Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti společnosti CHOVSERVIS a. s., sídlem Zemědělská 897/5, Hradec Králové, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2052/2023-828 ze dne 23. dubna 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 278/2020-762 ze dne 15. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 25/2006-514 ze dne 13. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Martina Párala, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že soudy nevyhověly její žalobě na odstranění cizí stavby nacházející se na pozemku vlastněném stěžovatelkou.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 25/2006 se podává, že stěžovatelka se u okresního soudu domáhala odstranění stavby vedlejšího účastníka nacházející se na jejím pozemku. Vedlejší účastník s právním předchůdcem stěžovatelky uzavřeli dne 20. 11. 1992 kupní smlouvu, kterou měl vedlejší účastník nabýt stavbu do svého vlastnictví (pro svou nízkou kvalitu nebyla tato smlouva podkladem pro zápis do evidence nemovitostí, a tak byla v roce 1996 vypracována smlouva nová). Účastníci byli dohodnuti i na následném převodu pozemku, na kterém se stavba nachází; k převodu pozemku ihned spolu se stavbou nemohlo dojít kvůli probíhající privatizaci. Účastníci proto prozatím dne 17. 12. 1992 uzavřeli k pozemku smlouvu označenou jako nájemní, a to na dobu určitou do 31. 12. 1999 (toho dne pak uzavřeli novou smlouvu označenou jako nájemní, a to do 31. 12. 2005). Mezi účastníky byla uzavřena i smlouva o smlouvě budoucí, kterou se stěžovatelka zavázala pozemek na vedlejšího účastníka v budoucnosti převést. K převodu pozemku však nikdy nedošlo.
3. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že výkon vlastnického práva stěžovatelky je v rozporu s dobrými mravy. Podle okresního soudu byly naplněny kumulativní podmínky pro výjimečné odepření ochrany vlastnictví, neboť jde o postup mimořádný, výkon práva na ochranu vlastnictví by vážně poškodil vedlejšího účastníka, stěžovatelce věc nepřináší odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu vedlejšího účastníka.
4. Při učinění těchto závěrů okresní soud přihlédl zejména k tomu, že právní předchůdce stěžovatelky vedlejšího účastníka opakovaně ujišťoval, že po vyřešení privatizačních problémů mu pozemek pod stavbou prodá. Kvůli těmto slibům vedlejší účastník nikdy nepodal žalobu ze smlouvy o smlouvě budoucí, stěžovatelku nicméně k uzavření smlouvy vyzýval, ovšem bezúspěšně. Vedlejší účastník by podle okresního soudu stavbu nikdy nekoupil, pokud by měl za to, že po uplynutí nájemní doby ji bude muset odstranit. Dále okresní soud poukázal na to, že podle znaleckého posudku měla stavba ke dni 22. 7. 2016 hodnotu 5 680 000 Kč, nelze ji rozebrat a znovu složit a náklady na její odstranění by přesahovaly 1 000 000 Kč. Stavbu vedlejší účastník používá jako sídlo podnikání od roku 1992, jeho firma je ve svém oboru stabilní, realizuje činnosti pro soukromé osoby i veřejné instituce, účastní se charitativních projektů a je úspěšná v realizaci veřejných zakázek. Na jiném místě vedlejší účastník sídlo ani provozovnu nikdy neměl, a pokud by soud žalobě vyhověl, při cenách nemovitostí by nalezení nových prostor znamenalo vysoké náklady. Konečně, stěžovatelka vlastní ve svém areálu více než 35 000 m2 pozemků, přičemž pozemek zastavený spornou stavbou má výměru 446 m2. Ponechání stavby stěžovatelčino podnikání zásadně neohrožuje ani neomezuje.
5. Krajský soud v Hradci Králové následně prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. K dovolání vedlejšího účastníka nicméně Nejvyšší sodu rozsudkem č. j. 22 Cdo 2616/2021-644 ze dne 16. 2. 2022 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil úvahu odvolacího soudu, podle něhož k výrazným pochybením v celém procesu došlo zejména na straně vedlejšího účastníka, který si dostatečně nestřežil svá práva (tím, že nepodal žalobu a také si neověřil, že kupuje stavbu ze stavebně právního hlediska dočasnou), za zjevně nepřiměřenou. Nejvyšší soud dále shledal nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a poukázal i na to, že v souladu s judikaturou mohou nastat situace, kdy uzavření nájemní smlouvy nebude ve skutečnosti představovat dohodu o dočasném užívání pozemku za úplatu, nýbrž půjde výlučně o způsob sjednání úplaty za užívání pozemku bez vlivu na právní důvod jeho užívání. Je-li vůlí smluvních stran pouze sjednat úplatu k již existujícímu právu neomezeného užívání pozemku, k zániku původního práva trvalého charakteru nedojde bez ohledu na to, že strany zvolí neodpovídající smluvní typ či smlouvu nesprávně označí. Zda tomu tak bylo v této věci, závisí na tom, jaká skutková zjištění ohledně vůle stran soudy učiní.
6. Krajský soud po doplnění dokazování napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť dospěl k závěru, že tzv. nájemní smlouvy byly jen dohodami o úplatě bez změny charakteru užívacího práva; vedlejší účastník má tudíž nadále právo trvale užívat pozemek stěžovatelky v důsledku nabytí stavby, která se na pozemku nachází. Nejde proto o stavbu z tohoto hlediska neoprávněnou, stěžovatelka nemá právo na její odstranění a vzájemné vztahy se vypořádají podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Krajský soud dále jako samostatný důvod zamítnutí žaloby v souladu se soudem prvního stupně shledal zneužití práva stěžovatelkou. K rozhodnutí okresního soudu odvolací soud doplnil, že prodej stavby iniciovala stěžovatelka (její právní předchůdce), pro kterou bylo výhodnější tehdy již 12 let nepovolenou stavbu prodat než ji na své náklady odstranit a která vedlejšímu účastníkovi nikdy neřekla, že mu pozemek neprodá. Vedlejší účastník kupoval stavbu za cenu tehdy odpovídající rodinnému domu, a pokud by věděl, že ji bude muset odstranit, nikdy by ji nekoupil, resp. nikdy by neuzavřel nájemní smlouvy. Vzhledem k umístění stavby lze situaci řešit nájmem cesty k budově či odprodejem. Vedlejší účastník nabízel stěžovatelce několik řešení, na kterých by stěžovatelka netratila a kterými by se celý problém definitivně vyřešil, na nic z toho však stěžovatelka nepřistoupila.
7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle Nejvyššího soudu obstojí výklad tzv. nájemních smluv provedený odvolacím soudem i jeho závěr o zneužití práva. Ve věci pak nedošlo ani k závažným a mimořádným pochybením při zjišťování skutkového stavu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých procesních práv. Poukazuje na to, že odvolací soud považoval za nevěrohodnou svědkyni Štěpánkovou, aniž by na to stěžovatelku upozornil a dal jí prostor navrhnout další důkazy. Podobně odvolací soud postupoval ohledně předložených kopií zápisů ze zasedání představenstva a dozorčí rady stěžovatelky, jimž "nepřikládal podstatný význam", neboť šlo o kopie a vedlejší účastník podle soudu sporoval jejich pravost a správnost. Stěžovatelka však namítá, že vedlejší účastník pravost ani správnost nesporoval a stěžovatelka nikdy nebyla vyzvána k tomu, aby předložila originály, nemohla tak rozumně předpokládat, že na ni přešlo důkazní břemeno ohledně prokazování pravosti či správnosti těchto důkazů.
9. Dále stěžovatelka poukazuje na extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, ze kterých podle jejího názoru jednoznačně plyne, že v roce 1996, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy (ačkoli odvolací soud podle stěžovatelky chybně vychází z toho, že k převodu došlo smlouvou z roku 1992), vedlejší účastník věděl o dočasném charakteru stavby a že stěžovatelka neměla po ukončení nájemního vztahu v úmyslu stavbu vedlejšímu účastníkovi prodat.
10. V právním posouzení ze strany soudů pak stěžovatelka spatřuje porušení autonomie vůle, neboť nájemní smlouvy přetvořily na smlouvy opravňující vedlejšího účastníka k trvalému užívání pozemku stěžovatelky. Odvolací soud sám poukazoval na těžkosti s dokazováním skutečností, k nimž došlo před 30 lety, přesto na základě takového dokazování popřel jednoznačnou textaci uzavřených smluv. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. j. 22 Cdo 3757/2019-231 ze dne 20. 2. 2020) učiněné v souvisejícím sporu stejných účastníků, podle kterého "není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni".
11. Neústavním stěžovatelka shledává i závěr soudů o rozporu jejího jednání s dobrými mravy, resp. o zneužití práva. Stěžovatelka i v této souvislosti poukazuje na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3757/2019-231, podle kterého "nelze ani přisvědčit tomu, že jde o případ zcela výjimečný, zejména z hlediska obecné spravedlnosti", neboť vedlejší účastník si "nepočínal v souladu se zásadou ‚vigilantibus iura scripta sunt'". Oba případy jsou skutkově totožné, proto by v nich podle stěžovatelky nemělo docházet k odlišným závěrům. Stěžovatelka připomíná, že s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí, a ten tak požadovaného stavu mohl dosáhnout podáním žaloby; v takovém případě podle stěžovatelky nelze podmínku mimořádnosti postupu považovat za splněnou.
12. Podle stěžovatelky nebyly splněny ani další podmínky pro mimořádné odepření ochrany vlastnického práva, neboť podle závěrů znalce by při odstranění stavby byla zachována její hodnota v rozsahu cca 70-80 %, nedošlo by tak k závažnému poškození uživatele věci. Sporná stavba se pak nachází v areálu sídla stěžovatelky, kde plánuje vybudovat nové, reprezentativní prostory. Konečně, vyhovění žalobě by se nedotýkalo zvlášť závažného zájmu vedlejšího účastníka, neboť v souladu s judikaturou takový zájem představuje typicky zajištění bydlení, s čímž podnikatelské aktivity vedlejšího účastníka nejsou srovnatelné. Navíc se daná stavba svou povahou a využitím nevymyká standardním prostorům pro menší až středně velké podnikatelské subjekty v kraji a je jako prostor pro podnikání nahraditelná.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. K procesním námitkám Ústavní soud uvádí, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě soudy dospěly k logickým, přiléhavým a ústavně konformním závěrům. Nelze se přitom ztotožnit s tím, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatelku "překvapivé". Po kasačním rozhodnutí bylo zřejmé, že se povede dokazování mimo jiné ohledně vůle stran při uzavírání "nájemních" smluv. Obě strany k tomu navrhly důkazy, soud je provedl a zhodnotil a na základě toho učinil svůj skutkový závěr. Jak ostatně uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 (N 173/102 SbNU 18), "rozhodující soud nepochybně není povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku, neboť takový je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí".
15. Jde-li o kopie zápisů ze zasedání vedení společnosti, Ústavní soud poznamenává, že z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 12. 2022 plyne, že vedlejší účastník jejich pravost a správnost sporoval, a to i s uvedením konkrétních důvodů. Odvolací soud pak tyto listiny jako důkaz neodmítl, pouze jim v rámci celkového hodnocení nepřikládal podstatný význam [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 ze dne 27. 11. 2018, podle něhož "důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. občanského soudního řádu"]. V dané věci odvolací soud učinil skutkový závěr, že účastníci "nájemních" smluv se nechtěli dohodnout na dočasném užívání pozemku za úplatu, resp. že nezamýšleli, aby po ukončení trvání nájemní smlouvy došlo ke změně režimu stavby z oprávněné na neoprávněnou. Jak už bylo řečeno, tento závěr je za okolností dané věci naprosto logický [slovy odvolacího soudu, "zdravému rozumu se příčí úvaha, aby si žalovaný měsíc po uzavření kupní smlouvy ohledně stavby dobrovolně změnil právo trvalého užívání pozemku (které měl koupí stavby zajištěno!) na právo dočasné a byl srozuměn s tím, že po skončení nájmu bude muset stavbu na své náklady odstranit"]. Argumenty stěžovatelky, jimiž se v podstatě domáhá toho, aby soud některým z důkazů - zejména kopiím zápisů ze zasedání vedení společnosti - přikládal větší význam, v tomto světle postrádají ústavní rozměr. To stejné platí i o dalších skutkových námitkách.
16. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran, tak tomu bylo přesně naopak. Soudy vynaložily úsilí, aby skutečnou vůli stran zjistily, přičemž právě na této skutečné vůli postavily své závěry ohledně charakteru a právních důsledcích "nájemních" smluv.
17. Pokud se týče odepření ochrany pro zneužití práva, toto posouzení je vždy striktně individuální a náleží primárně obecným soudům. Posuzovaný případ je přitom natolik komplexní a jedinečný, že lze těžko nalézt odpovídající paralely. Je samozřejmě pravda, že některé skutečnosti, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, hovoří i v neprospěch vedlejšího účastníka, koneckonců Nejvyšší soud sám označil situaci za hraniční. Ve svém celku nicméně okolnosti posuzované věci poskytují pro závěr o zneužití práva soudům dostatečnou oporu.
18. Na tom nic nemění (jak ostatně Nejvyšší soud vysvětlil v napadeném usnesení), že v jiné věci stejných účastníků Nejvyšší soud dospěl k jiným závěrům. Odvolací soud v této věci po vydání usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3757/2019-231 doplnil dokazování, navíc v tehdejší věci se vedlejší účastník domáhal přikázání zastavěného pozemku do svého vlastnictví, a to při absenci zákonného podkladu pro takové uspořádání vztahů. K tomu je zapotřebí naplnit jiné podmínky, než které jsou relevantní pro odepření ochrany v řízení o návrhu na odstranění stavby z důvodu zneužití práva. I kdyby se navíc tyto podmínky částečně překrývaly, bylo by u hraničního případu přijatelné, že soudy shledají věc dostatečně mimořádnou na to, aby nenařídily vedlejšímu účastníkovi stavbu odstranit, ale zároveň nikoli tak mimořádnou, aby stěžovatelce odebraly vlastnictví pozemku, na kterém se stavba nachází. V obecné rovině pak lze dodat, že je-li zvážení konkrétních okolností případu primárně doménou obecných soudů, znamená to, že i za stejného skutkového stavu mohou soudy dospět k různým výsledkům, z nichž každý může být ústavně konformní.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu