8 Tdo 596/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 20. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.
Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové dovolání
obviněného P. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 46 T 17/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně z r u š u j e rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, a to ve výroku o
trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně také r u š í další rozhodnutí na
zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhoduje tak, že
obviněný
P. H.,
nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., se
o d s u z u j e
za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 9. října 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 28. února 2003, sp. zn. 46 T 17/2001,
podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání d v o u (2)
roků.
Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. se pro výkon tohoto trestu zařazuje do
věznice s dozorem.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému ukládá trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu č t y ř (4) roků.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 46 T 17/2001, byl
obviněný P. H. v části A) uznán vinným v bodě I. (1.-5.) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě II. trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě III. (1.-5.) trestným činem zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., vše ve znění novely provedené zákonem
č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti s předmětem
podnikání nákup a prodej za účelem dalšího prodeje na dobu šesti let. Současně
byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit
poškozeným způsobenou škodu. V části B) byl ohledně zbývající trestné činnosti,
pro kterou byla též podána obžaloba, podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby
zproštěn a poškození byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání podaných státním zástupcem a
obviněným rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To
82/2003, rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr.
ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích o vině
trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák.
č. 265/2001 Sb. (ad I.), a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (ad III.), ve výroku o trestu a všech výrocích o
náhradě škody vztahujících se k odsuzující části napadeného rozsudku v části
A). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného P.
H. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodě
I., II. [podle rozsudku Krajského soudu v Brně body I. 1) - 5), III. 1) - 4)] a
trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák. v bodě III.
[podle rozsudku Krajského soudu v Brně bod III. 5)], vše ve znění zákona č.
265/2001 Sb., jichž se dopustil tím, že
I. V době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve
sjednaném termínu odebrané zboží řádně uhradit, neboť neměl dostatek finančních
prostředků, ani jiný majetek, ani řádně zajištěný odbyt, odebíral na svoji
firmu A. – o. d. f., po předchozích objednávkách na faktury zboží, které v době
splatnosti ani později přes upomínky neuhradil a uhradit ani nemohl, a které si
ponechal pro svoji potřebu nebo je rozprodal, a to i pod cenou, peníze použil
pro svoji potřebu, takto:
1) V době od 14. 12. 1990 do 25. 1. 1991 odebral v L., od V. L., zboží, a to
textilní zboží a elektroniku v celkové hodnotě 264.170,- Kč,
2) dne 21. 1. 1991 odebral od firmy E. A., a. s., B., zboží, a to drtič
zahradního odpadu, drtič plastů a dřeva, přístroj na čištění vzduchu, v celkové
hodnotě 90.061,- Kč,
3) v době od 1. 2. 1991 do 18. 2. 1991 v B. odebral od firmy R. – M. n. v B.,
D., zboží, a to knihy, v celkové hodnotě nejméně 600.000,- Kč, kdy toto zboží
částečně vrátil či uhradil, přičemž zboží v hodnotě nejméně 220.005,- Kč do
dnešního dne neuhradil, ani nevrátil a způsobil tak tomuto poškozenému škodu ve
výši 220.005,- Kč,
4) v době od 20. 2. 1991 do 25. 2. 1991 odebral v B. od D. P., podnikající pod
obchodním jménem D. P. – E.- M. B., zboží, a to elektroniku, v celkové hodnotě
41.273,- Kč,
5) v době od 27. 3. 1991 do konce roku 1991 odebral za firmu A. B. od J. Č.,
podnikajícího pod obchodním jménem J. Č. – A., se sídlem P., tiskoviny a knihy
v hodnotě 7.031.900,- Kč, přičemž z této částky uhradil J. Č. a Ing. O. J.,
který byl k převzetí peněz oprávněn, nejvíce částku 3.450.000,- Kč, takže
poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 3.581.900,- Kč.
II. V době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991 si za různým účelem půjčoval peníze,
které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, přebíral zálohy na níže uvedené
zboží, přičemž získané částky ihned použil pro svoji potřebu, především na
úhradu svých předchozích dluhů či půjček dalším osobám, peníze v dohodnuté době
nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční situaci musel
předpokládat, že své závazky nesplní, a takto:
1) Dne 1. 5. 1991 v B. si vypůjčil od společnosti L., a. s., se sídlem B.,
částku ve výši 1.000.000,- Kč, kterou převzal dne 2. 5. 1991 na realizaci
nákupu brambor z Bulharska, kterou se „směnkou“ zavázal vrátit do 4. 6. 1991.
Vypůjčené peníze však nepoužil k dohodnutému účelu, v převážné míře je krátce
po převzetí použil na splácení svých předchozích dluhů, na provoz firmy a
půjčky dalším osobám, a dosud je poškozené firmě nevrátil. Způsobil jí tak
škodu ve výši 1.000.000,- Kč,
2) v blíže nezjištěné době v měsíci květnu až červnu 1991 převzal v B. na svůj
bankovní účet na základě dohody mezi firmami A. B., S. B. a P. P. finanční
hotovost ve výši 2.418.000,- Kč, kterou poskytla firma P. P. se sídlem v P.,
(nyní P., P., s. p. v likvidaci, se sídlem v P., D.) na financování dovozu
raných brambor z Bulharska, přičemž tento dovoz měly obstarat firmy A. B. a S.
B. pro firmu P. P., avšak tyto svěřené finanční prostředky nepoužil pro
sjednaný účel, ale v minimální výši 1.118.000,- Kč je ihned vybral a použil na
úhradu svých dluhů pro svoji potřebu a půjčku další osobě, a dosud poškozené
firmě nevrátil. Způsobil jí tak škodu ve výši 1.118.000,- Kč,
3) dne 27. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s firmou K., a. s., se
sídlem v P., (nyní K., a. s., v likvidaci) zálohu na zboží ve výši 643.200,- Kč
na dodávku cigaret Marlboro v celkové hodnotě 12.864.000,- Kč, přičemž slíbené
zboží nedodal, peníze použil na úhradu svých dluhů pro svou potřebu, a tímto
způsobil poškozené firmě K., a. s., škodu ve výši 643.200,- Kč,
4) dne 30. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s H. D., podnikající pod
obchodním jménem H. D. – I. R., zálohu ve výši 667.200,- Kč na dodávku cigaret
zn. Marlboro v celkové hodnotě 13.344.000,- Kč. Převzatou částku použil na
úhradu svých dluhů a pro svou potřebu a způsobil tak poškozené H. D. škodu ve
výši 667.200,- Kč,
III.
1) poté, co dne 11. 10. 1991 v B. na základě smlouvy o konsorciu mezi firmami
A. B., C. S., a. s., a I., s. r. o., B., nazvaného A. I. C. II, které mělo
sloužit ke shromáždění finančních prostředků k nákupu spotřebního zboží od
firmy M. T., Ltd. z USA s následným rozdělením zisku mezi členy konsorcia,
přijal na účet firmy A. B. od firmy C. S., a. s., se sídlem v B., finanční
hotovost ve výši 6.200.000,- Kč, kterou však pouze z části použil na uhrazení
zakoupeného spotřebního zboží z USA,
2) v období od 27. 12. 1991 do 14. 8. 1992 postupně vybral a použil pro vlastní
potřebu zbytek peněz poskytnutých firmou C. S., a. s., a způsobil tak firmě C.
S., a. s., škodu ve výši nejméně 1.055.012,- Kč.
Za tyto trestné činy, jakož i za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [bod II. rozsudku soudu prvního stupně],
který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl obviněnému uložen podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena
povinnost nahradit poškozené společnosti K., a. s., v likvidaci, škodu ve výši
1.310.400,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená
společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na takové řízení byla
odkázána s nárokem na náhradu škody rovněž poškozená společnost C. S., a. s. –
v likvidaci. V dalších částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. K. dovolání směřující proti všem výrokům
posledně citovaného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm.
e), g) tr. ř., neboť se domníval, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být
na základě ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno, a že vlastní
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Obviněný v důvodech tohoto mimořádného opravného
prostředku rozvedl, že v trestním řízení proti němu vedeném docházelo ke
zbytečným průtahům, v jejichž důsledku bylo porušeno jeho zákonné právo na
spravedlivý proces. Poukázal na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno v
roce 1993, když v době od 4. 5. 1995 do 22. 10. 1997 nebyl proveden jediný
procesní úkon, obžaloba byla podána dne 15. 2. 1999, avšak první hlavní líčení
bylo nařízeno až na 20. 2. 2002. Uvedl, že po dobu trvající déle než patnáct
let byl ovlivněn trvajícím trestním řízením bez možnosti reálně si plánovat
osobní život a uspořádat osobní vztahy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutky uvedené v bodě II/1. – 4. rozsudku
odvolacího soudu byly teprve rozsudkem odvolacího soudu překvalifikovány na
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., když v obžalobě a
navazujícím rozsudku soudu prvního stupně byly právně posouzeny podle § 248
odst. 1, 3 tr. zák. Při změně právní kvalifikace se odvolací soud nevypořádal s
jeho obhajobou, že předpokládal úhradu svých závazků z obchodního případu se
společností M. T., Ltd. V případě, že použil složené peněžní prostředky jiným
způsobem, než který vyplýval z dohody, za situace, kdy tak činil pouze dočasně,
by mohlo být jeho jednání posouzeno pouze jako trestný čin porušování závazných
pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák., eventuelně shodně
se soudem prvního stupně jako trestný čin zpronevěry, nikoliv však jako trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jak rozhodl soud druhého
stupně.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku
o vině i trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc příslušnému soudu k
novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve
věci rozhodl v intencích rozsudku soudu prvního stupně.
K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že z
obsahu uplatněných námitek je zřejmá snaha o změnu skutkových zjištění, avšak
námitkou pochybení soudu při překvalifikaci jednání pod bodem III/1. - 4. je
materiálně naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato
námitka je podle názoru státní zástupkyně zjevně neopodstatněná, stejně jako
námitky subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V
závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil
v neveřejném zasedání.
O takto podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2004,
sp. zn. 8 Tdo 358/2004, tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nálezem Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, bylo na podkladě ústavní stížnosti podané obviněným
P. H. uvedené usnesení Nejvyššího soudu pro nerespektování principů obsažených
v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR a pro porušení základního práva stěžovatele
garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušeno.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal ústavní stížnost obviněného
P. H. opodstatněnou, avšak z důvodů odlišných, než namítal stěžovatel, a
poukázal na to, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo
na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý
proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) s tím, že nepřiměřená
délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce i v právo
samotné. Ústavní soud předeslal, že se Nejvyšší soud sice v posuzované věci
zabýval porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho důsledky pro trestní stíhání
stěžovatele, ale dostatečně nezvážil, že zároveň s otázkou spravedlivého
procesu a jeho dílčí součástí, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě,
je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele obecně ústavním
pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním
zásahem či nikoliv. Zákonem předvídané omezení základních práv je třeba
interpretovat ústavně konformním způsobem, mimo jiné tak, aby jejich aplikace
obstála v testu proporcionality. Ve vztahu k tomu Ústavní soud poukázal na
důležité faktory, které je nutné posuzovat; a) jako významné pro posouzení
délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány trestního řízení ve vztahu k
celkové délce řízení, závažnosti trestního obvinění, dále rozsah a obtížnost
předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je
vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, b) ty, které jsou
důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v § 23
odst. 1 tr. zák. ve vztahu k celkové délce na podkladě trestního spisu. Ústavní
soud s ohledem na konkrétní obsah projednávané trestní věci poukázal na několik
fází probíhajícího trestního řízení, kdy zůstaly příslušné orgány činné v
trestním řízení zcela nečinnými a uzavřel, že orgány přípravného řízení i
obecné soudy se dopouštěly významných průtahů v řízení, které přispěly k
celkové délce řízení. Ústavní soud současně však konstatoval, že stěžovatel
rovněž přispěl k prodloužení řízení celkově o čtyři měsíce, přičemž na
výslednou délku řízení měly vliv i další faktory, např. značný rozsah a povahu
stěžovatelovy trestné činnosti, jakož i změny v právní úpravě, v nichž se mimo
jiné odrážel vývoj podnikatelského prostředí, v němž se teprve ustavovaly
principy tržní ekonomiky. Ústavní soud též vyslovil, že nic z výše
vyjmenovaných skutečností nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti
konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo a zdůraznil, že probíhající
trestní řízení negativně ovlivnilo osobní život trestně stíhaného, přičemž s
prodlužující se délkou řízení se současně vytrácí vztah mezi trestným činem a
ukládaným trestem zejména v tom ohledu, že se oslabuje prvek individuální i
generální prevence.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavřel, že obecné
soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality
nerespektovaly, a proto se v daném případě uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání pěti a půl roku jeví jako nepřiměřený veřejnému zájmu na
potrestání pachatele a tím i trestním zákonem vymezenému účelu trestu. K tomu
poznamenal, že zastavení trestního stíhání představuje spíše krajní prostředek,
avšak z hlediska principů právního státu se jeví nepřípustné, aby obecný soud
sice připustil porušení základního práva, avšak nevyvodil z něj závěry, které
by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.
V závěru svého nálezu Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že je povinností
obecných soudů využít všech zákonných prostředků, a vedle nutnosti opírat se o
trestněprávní předpisy poukázal na test proporcionality plynoucí z imperativu
právního státu a v něm chápané osobní svobody, v němž je nutné promítnout délku
řízení do ukládaného trestu, čímž by mělo být kompenzováno také porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to tak, aby byla především zajištěna
ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení
mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z
Úmluvy.
Nejvyšší soud na podkladě uvedeného nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno
jeho usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, postupoval ve smyslu
§ 314h odst. 1 tr. ř. a pokračoval v dovolacím řízení, které bezprostředně
předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí z podnětu shora popsaného dovolání.
Nejprve je vhodné uvést, že závěry, které dovolací soud ve zrušeném rozhodnutí
učinil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nebyly v žádném směru nálezem Ústavního soudu zpochybněny, a proto lze ve
vztahu k němu uvést shodně to, co již bylo rozvedeno i ve zrušeném usnesení.
Podle uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
Podstatou dovolání z takto vymezeného dovolacího důvodu je především
argumentace obviněného, že v jeho trestném jednání, jímž byl uznán vinným
Vrchním soudem v Olomouci, nelze shledávat naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba
postupovat tak, aby byla učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových
okolnostech; v konkrétním případě pak musí být všechny uvedené znaky naplněny,
aby se jednalo o jmenovaný trestný čin. Těmto zásadám přezkoumávané rozhodnutí
odpovídá a v dané trestní věci nevznikají pochybnosti o tom, že znaky uvedeného
trestného činu naplněny byly, a Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí
vysvětlil, jakými úvahami byl pro naplnění skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. veden. Pro stručnost postačí na
příslušné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu pouze odkázat.
Nelze se ztotožnit s názorem obviněného vyjádřeným v dovolání, že se odvolací
soud ve vztahu k nejasnosti posouzení otázky zavinění nevypořádal s jeho
obhajobou, že předpokládal úhradu svých závazků z obchodního případu se
společností M. T., Ltd.
Úmyslné zavinění vymezuje ustanovení § 4 tr. zák. tak, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý/, nebo b) věděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že
je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý/.
V této souvislosti je nutné poukázat na popis skutku vztahující se k výrokové
části rozsudku odvolacího soudu, kde je v bodě II. uvedeno, že „ … obviněný
peníze v dohodnuté době nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční
situaci musel předpokládat, že své závazky nesplní …“. Jde o skutkové zjištění
tohoto soudu prokázané výsledky dokazování, z nichž logicky vyplývá závěr o
zavinění obviněného (srov. rozhodnutí. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Jestliže
odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že „ …
obviněný již při přebírání peněz, tak jako v dalších případech, počítal s tím,
že peníze použije na jiný účel a nebude schopen je s ohledem na svoji finanční
situaci vrátit …“, dostatečně tím vyjádřil, že obviněný se uvedené trestné
činnosti dopustil v nepřímém úmyslu.
Pokud jde o námitku obviněného o nesprávnosti posouzení skutku jako jednoho
pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je vhodné
upozornit na odůvodnění napadeného rozsudku, kde je této otázce věnována
potřebná pozornost a kde Vrchní soud v Olomouci vyjádřil, že takto nově
stanovená skutková podstata vyplývá z naplnění podmínek pro pokračující trestný
čin ve vztahu k trestnému jednání obviněného, jehož se dopustil pod bodem I. a
II. napadeného rozsudku.
Ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Vyjde-li se z popisu jednání, jehož se obviněný podle zjištění odvolacího soudu
v bodě I. a II. dopustil, jsou tyto zákonné znaky, které musí být současně
dány, splněny. Podle popisu skutkových zjištění, jak jsou v napadeném rozsudku
rozvedena, je dostatečně vyjádřeno, že ze zákonem předpokládaných znaků je v
této souvislosti dána podmínka, že útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu,
když u jednotlivých dílčích útoků jde o znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a způsob, jak byly spáchány, je spojen
podobným provedením. Pokud se obviněný jednání popsaného pod bodem I. dopouštěl
v době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 a jednání pod bodem II. v době od 1.
5. 1991 do 30. 8. 1991, není pochyb o tom, že všechny útoky byly spáchány v
blízké časové souvislosti, protože se jich dopouštěl po dobu necelých devíti
měsíců. Tím, že obviněný vylákával buď zboží na faktury, které neplatil (bod
I.), nebo pod podvodnými záminkami přebíral zálohy za uvedené zboží (bod II.),
a tím napadal majetek různých subjektů, je v daném případě splněna i zákonná
podmínka spočívající v blízké souvislosti v předmětu útoku. U majetkových
deliktů není pokračování na překážku, jsou-li vylákávány různé věci, ani je-li
napadán majetek různých osob. Ze skutkových zjištění této trestní věci je
patrný i jednotný záměr vyjádřený subjektivní stránkou pachatelova jednání,
kterého se obviněný v případě skutku pod bodem I. dopouštěl v době od 14. 12.
1990 do konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve sjednaném termínu
odebrané zboží řádně uhradit, protože neměl dostatek finančních prostředků ani
jiný majetek. V bodě II. bylo zjištěno, že v době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991
si (při nezměněné finanční situaci, jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku) půjčoval peníze, které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, ač musel
předpokládat, že své závazky nesplní. Tyto skutečnosti svědčí pro přesvědčivost
i správnost závěru odvolacího soudu, že jde o pokračování v trestném činu.
Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu ztotožnil a pro
stručnost pouze odkazuje na dostatečné a podrobné vysvětlení obsažené v
příslušné pasáži odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak na základě všech rozvedených úvah a právních závěrů dovodil,
že Vrchní soud v Olomouci trestné jednání obviněného v bodě I. a II. správně
kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. K
požadavku obviněného, aby jeho trestné jednání bylo posouzeno jako trestný čin
porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr.
zák. nemohlo být proto přihlédnuto.
Podal-li obviněný dovolání též z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř., je s ohledem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v citovaném nálezu
nutné konstatovat v souladu s tím, jak bylo uvedeno i ve zrušeném rozhodnutí
Nejvyššího soudu, že se tímto dovolacím důvodem lze domáhat nápravy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku
čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S
poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat,
bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu
nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až
j) tr. ř. Podle § 231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení trestního
stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §
223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání,
shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11
odst. 1 tr. ř., kde jsou popsány případy, v nichž je trestní stíhání
nepřípustné a v důsledku toho nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.
Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a
výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do
zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr.
ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož, jak
již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno,
nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu
znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost
trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek
nápravy vzniklého pochybení.
K požadavku obviněného na zastavení trestního stíhání na podkladě Úmluvy je
potřeba uvést, že Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.
a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě
ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a
podle článku 10 Ústavy ČR (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a
účinného znění článku 10 Ústavy ČR (od 1. 6. 2002) jsou již všechny vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas
a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž, stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je
obsažen soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí
věci v přiměřené lhůtě. Požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá
z obecného pravidla „justice delayed, justice denied“ (spravedlnost opožděná /s
průtahy/ je spravedlností odepřenou /popřenou/). V trestním řízení jde zejména
o zabránění tomu, aby byl obviněný příliš dlouhou dobu vystaven zásahům do
svých práv a svobod a nejistotě o svém osudu (rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva Wemhoff proti Německu ze dne 27. června 1968, § 18).
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro
stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti
Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze
svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno
za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou
výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě
konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K
nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané
v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud
jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání
spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění
trestu, který je v konkrétní věci obviněnému uložen. Soud zpravidla konstatuje,
že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje
jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného
pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně
srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly
stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné
a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července
1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, §§
27-9).
Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno
vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se
týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v
zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli
spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky
Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z
článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým
pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto
rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy
stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srov.
např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl
poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i
odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud
naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání
věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro
zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost
přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo
porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých
rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby
nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v
nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty,
nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Naproti tomu odlišné stanovisko v
této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V těchto
rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání s
poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu
na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem
obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě (srov. k tomu i rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04). V této souvislosti je však nutné
zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý projednávaný případ musí
být hodnocen individuálně v závislosti na jeho konkrétních okolnostech. Nápravu
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení
trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí
vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti
každého takového případu. Jako takové musí být individuálně, precizně a
přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím k zájmům obviněného na straně jedné, ale
i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení (zejména
poškozených) na straně druhé, neboť i tyto mají právo na spravedlivý proces s
obviněným (obžalovaným), a to proces, který je prost neodůvodněných průtahů,
vede k spravedlivému posouzení případu a nakonec i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na příslušný článek Úmluvy, v němž navíc taková možnost není
výslovně upravena, za dostačující argument nelze považovat.
Při akceptaci
zásadní nutnosti zastavit při zjištění závažných průtahů bezvýjimečně trestní
stíhání by totiž byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v
trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale
došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by
obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl
dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v
případě, pokud by bylo již po podání obžaloby nařízeno hlavní líčení, nemá
obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má
v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3
tr. ř.). Přijetím takového řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13
Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem,
i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je bezpochyby významným
zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy
a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který
nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“
v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je také v rozporu se
základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně
je však nutno konstatovat, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě
považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví
tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát
prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů
a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci
trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.
Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny
a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k
upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově
občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1
tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími
naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z
pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních
subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních
subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí
trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit
zásadně nepřijatelná.
S odkazem na rozvedené zásady Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, na které by
se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit.
Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by pak bylo možno
dovodit v uvedených zcela výjimečných až extrémních případech zastavení
trestního stíhání s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy pouze za použití
analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.
K námitkám obviněného uvedeným v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze na základě těchto obecných hledisek uvést, že
po důkladném prostudování napadeného rozsudku a přiloženého spisu Krajského
soudu v Brně sp. zn. 46 T 17/2001 a v něm zachyceného průběhu řízení vedeného
proti obviněnému P. H. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, pro které by
bylo možné trestní stíhání obviněného zastavit, byť průtahy v řízení byly
zjištěny (poukázal na ně již odvolací soud a shledal je i dovolací soud ve svém
zrušeném rozhodnutí), nejedná se však o takové skutečnosti, pro něž by muselo
být trestní řízení zastaveno, protože nemají charakter průtahů, které by
svědčily pro to, že se jedná o předpokládaný výjimečný až extrémní případ.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno
usnesením ze dne 18. 5. 1993, jež bylo obviněnému doručeno dne 21. 5. 1993. Po
tomto úkonu orgánů činných v trestním řízení neobsahuje spis žádný doklad o
další činnosti v tomto stadiu trestního řízení, a to až do dne 30. 5. 1994, kdy
byla obviněnému postupně sdělena obvinění pro jednotlivá trestná jednání, pro
něž byl později odsouzen, a byl též proveden jeho první výslech. Již v této
úvodní etapě přípravného řízení lze shledat neopodstatněné průtahy trvající po
dobu 12 měsíců. Poté řízení probíhalo vcelku plynule, neboť obviněný byl
opakovaně v období od 30. 5. 1994 až do 4. 5. 1995 vyslechnut a dne 23. 3. 1995
mu bylo sděleno další obvinění. Byla také vyslechnuta celá řada svědků. Výslech
obviněného ze dne 4. 5. 1995 byl úkonem, po němž až do dne 15. 10. 1997
neprobíhalo ve věci žádné šetření, neboť spis neobsahuje žádný podklad o tom,
že by po dobu těchto 29-ti měsíců byly prováděny důkazy nebo vyslýcháni svědci
či obviněný nebo byla vyvíjena jakákoliv činnost ze strany orgánů činných v
trestním řízení, o níž by byl učiněn ve spise záznam. V řízení bylo aktivně
pokračováno až dne 15. 10. 1997, kdy byl proveden výslech svědka, po němž
následovaly další výpovědi svědků a poškozených, byly vyžadovány zprávy a
znalecké posudky. Po tomto datu až do 15. 2. 1999, kdy byla podána Krajskému
soudu v Brně obžaloba, lze řízení považovat za řádně vedené bez prodlev a
průtahů. Po podání obžaloby ovšem nenásledovala opět žádná činnost soudu ve
vztahu k dalšímu postupu směřujícímu k rozhodnutí věci, a to až do dne 4. 9. 2001, kdy bylo konáno neveřejné zasedání o předběžném projednání obžaloby, při
němž byla věc usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 46 T
17/2001, vrácena státnímu zástupci k došetření. Mezi podáním obžaloby a
nařízením neveřejného zasedání o předběžném projednání obžaloby, po němž již
následovala průběžná činnost jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu,
lze shledat poslední zásadní průtahy a nečinnost v projednávání této věci
trvající 30 měsíců. Je sice možné připustit, že do této doby lze započíst jisté
období nezbytné pro studium vcelku obsáhlého spisového materiálu, které si před
nařízením věci vyžádala její větší obsažnost, ale ani tato skutečnost nemůže
uvedenou dobu nečinnosti nalézacího soudu nikterak výrazně snížit. První hlavní
líčení ve věci bylo nařízeno na den 20. 2. 2002, avšak proto, že nebyl znám
pobyt obviněného, bylo odročeno a po vydání příkazu k zatčení bylo po
obviněném vyhlášeno pátrání, na základě něhož byl obviněný dne 24. 4. 2002
zatčen. Místo svého pobytu vyjasnil a byl propuštěn na svobodu a k následujícím
úkonům soudu se již pravidelně dostavoval. Další hlavní líčení byla již plynule
nařizována a probíhala ve dnech 3. 6. 2002, 11. 9. 2002, 8. 10. 2002, 11. 11. 2002, 29. 11. 2002. Toto posledně uvedené hlavní líčení se však nekonalo a bylo
odročeno na neurčito, neboť nalézací soud vyhověl obviněnému v jeho žádosti o
vyžádání a zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který byl
soudu znalcem dodán dne 13. 1. 2003.
Následovalo hlavní líčení konané dne 28. 2. 2003, při němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž
obviněný podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci obdržel dne 4. 7. 2003. Pro závady vzniklé při doručování rozsudku poškozenému jej však vrátil zpět a
rozhodl o něm po odstranění uvedených nedostatků dne 9. 10. 2003 rozsudkem,
proti němuž bylo podáno nyní projednávané dovolání. Je tak patrné, že od 4. 9. 2001 nejsou v postupu obou obecných soudů zjišťovány neopodstatněné průtahy. Naopak z celkové délky trvajícího trestního řízení lze v souladu s názorem
vysloveným Ústavním soudem ve shora označeném nálezu přičítat k tíži obviněného
prodlení trvající po dobu necelých 4 měsíců. Délka nečinnosti orgánů činných v
trestním řízení a Krajského soudu v Brně, jak byla nyní podle obsahu spisu
konkrétně popsána, však činí přibližně 71 měsíců.
S ohledem na takto, byť již dříve zjištěné, ale nyní do podrobností rozvedené
okolnosti se Nejvyšší soud dále zabýval tím, jak se zjištěná délka řízení
promítla do trestu, který byl odvolacím soudem při změněné právní kvalifikaci
obviněnému P. H. uložen.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž se zabývá otázkou výše
a druhu ukládaného trestu, vyplývá, že tento soud se v souladu s ustanovením §
31 odst. 1 tr. zák. v zásadě vypořádal se všemi okolnostmi, k nimž je při
ukládání trestu povinen přihlížet. V přiměřené míře zohlednil skutečnosti
významné pro posouzení otázky stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3
odst. 4 tr. zák., možnosti nápravy obviněného i jeho poměry a na základě všech
těchto zákonných hledisek uložil trest, který co do jeho druhu a výše by bylo
možné považovat za odpovídající uvedeným podmínkám, pokud by již soudu
odvolacímu nebylo známo, že v řízení které předcházelo vydání jeho rozsudku,
došlo k neopodstatněným průtahům, které jsou shora popsány. Tuto skutečnost
odvolací soud dostatečně nezvážil a v potřebné a nezbytné míře se s ní
nevypořádal. Okolnost, že od spáchání trestné činnosti obviněného uplynula
delší doba, zhodnotil toliko jako obecnou polehčující okolnost, aniž by dále
zkoumal, jaký dopad měla celková délka řízení na obviněného a zda v této
souvislosti byla nepřiměřenost jeho trvání porušením článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a názory je Nejvyšší soud, s
ohledem na všechna shora učiněná zjištění nucen konstatovat, že odvolací soud
se při ukládání trestu obviněnému nezabýval tím, v jaké míře průtahy, k nimž
došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení i soudu prvního stupně, byly
porušením práva obviněného na spravedlivý proces, a při ukládání trestu
nehodnotil vztah mezi spáchaným trestným činem a ukládaným trestem s ohledem na
délku trestního řízení a nepoužil žádné účinné právní prostředky, jimiž by tuto
skutečnost odčinil (viz čl. 13 Úmluvy), jak bylo jeho povinností. Pokud
obviněnému podle § 250 odst. 4 tr. zák., u něhož je trestní sazba trestu odnětí
svobody stanovena na pět až dvanáct let, uložil trest v trvání pěti a půl roku,
učinil tak sice výrazně při dolní hranici této trestní sazby, avšak nikoli s
přihlédnutím ke zjištěné nepřiměřené délce trestního řízení ve smyslu článku 6
odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší soud se ve vztahu k právním závěrům vysloveným v nálezu Ústavního
soudu vydaného v nyní projednávané věci ztotožnil s tam vyjádřenými stanovisky
o nutnosti zkoumat a následně zohlednit dopad uloženého trestu do sféry
základních práv stěžovatele, zejména s ohledem na jeho přiměřenost ve vztahu k
době, po kterou trestní řízení trvalo, zásahu do osobní svobody obviněného,
jejž nepodmíněný trest odnětí svobody bezesporu představuje, a zájmu
společnosti na potrestání pachatele.
Jelikož Nejvyšší soud v nyní projednávané věci v postupu orgánů činných v
trestním řízení a soudu prvního stupně shledal porušení práva obviněného na
projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť trestní řízení,
které proti němu bylo vedeno, trvalo dobu delší deseti let a z toho
neopodstatněné průtahy byly shledány přibližně v délce 71 měsíců, na nichž se
obviněný sám podílel jen v nepatrné míře, zrušil dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, ve výroku o
trestu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám v této části znovu rozhodl, neboť
dospěl k závěru, že vzniklé průtahy v trestním řízení lze nejlépe zohlednit
právě při stanovení druhu a výměry trestu.
Vzhledem k tomu, že vnitrostátní ani mezinárodní právo neobsahuje právní normu,
která by stanovila jednoznačné pravidlo či poměr mezi dobou, po kterou trvaly
průtahy v řízení, a vyměřeným trestem, podle něhož by v obdobných případech
mělo být postupováno při ukládání trestu, bylo nutné tuto otázku řešit s
přihlédnutím k obecným shora uvedeným zásadám a s ohledem na obecné principy
vyplývající z našeho právního řádu a obvyklého postupu při rozhodování Soudu v
již dříve řešených případech a rovněž s důrazem na konkrétní okolnosti
posuzovaného případu.
Nejvyšší soud tak měl na paměti, že se zvětšujícím se časovým odstupem od
spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence,
který je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde
zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele
trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z
hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu
bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho práva na osobní svobodu (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04).
V souladu se všemi uvedenými zásadami Nejvyšší soud shledal v trestní věci
obviněného P. H. uložený trest v trvání pěti a půl roku za nepřiměřeně tvrdý a
nezohledňující výrazně dlouhou a neopodstatněnou dobu, po kterou toto trestní
řízení probíhalo, pokud trvalo více jak deset let a orgány činné v trestním
řízení, jakož i nalézací soud zapříčinily v důsledku své nečinnosti a pasivity
průtahy delší pěti roků.
Pokud Nejvyšší soud poté, co zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci, obviněnému ukládal trest, zvažoval prostředky trestního práva, jimiž
lze přikročit k uložení trestu pod jeho zákonem vyměřenou dolní hranici, a za
nejvhodnější shledal postup podle § 40 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení
upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody může soud snížit trest
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby zákonem stanovené, má-li
vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele zato, že by
použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.
S ohledem na neopodstatněné průtahy v řízení, které vedly k závěru o porušení
práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy, je možné uvedené ustanovení aplikovat i v případě, že obviněný byl
uznán vinným kvalifikovaným trestným činem, protože uvedenou okolnost lze
považovat za mimořádné poměry pachatele (srov. rozhodnutí č. 18/1966-II, č.
48/1998 Sb. rozh. tr.). Výrazně dlouhá délka trestního řízení, na jejímž marném
prodlužování obviněný neměl významný podíl, totiž vede k neblahým dopadům na
osobu takto stíhanou a způsobuje jí v osobním či pracovním životě potíže, které
mohou negativně ovlivnit kvalitu její existence. Dovolací soud je toho názoru,
že takové okolnosti u obviněného v projednávaném případě nastaly, neboť jak
obviněný vyjádřil ve svém dovolání, byl dlouhou dobu trvajícím trestním řízením
nepříznivě ovlivněn v tom, že byl zbaven reálné možnosti si plánovat další
osobní život a racionálně si uspořádat své osobní vztahy.
Za těchto okolností jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák., neboť dovolací soud má zato, že vzhledem k
těmto poměrům pachatele je použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto
zákonem podle § 250 odst. 4 tr. zák. s dolní hranicí v trvání pěti roků pro
obviněného nepřiměřeně přísné a účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího
trvání.
Při úvahách o výši trestu, který lze ve smyslu citovaných ustanovení v souladu
se zásadami pro ukládání úhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zák.
obviněnému za trestnou činnost, jíž byl uznán vinným shora citovanými rozsudky
soudů prvního a druhého stupně, uložit, považoval Nejvyšší soud za přiměřený, s
ohledem na prokázané průtahy, v jejichž důsledku došlo k porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy, a s ohledem na míru útrap, kterým byl obviněný v důsledku vleklosti
trestního řízení vystaven, trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který, byť
byl uložen jako nepodmíněný, je dostatečným vyjádřením zmírnění trestu. Výše a
druh takto vyměřeného trestu, který byl uložen jako nepodmíněný, se jeví
přiměřeným i s ohledem na to, že v rámci dovolacího řízení bylo z obsahu nového
rejstříku trestů ověřeno, že obviněný nežil po dobu trestního řízení takto
neopodstatněně dlouho vedeného zcela bezúhonným životem, ale byl odsouzen pro
trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (na základě
rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 3 T 181/2003,
jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou
do 26. 12. 2004).
Obviněnému je nyní vyměřeným trestem odnětí svobody v trvání dvou roků snížen
původně uložený trest o tři a půl roku, což představuje zkrácení tohoto trestu
o více jak polovinu. Takové zmírnění v potřebné míře vyjadřuje újmu, která
obviněnému vznikla průtahy v řízení, jež přesáhly potřebnou délku řízení o více
jak polovinu doby nezbytné pro projednání věci.
Dalším výrazem příznivějšího dopadu na obviněného v nově uloženém trestu je to,
že Nejvyšší soud obviněného pro účely výkonu tohoto trestu zařadil ve smyslu §
39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem, neboť obviněnému byl uložen
trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a obviněný dosud
nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.
Vedle podstatně mírnějšího trestu odnětí svobody dovolací soud pro zmírnění
účinku nepříznivého působení vleklosti trestního řízení na osobní poměry a
život obviněného považoval též za vhodné snížit i trest zákazu činnosti, který
byl obviněnému v původním řízení odvolacím soudem uložen, a to v trvání šesti
roků. Pro splnění účelu trestu a smyslu jeho individuální i generální prevence,
jež je nutné mít na paměti se zřetelem na charakter trestné činnosti, která
měla majetkovou povahu a v jejímž důsledku došlo k finanční újmě mnoha
poškozených subjektů, je opodstatněné uložit obviněnému podle § 49 odst. 1 tr.
zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
podnikání s předmětem nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje, a to
na dobu čtyř roků, což je trest též s ohledem na vyslovené porušení čl. 6 odst.
1 Úmluvy podstatně příznivější, než který mu byl uložen rozsudkem Vrchního
soudu v Olomouci.
Nejvyšší soud takto nově vyměřené tresty považuje za dostatečný prostředek
nápravy, který je stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu,
neboť takto nově vyměřené, podstatně mírnější tresty jsou přiléhavě
konstatovaným porušení práva obviněného a vyjadřují tak spravedlivé
zadostiučinění za vzniklé průtahy v průběhu trestního řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová