Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 186/2022-401 ze dne 30. března 2022, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 253/2021-344 ze dne 29. září 2021 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 T 56/2018-313 ze dne 21.
dubna 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 253/2021-344 ze dne 29. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákona a uložil mu peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč v deseti splátkách po 5 000 Kč, trest zákazu činnosti - zákaz řízení motorových vozidel na šestnáct měsíců a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu 11 931 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání státního zástupce zrušil výrok o peněžitém trestu a nově uložil peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč s možností splatit jej v deseti splátkách po 10 000 Kč; odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, porušení presumpce neviny a principů ultima ratio a in dubio pro reo.
3. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neaplikovaly Newtonovy fyzikální zákony a jejich závěry vycházejí jen z výpovědí svědkyň a poškozeného; nebyl přijat jeho popis nehody, přestože jej potvrzovala výpověď jeho manželky. Stěžovatelova dcera ani nebyla v hlavním líčení vyslechnuta - byl pouze přečten úřední záznam o podaném vysvětlení, s jehož čtením by stěžovatel nesouhlasil, věděl-li by, že bude vyhodnocen jako nevěrohodný důkaz jen proto, že vysvětlení podala jeho dcera. Ve snaze urychlit projednání věci souhlasil stěžovatel se čtením znaleckého posudku, jehož autor zemřel, a tím byl zbaven možnosti klást znalci otázky.
Jeho návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku byl jako nadbytečný zamítnut a nebyl proveden ani vyšetřovací pokus. Stěžovatel je přesvědčen, že na jeho odsouzení mělo nepřímo vliv i to, že opakovaně nepřijal návrh na podmíněné zastavení svého trestního stíhání, neboť odmítal uznat svou vinu. Přestože původní rozsudek nalézacího soudu č. j. 5 T 56/2018-174 ze dne 23. července 2018 byl usnesením odvolacího soudu č. j. 6 To 580/2018-225 ze dne 31. července 2019 zrušen, nalézací soud se s pokyny nadřízené instance nevypořádal a rozhodl v podstatě stejně.
4. Stěžovatel brojí i proti uloženému trestu, neboť od dopravní nehody do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu uplynuly čtyři roky a dva měsíce. V průběhu této doby stěžovatel nespáchal žádný přestupek a trest zákazu činnosti je formalistický, nepřihlíží k věku stěžovatele (77) a postrádá preventivní účel za situace kdy jeho manželka je dlouhodobě závažně nemocná a při přepravě k lékaři je zcela závislá na stěžovateli - nyní na hromadné dopravě. Za nedůvodné považuje rovněž zvýšení peněžitého trestu odvolacím soudem, neboť ke svým majetkovým poměrům se vyjadřoval pouze u hlavního líčení v roce 2018, od roku 2020 (s ohledem na péči o manželku) ale nepracuje a jeho jediným příjmem je starobní důchod.
Stěžovatel má za to, že nebyl zkoumán dopad sankce na jeho osobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005 ze dne 20. července 2005). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně navrhuje odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel opakovaně odmítá skutkový závěr, že srazil chodce na přechodu, neboť podle něj ke kolizi sice došlo, ale až několik metrů za přechodem, tedy v místě, kde již nemohl chodce očekávat, a proto měl být k této otázce vypracován znalecký posudek. Znalec však sdělil, že posudek není možné podat, neboť nejsou k dispozici úplná data, a to z toho důvodu, že stěžovatel (s odůvodněním, aby nepřekážel v provozu) odstavil své auto na jiné místo, aniž by zdokumentoval, kde se po ukončení nehodového děje nacházelo; proto by posudek neměl žádnou vypovídací hodnotu.
Stěžovatel je přesvědčen, že poškozený se zranil již před kontaktem s vozidlem a střetnutí mohl simulovat (ve spolupráci se svědkyněmi) tak, aby dosáhl pojistného plnění. I s tímto tvrzením se ovšem obecné soudy vypořádaly odkazem na vypracované znalecké posudky ke způsobu vzniku zranění. Nalézací soud pečlivě vysvětlil, na základě jakých důkazů založil své závěry, proč považuje verzi stěžovatele za nevěrohodnou (vyvrácenou) a výpovědi manželky a dcery za irelevantní, a to nikoliv jen z důvodu příbuzenského vztahu.
Nalézací i odvolací soud vysvětlily také důvody, které je vedly k uložení trestů, proč považují za výchovné uložit trest zákazu řízení i zvýšení trestu peněžitého. Odvolací soud ve svém rozsudku rovněž uvedl (odst. 7), že vady, pro které předchozí rozsudek zrušil, byly odstraněny.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která reálně a negativně působí na základní práva nebo svobody. Ústavní soud proto zasáhne jen tehdy, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem svévole či libovůle.
7. Obecné soudy reagovaly na všechny námitky stěžovatele a opakovaně se s nimi vypořádaly způsobem, který jim umožnil bez důvodných pochybností vyslovit závěr o vině; stěžovatel však není ochoten rozhodnutí akceptovat a stále opakuje svůj popis nehody. Pomíjí přitom, že právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že jeho věc bude projednána podle předem stanovených pravidel spravedlivého soudního řízení, ale nezaručuje, že jeho výsledek bude odpovídat očekávání účastníka.
Samotná polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů je jen jeho verze, kterou stěžovatel považuje za odvoditelnou z provedených důkazů, což samo o sobě není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti; alternativní skutková verze není ani porušením presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), ani principu in dubio pro reo. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy porušily jeho základní práva a opakuje jen svoji dříve užitou argumentaci. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy na základě řádně provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
9. Odkladem vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu se Ústavní soud samostatně nezabýval a upřednostnil rychlé rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu