sporu o tom, že tato část ceny byla uhrazena. Zaplacena naopak nebyla poslední část ceny, tzv. zádržné. To bylo ujednáno ve výši 300 000 Kč, ovšem zároveň dle čl. 3.2.4 smlouvy měla-li žalobkyně subjektivně za to, že se jí nedostalo celého plnění, mohla tuto platbu snížit o 50 %. Jelikož podle vrchního soudu je tento její subjektivní pocit z celého řízení zřejmý, měla povinnost zaplatit pouze 150 000 Kč s 20 % DPH, celkově tedy 180 000 Kč.
6. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud výrokem I rozsudku č. j. 23 Cdo 2313/2022-1308 rozsudek vrchního soudu v části výroku IV, v níž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelky o zaplacení 2 739 408 Kč, zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Napadeným výrokem II dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl. V důsledku výroku II se tak stalo konečným zamítnutí vzájemné žaloby stěžovatelky co do částky 123 600 Kč a právě této částky se ústavní stížnost týká.
7. Nejvyšší soud k ní uvedl, že pokud stěžovatelka se zamítnutím žaloby v tomto rozsahu nesouhlasila, šlo o pouhý projev nesouhlasu s výsledkem výkladu smluv a se skutkovými zjištěními, k nimž odvolací soud dospěl. Podle Nejvyššího soudu přitom nelze učinit závěr, že by samotný proces interpretace smlouvy byl ze strany vrchního soudu vadný či že by mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existoval extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k zamítnutí žaloby v částce 123 600 Kč došlo nedopatřením, neboť vrchní soud pouze nepochopil, jaký nárok stěžovatelka uplatňuje. Podle stěžovatelky není pochyb, že má na uvedenou částku dle smlouvy nárok a že ji žalobkyně nikdy nezaplatila. Tvrdí-li vrchní soud, že o jejím zaplacení není pochyb, jde o tvrzení bez jakékoli opory v provedeném dokazování, jelikož nepoukázal na jediný důkaz, z něhož by byť jen hypoteticky mohla chybějící úhrada vyplývat.
9. Jak stěžovatelka vysvětluje, splatnost ceny (k níž je potřeba připočíst DPH) byla sjednána po částech. Dle čl. 3.2.1 smlouvy měla být zaplacena částka 682 494 Kč při podpisu smlouvy, dle čl. 3.2.2 smlouvy měla být následně zaplacena částka 545 995 Kč, dle čl. 3.2.3 smlouvy měla na základě akceptace díla do ostrého provozu být zaplacena částka 1 026 037 Kč a dle čl. 3.2.4 bylo ujednáno zádržné ve výši 300 000 Kč splatné do 2 měsíců od zahájení ostrého provozu, z kterého si žalobkyně mohla odečíst 50 % v případě, že dle jejího subjektivního hodnocení nedostala dodávku v rozsahu, v jakém si představovala.
10. Těchto 50 % se stěžovatelka údajně nikdy nedomáhala, neboť věděla, že na ně nemá právní nárok. Místo toho se domáhala (vedle jiných, pro toto řízení nepodstatných nároků) jednak zaplacení zbylých 50 % zádržného podle čl. 3.2.4 smlouvy, tedy s DPH celkem 180 000 Kč, a to fakturou ze dne 1. 3. 2012, a dále nedoplatku na ceně podle čl. 3.2.3 smlouvy fakturou ze dne 31. 8. 2011 (na částku 106 800 Kč) a fakturou ze dne 1. 3. 2012 (na částku 16 800 Kč).
11. Podle stěžovatelky k nesprávné interpretaci jejího nároku došlo patrně tím, že v rámci akceptačního protokolu bylo sjednáno ještě další zádržné, čímž ale došlo jen k odkladu splatnosti této části ceny (dle čl. 3.2.3 smlouvy), nikoli k tomu, že by ji snad stěžovatelka žalobkyni odpustila. Co do částky 123 600 Kč tak šlo o nárok dle čl. 3.2.3 smlouvy, nikoli dle čl. 3.2.4, což stěžovatelka údajně v rámci svých podání řádně rozlišovala. Vrchní soud tak rozhodoval fakticky o jiném nároku, z čehož vyplynul extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Vrchní soud měl totiž za prokázané zaplacení celé části ceny dle 3.2.3 smlouvy, což však nemohlo z žádného důkazu při žádném jeho myslitelném hodnocení vyplynout.
12. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, jelikož neměla jak předvídat, že soud uplatněný nárok podřadí pod čl. 3.2.4 smlouvy, nikoli pod čl. 3.2.3 smlouvy, z něhož jej stěžovatelka dovozovala. Odvolací soud byl prvním, který se nárokem stěžovatelky zabýval, jelikož nalézací soud tento nárok odmítl blokově ze zcela jiných důvodů. Stěžovatelka přitom nebyla ani vyzvána k doplnění důkazů či tvrzení. Vrchní soud tak měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, což by poskytlo účastníkům prostor se k důvodu vedoucímu k zamítnutí žaloby vyjádřit.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. to, že odvolací soud měl prvostupňové rozhodnutí pouze zrušit, nikoli změnit, neuplatnila v dovolání, tato námitka je tak v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná. Stěžovatelka sice v dovolání zmínila, že neměla možnost na posouzení odvolacího soudu reagovat, nešlo však o samostatně a zřetelně uplatněnou námitku, nýbrž o součást dovolací argumentace, podle níž vrchní soud pochybil tím, že rozhodl o jiném než stěžovatelkou uplatněném nároku.
15. K samotnému posouzení zamítnutí vzájemné žaloby co do částky 123 600 Kč pak Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí vrchního soudu odpovídá tvrzením a námitkám, které stěžovatelka v odvolacím řízení uplatnila. Ve společném odvolání stěžovatelky a druhé žalované proti prvostupňovému rozsudku totiž stěžovatelka uvádí, že v návaznosti na podpis akceptačního protokolu žalobkyně uhradila část ceny za dílo dle podmínek čl. 3.2.3 smlouvy, která byla podmíněna akceptací do ostrého provozu: "Tato část ceny za dílo byla fakturována fakturou č. 12110655 ze dne 22. 6. 2011 a ze strany žalobkyně došlo k její úhradě." Stěžovatelka tím argumentovala na posílení své pozice, že dílo bylo předáno, převzato a uvedeno do ostrého provozu.
16. Podobné formulace stěžovatelka uplatnila již v podáních soudu prvního stupně, přičemž odvolacímu soudu nelze vytýkat, že v souladu s tímto tvrzením stěžovatelky vycházel z toho, že část ceny splatná dle čl. 3.2.3 smlouvy uhrazena byla a v rámci odvolacího řízení není předmětem sporu. K tomu se totiž přidává ta skutečnost, že oproti tomu, co stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti, svůj nárok na zaplacení částky 123 600 Kč v odvolacím řízení interpretovala jako nezaplacené zádržné podle čl. 3.2.4 smlouvy, nikoli jako nezaplacenou cenu dle čl. 3.2.3 smlouvy.
17. Jak stěžovatelka uvedla v odvolání, "ve smyslu ust. odst. 3.2.4 smlouvy vznikla žalobci povinnost vyplatit [stěžovatelce] zádržné, a to ve lhůtě do 3 měsíců po zahájení ostrého provozu. ... Žalobce však odmítl zádržné uvolnit a odmítl uhradit i další, řádně vytavené faktury. E-mailovou výzvou ze dne 11. 4. 2012 (tedy celkem 10 měsíců po převzetí díla!) upozornila [stěžovatelka] žalobce na prodlení s úhradou následujících faktur: (1) faktura č. 12110882 ze dne 31. 8. 2011 se splatností 12. 9. 2011 znějící na částku 106 800 Kč. Jednalo se o dofakturování částky částečně odpovídající zádržnému (viz odst. 3.2.4 smlouvy); (2) faktura č. 12120181 ze dne 1. 3. 2012 se splatností 2. 4. 2012 znějící na částku 16 800 Kč. Jednalo se o dofakturování částky částečně odpovídající zádržnému (viz odst. 3.2.4 smlouvy)."
18. Zcela shodně stěžovatelka popsala i (dle jejího tvrzení přitom odlišný) nárok na zaplacení 180 000 Kč, který byl uplatněný "fakturou č. 12120180 ze dne 1. 3. 2012 se splatností 13. 3. 2012 znějící na částku 180 000 Kč. Jednalo se o dofakturování částky částečně odpovídající zádržnému (viz odst. 3.2.4 smlouvy)". Tvrzení stěžovatelky, že ve výši nepřiznaných 123 600 Kč nikdy neuplatňovala nárok dle čl. 3.2.4 smlouvy, nýbrž dle čl. 3.2.3 smlouvy, a že šlo o úplně jiné zádržné, tedy neodpovídá obsahu spisu.
19. Lze tudíž shrnout, že stěžovatelka nesouhlasila s rozsudkem soudu prvního stupně, a proto podala odvolání, v němž opírala svůj nárok o čl. 3.2.4 smlouvy a vrchnímu soudu navrhovala, aby odvoláním napadený rozsudek změnil. Vrchní soud argumentaci stěžovatelky přisvědčil, na jednání zopakoval dokazování dotčenou smlouvou a na jejím základě v souladu s argumentací a s návrhem stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí změnil a vzájemné žalobě byť částečně vyhověl. Za těchto okolností nelze dojít k závěru o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu