Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Lásky, právně zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Jinonická 804/80, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 24 Cdo 589/2025-335 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 24 Co 236/2024-290, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Jaroslava Cikána, a Miroslava Cikána, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy šlo o popření dědického práva stěžovatele z allografní závěti datované 12. 12. 2018 (dále jen "allografní závěť") zůstavitele Jiřího Cikána (dále jen "zůstavitel"). Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2024 č. j. 16 C 202/2023-229 vyhověl žalobě vedlejšího účastníka Jaroslava Cikána a určil, že stěžovatel není účastníkem řízení o projednání pozůstalosti po zůstaviteli jako v úvahu přicházející dědic tohoto zůstavitele na základě prosté allografní závěti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 11. 2024 č. j. 24 Co 236/2024-290 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění krajský soud uvedl, že provedené dokazování přináší natolik zásadní pochybnosti o okolnostech vzniku zkoumané allografní závěti, že pro ně nelze jednoznačně dojít k závěru o naplnění všech zákonných formálních náležitostí tohoto typu závěti. Krajský soud upozornil především na to, že dva svědci, kteří měli být právě svědky podpisu posuzované závěti a tedy projevu vůle zůstavitele, podali zcela odlišné informace o tom, za jakých okolností, kde a kdy se měla jejich osobní schůzka se zůstavitelem odehrát. Krajský soud proto shodně s okresním soudem uzavřel, že z důvodu formálních nedostatků zkoumané allografní závěti zůstavitele je tato závěť absolutně neplatná.
3. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 23. 4. 2025 č. j. 24 Cdo 589/2025-335, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Konstatoval, že z výpovědí dvou osob, které měly být svědky podpisu allografní závěti, nelze dovodit, že by zůstavitel před nimi jakkoli (jakoukoli formou) výslovně projevil (prohlásil), že konkrétní listina, kterou před nimi podepsal, obsahuje jeho poslední vůli. Za této situace je tedy dle Nejvyššího soudu vyloučeno co do formy posuzovat projev, který zůstavitel vůbec neučinil. Nejvyšší soud upozornil, že výslovný projev (prohlášení) zůstavitele před svědky závěti o tom, že listina, kterou před nimi podepisuje, obsahuje jeho poslední vůli, je nenahraditelný písemným prohlášením zůstavitele obsaženým přímo v závěti. Pokud jde o to, zda mají svědci povinnost kdykoli v budoucnosti dosvědčit náležitosti závěti, Nejvyšší soud uvedl, že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti. Je přitom nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a má z toho důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť). Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 občanského zákoníku je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti.
4. Proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkou, že neexistuje žádná "zákonná ani jiná formulka" pro prohlášení zůstavitele a toto prohlášení může být uvedeno v textu závěti, který když svědci podepíší, jsou s tímto prohlášením seznámeni. K tomuto přitom poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za formalistické, nerespektující vůli zůstavitele.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů, kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody. Takovým případem posuzovaná věc není. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a to aniž by předkládal relevantní ústavněprávní argumentaci.
Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Důvody, pro které krajský soud napadeným rozsudkem aproboval závěr okresního soudu o tom, že stěžovatel není účastníkem řízení o projednání pozůstalosti po zůstaviteli, a konstatoval, že v rámci řízení posuzovaná allografní závěť je absolutně neplatná, jsou v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu podrobně, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Na napadený rozsudek pak navazuje napadené usnesení Nejvyššího soudu, v jehož odůvodnění je taktéž přehledně vysvětleno, z jakých důvodů předmětnou allografní závěť nelze považovat za platnou.
Nejvyšší soud se přímo věnuje i argumentu stěžovatele týkajícího se neexistence jakékoli "formulky", kterou by měl zůstavitel při podpisu allografní závěti prohlásit. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud odkazuje.
7. Ústavní soud taktéž konstatuje, že obecné soudy nepřistupovaly k věci nikterak formalisticky. Zcela korektně vedeny příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a provedeným dokazováním dospěly k závěru o neplatnosti allografní závěti, přičemž tento obsáhle odůvodnily. Dokonce i sám stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil co do rozsahu podrobněji, než (dle slov stěžovatele) bývá standardem v případech odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu