22 Cdo 2052/2023-828
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CHOVSERVIS a.s., IČO 46505008, se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897/5, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1013/27, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 25/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 278/2020-762, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcela Marčišina.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 16 C 25/2006-514, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY z pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, obci XY, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 278/2020-762, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Odvolací soud rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo žalobě vyhověno, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Podstata věci je v tomto: Předchůdce žalobkyně byl vlastníkem stavby i zastavěného pozemku. V roce 1992 prodal předchůdce žalobkyně žalovanému stavbu s tím, že pozemek mu prodá po vyřešení „privatizačních problémů“; účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní a také – v roce 1992 a poté v roce 1996 – nájemní smlouvu k pozemku. Žalovaný právo na uzavření kupní smlouvy u soudu neuplatnil, žalobkyně pozemek žalovanému nepřevedla a domáhá se odstranění stavby. Odvolací soud však i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu po doplnění dokazování uzavřel, že lze „obě smlouvy ‚nájemní‘, tedy smlouvu z roku 1992 a následně část smlouvy z roku 1999, která se týká pozemku pod stavbou, podle obsahu hodnotit jako dohody o úplatě za užívání pozemku, a nikoli nájemní smlouvy. Právo trvalého užívání pozemku č. XY se tedy nezměnilo na právo dočasné – nedošlo k privativní novaci a žalovaný není povinen pozemek č. XY vyklidit“.
5. Pro případ, že by toto právní posouzení neobstálo a bylo by možné seznat, že žalovaný věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne (a bylo možno jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhal), má odvolací soud za to, že je namístě „z důvodů výjimečné tvrdosti“ žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy a jako zneužití práva.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a dílem na vyřešení otázky „hmotného a procesního“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje 1) otázku, zda a za jakých podmínek lze aplikovat závěry rozhodovací praxe dovozující možnost považovat ujednání nájemní smlouvy opravňující vlastníka stavby užívat tuto stavbu za časově neomezené právo (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, sp. zn. 26 Cdo 2407/2014 a sp. zn. 25 Cdo 1116/2001) v situaci, kdy takto založený právní stav považují smluvní strany za dočasný a provizorní, neboť mezi sebou zároveň uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní opravňující domoci se převodu vlastnického práva k pozemku pod stavbou, a 2) otázku, za jakých okolností může dojít k odepření ochrany práva vlastnickou žalobou, nevyužil-li druhý účastník bezdůvodně práva domoci se převodu pozemku, které mu jednostranně zakládala uzavřená smlouva.
9. Za otázku, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, považuje otázku procesního práva týkající se poučovací povinnosti informovat o odlišném právním názoru či hodnocení důkazů v odvolacím řízení (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20, sp. zn. I. ÚS 220/04 a sp. zn. I. ÚS 428/06, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001). V důsledku porušení této povinnosti bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
10. Namítá dále, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, což považuje za vady, kterými byla porušena ústavně zaručená práva žalobkyně, a které tedy obstojí i jako samostatné dovolací námitky dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Dodává, že žalobkyně v dovolání pouze opakuje námitky, které v průběhu 17 let trvajícího řízení vícekrát uplatnila, a v podstatné části vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů, které dovolací soud není oprávněn přezkoumat. Skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, byla učiněna po rozsáhlém dokazování a řádném hodnocení všech provedených důkazů. Zamítnutí žaloby je odůvodněno dvěma samostatnými důvody založenými na prokázaných skutečnostech. V mezidobí bylo navíc rozhodnuto o povolení změny v užívání stavby, a to ze stavby dočasné na stavbu trvalou.
13. Dovolání není přípustné.
14. Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby o dva důvody, z nichž každý by k zamítnutí postačoval. Proto pro odmítnutí dovolání postačí, když v dovolacím přezkumu obstojí i jen jeden z uvedených důvodů (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K polemice se zjištěným skutkovým stavem
15. Pokud jde o dokazování a hodnocení důkazů, žalobkyně v dovolání v podstatě zpochybňuje – v dovolacím řízení nepřípustně – hodnocení důkazů v nalézacím řízení, ovšem činí tak za pomoci odkazů na judikaturu řešící postup při dokazování a hodnocení důkazů a tvrzení rozporu s touto judikaturou. Takový rozpor však není dán, přinejmenším není dán v intenzitě porušující právo na spravedlivý proces.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu není pro žalobkyni, oproti jejímu tvrzení, překvapivé.
17. Již v rozsudku ze dne ze dne 7. 3. 2019, č. j. 16 C 25/2006-334, soud prvního stupně „vyšel ze shodných tvrzení stran sporu“, že právní předchůdce žalobkyně (Krajský plemenářský podnik, s. p.) zřídil v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) oprávněnou stavbu na „svém“ (státním) pozemku. Žalobkyně pozemek i stavbu získala v rámci privatizace Krajského plemenářského podniku, s. p., (tehdy měla obchodní firma název Východočeský chovatelský servis, a.s.). Ten kupní smlouvou ze dne 20. 11. 1992 prodal stavbu žalovanému. Opakovaně jej ujišťoval, že po vyřešení privatizačních problémů mu prodá i pozemek pod stavbou. Ohledně pozemku proto uzavřeli účastníci dne 17. 12. 1992 nájemní smlouvu na pozemek; nájemní smlouva byla uzavřena do 31. 12. 1999; téhož dne byla uzavřena další nájemní smlouva, a to opět na dobu určitou, do 31. 12. 2005. Přes výzvy žalovaného mu žalobkyně pozemek pod stavbou neprodala, přestože se k tomu smlouvou o smlouvě budoucí zavázala. Žalovaný se prodeje pozemku pod stavbou ve stanovené lhůtě u soudu nedomáhal, doposud však platí žalobkyni náhradu za užívání pozemku. V rozsudku ze dne 13. 5. 2020, č. j. 16 C 25/2006-514, pak soud prvního stupně uvedl: „Žalovaný nemohl v době uzavření kupní a nájemní smlouvy počítat s tím, že po uplynutí lhůty nájmu bude povinen stavbu odstranit; za takové situace by jistě stavbu nekupoval. Nelze proto souhlasit s žalobkyní, že žalovaný přistoupil k uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou s vědomím, že po skončení sjednané doby nájmu svůj právní titul k užívání stavby pozbude. Žalovanému nelze rovněž vytýkat, že za situace, kdy ho žalobkyně ujišťovala, že mu pozemek prodá, nepodal žalobu ze smlouvy o smlouvě budoucí. Nebýt takového ujišťování a dobrých vztahů žalobkyně a žalovaného, žalovaný by žalobu rozhodně podal. Byla to žalobkyně, která od svých slibů pozemek pod stavbou prodat žalovanému, ustoupila, změnila svoji podnikatelskou strategii a rozhodla o využití pozemku pro rozšíření svých podnikatelských aktivit“. V odvolání proti tomuto rozsudku žalobkyně zjištěný skutkový stav nijak nezpochybňovala; jádro její argumentace bylo v tom, že výsledný stav si zavinil žalovaný sám, když neuplatnil u soudu svá práva ze smlouvy o smlouvě budoucí.
18. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).
19. Pokud jde o základní skutkové zjištění, že žalobkyně přislíbila žalovanému, že po dořešení privatizace mu pozemek prodá, nemůže být rozhodnutí soudu prvního stupně pro žalobkyni překvapivé; toto skutkové zjištění vychází z tvrzení žalovaného a žalobkyně o něm věděla z tvrzení žalovaného a z prvního rozhodnutí v této věci; měla tedy dostatek možností je v dalším řízení zpochybnit. Jak však uvedl i odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí, „důkazy žalobkyně byly ve své většině navrženy až po rozhodnutí Nejvyššího soudu“.
20. Základní práva žalobkyně nebyla porušena ani tím, že ji odvolací soud neseznámil před vyhlášení rozsudku s tím, jak bude hodnotit některé důkazy jí navržené. Taková povinnost ze zákona nevyplývá. Dovolací soud opakovaně uvedl: „Namítají-li tak dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo ‚rozhodnutí překvapivé‘, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
21. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, na který dovolatelka odkazuje (a který je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, dostupný na nalus.usoud.cz), konstatuje, že rozhodující soud nepochybně není povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku, neboť takový závěr je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí… Soudy proto nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. Z toho plyne, že učiněné skutkové závěry a právní posouzení věci, na nichž je založeno rozhodnutí v civilní věci, nesmí být poprvé zmíněny teprve v odůvodnění rozhodnutí, neboť v takovém případě jsou pro účastníky řízení zcela nepředvídatelné“.
22. Nelze zaměňovat hodnocení konkrétního důkazu a skutkové zjištění. Skutkové zjištění, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, vyplynulo z komplexního hodnocení důkazů a toho, co v řízení vyšlo najevo, a v podstatě odpovídalo tomu, co žalovaný tvrdil od počátku řízení a co ostatně alespoň zčásti již zjistil soud prvního stupně. Toto skutkové zjištění překvapivé nebylo. Soud pak nebyl povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku (zde zejména hodnocení výpovědi L. Š. a některých písemností). V této souvislosti tak základní právo žalobkyně na spravedlivý proces porušeno nebylo.
23. Postup odvolacího soudu nebyl v rozporu ani s tím, co Ústavní soud dále uvedl v nálezu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Ústavní soud uvedl: „Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení“. Z dosavadního průběhu řízení, ve kterém byla vznesena tvrzení a provedeny důkazy svědčící verzi žalovaného musela žalobkyně vědět, že soud může hodnotit – v podstatě jakýkoliv důkaz – jako nevěrohodný, a měla navrhnout provedení všech důkazů, které mohly potvrdit její verzi.
24. Ve věci už vůbec není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. „Tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 954/2019). Musí jít o „extrémní rozpor“; nestačí tedy dílčí pochybení či dokonce skutečnost, že lze podat i jinou verzi na základě jiného hodnocení důkazů. V souvislosti s hodnocením svědecké výpovědi je třeba poukázat i na zásadu přímosti a ústnosti v občanském soudním řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10). To, že musí jít o mimořádný exces, ostatně vyplývá z toho, že občanský soudní řád již nezná dovolací důvod, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“.
25. Dovolací soud – v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. – nemíní reprodukovat všechny důkazy, o které opřel odvolací soud učiněná skutková zjištění, ani úvahy při jejich hodnocení (viz body 12, 13 a 18 rozsudku odvolacího soudu); jistě, byly tu výpovědi svědčící spíše ve prospěch verze předkládané žalobkyní (body 15 a 16 rozsudku odvolacího soudu), ovšem těmi se odvolací soud řádně zabýval (bod 23 rozsudku).
26. Pokud jde o důkaz kopiemi zápisů ze zasedání vedení společnosti, odvolací soud vysvětlil, proč jim „nepřikládal podstatný význam“ (bod 24 rozsudku); bylo tomu tak mimo jiné proto, že žalovaný popřel jejich pravost i správnost. Jen na okraj se poznamenává, že neměla-li žalobkyně, resp. její právní předchůdce v roce 1992 v úmyslu prodat pozemek žalovanému, jak mělo z těchto listin vyplynout, pak je otázkou, proč s ním uzavírala smlouvu o smlouvě budoucí a proč vedoucí pracovníci žalobkyně z té doby záměr pozemek prodat potvrzovali.
27. Při komplexním hodnocení věci lze uzavřít, že tu nejsou závažná a mimořádná pochybení při zjišťování skutkového stavu, která by zakládala porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení.
28. Konečně žalobkyně tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Uvádí, že žalovaný v době uzavření kupní smlouvy v roce 1996 věděl, že si včas nezajistil právo k pozemku pod stavbou a v takovém stavu přesto stavbu kupoval; po uplynutí dodatečných 4 let od roku 1992 se pak žalovaný nemůže úspěšně dovolávat své údajné nevědomosti či údajného uvedení v omyl ze strany žalobkyně, což žalobkyně i nadále popírá, jelikož v době uzavření kupní smlouvy si již právním stavem stavby a právu k pozemku měl být (a byl) vědom. V roce 1996 o dočasnosti práva žalovaného k pozemku jakož i o dočasnosti samotné stavby z pohledu stavebního práva nemohly být dle dovolatelky pochybnosti. Dodává, že svou argumentaci podložila důkazy, které byly odvolacím soudem zaznamenány v bodu 17 napadeného rozhodnutí, tyto argumenty však za strany odvolacího soudu nebyly přezkoumatelným způsobem vypořádány, a žalobkyni proto není zřejmé, z jakého důvodu jim ze strany odvolacího soudu nebylo vyhověno.
29. K tomu dovolací soud uvádí: Pod bodem 17 rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobkyně z tam uvedených důkazů dovozuje, že „žalovanému muselo být známo, že se jedná o stavbu, která nedisponuje kolaudačním rozhodnutím. To vše tedy věděl ještě před kupní smlouvou uzavřenou v roce 1996“. Nicméně existence stavebního povolení nemá vliv na soukromoprávní vztahy mezi účastníky v tom smyslu, že by vědomost o nedostatku stavebního povolení měla za následek vědomost o tom, že zastavěný pozemek nebude žalovanému prodán. Další tam uvedené důkazy odvolací soud zhodnotil pod body 22 a násl., a z tohoto hodnocení jasně vyplývá, proč nepřisvědčil verzi žalobkyně. Tvrzená nepřezkoumatelnost tak není dána. K námitce, že soud při stanovení ceny stavby nevyšel ze znaleckého posudku
30. V této věci nešlo o zjištění ceny stavby za účelem majetkového vypořádání; odvolací soud konstatoval, že „stavba, která měla být 12 let před uzavřením kupní smlouvy odstraněna, byla žalovanému prodána za kupní cenu 370.000 Kč, což je částka blížící se tehdejší pořizovací ceně nového rodinného domu typu okál, jak je obecně známo. Lze tedy předpokládat, že věděl-li by, jakou věc kupuje a že ji bude muset kvůli nepoctivému jednání žalobkyně na své náklady odstranit, nikdy by ke koupi, resp. uzavření smlouvy o nájmu nepřistoupil. Nelze s jistotou uzavřít, zda a v jakém rozsahu jsou unimobuňky, resp. jejich části dále použitelné, neboť vyjádření několika odborníků se v této otázce rozcházejí“. Měla-li stavba v roce 2016 podle znaleckého posudku hodnotu 5 500 000 Kč, pak je zjevné, že její odstranění by žalovanému způsobilo i v roce 2022 finanční újmu, a to i nepočítáme-li náklady na odstranění. Taková úvaha je pro závěr o tom, že by odstranění stavby způsobilo (spolu s dalšími okolnostmi) žalovanému újmu zcela dostatečná, bez ohledu na to, zda další názory odvolacího soudu ohledně pohybu cen nemovitostí (ovšem tento pohyb lze považovat za skutečnost obecně známou - § 121 o. s. ř.) jsou správné. K úvaze o způsobené újmě tak nebylo třeba provést znalecký posudek ohledně ceny stavby. Ostatně obecná cena stavby by nemohla vystihnout vážnost újmy hrozící žalovanému; za současného právního stavu je budova fakticky neprodejná, nabyvatel by již neměl, alespoň pokud jde o § 8 o. z., proti žalobkyni stejné námitky, které má žalovaný. Pro žalovaného by ovšem odstranění stavby s přihlédnutím k materiálním nákladům na odstranění a pořízení nového sídla, jakož i k důsledkům spojeným se změnou sídla, znamenalo významnou újmu. K hmotněprávnímu posouzení věci
31. Zřídil-li stavebník stavbu na cizím pozemku na základě časově neomezeného práva, které později zaniklo, není vlastník pozemku oprávněn domáhat se jejího odstranění, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007). Jde tedy o to, zda původně časově neomezené právo žalovaného mít na pozemku žalobkyně stavbu se změnilo uzavřením smluv, označených jako „nájemní“; podle odvolacího soudu totiž vůle účastníků smluv nesměřovala k takové změně.
32. Právní otázka tak, jak ji žalobkyně v dovolání vymezila, nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že nelze obecně odpovědět na otázku, „zda a za jakých podmínek lze aplikovat závěry rozhodovací praxe dovozující možnost považovat ujednání nájemní smlouvy opravňující vlastníka stavby užívat pozemek pod touto stavbou za časově neomezené právo“. To musí vždy vyplynout ze zjištěného skutkového stavu konkrétní věci; jestliže v dané věci odvolací soud zjistil rozpor mezi označením smlouvy jako nájemní a skutečnou vůlí účastníků, pak byl namístě závěr o tom, že původní časově neomezené právo žalovaného mít na pozemku stavbu kvůli těmto smlouvám nezaniklo. Odvolací soud ani nevycházel z toho, že smluvní strany považovaly „takto založený“ právní stav za dočasný a provizorní. Takový závěr nelze bez dalšího dovozovat jen ze skutečnosti, že byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní o převodu pozemku pod stavbou. Zamýšlená kupní smlouva totiž mohla představovat jen nahrazení jednoho časově neomezeného právního důvodu pro umístnění stavby (právo trvalého užívání) za jiný (vlastnické právo).
33. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, za jakých okolností může dojít k odepření ochrany práva vlastnickou žalobou, nevyužil-li druhý účastník bezdůvodně práva domoci se převodu pozemku, které mu jednostranně zakládala uzavřená smlouva. Takto položená otázka nevychází ze zjištěného skutkového stavu, a ostatně ani z právního posouzení věci (opomíjí zamítnutí žaloby pro zneužití práva). Podle zjištěného skutkového stavu tu byl rozpor mezi vůlí účastníků, kteří nechtěli změnit právní status stavby jako z hlediska občanského práva stavby trvalé, s pojmenováním smlouvy jako nájemní; pak se ovšem právo žalovaného mít na pozemku žalobkyně stavbu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, a další judikaturu tam uvedenou) nezměnilo. K zneužití práva a rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy
34. Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí v dovolacím přezkumu, i pokud jde o zamítnutí žaloby pro zneužití práva.
35. Žalobkyně opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil nesprávným vyhodnocením právní otázky hmotného práva týkající se (ne)splnění podmínek pro odepření ochrany práva vlastnickou žalobou, které odvolací soud přebral z rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy v posuzovaném případě nebyla splněna ani jedna z nezbytných kumulativních podmínek; v tom spatřuje rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Tento rozpor však není dán.
36. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, se uvádí: „Z uvedené judikatury vyplývá, že možnost odmítnout ochranu vlastnické žalobě pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. je založena na kumulativním splnění následujících podmínek: a) jde o postup mimořádný, b) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, c) vlastníkovi věci nepřináší odpovídající prospěch, d) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného. Tyto podmínky nastavila judikatura proto, že ochrana vlastnického práva je vzhledem k jeho významu prioritní a její odepření musí představovat výjimečný postup“. Podle žalobkyně nebyly tyto podmínky ve věci splněny. Je však třeba uvést, že jde jen o pomocná kritéria, vždy je třeba přihlédnout k individuálním rysům každého případu. Tak v usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 783/2021, formuloval Nejvyšší soud přístup k této problematice při posuzování smluvní pokuty, aniž by se odvolával na takto vymezená kritéria; též konstatoval, že „zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená“.
37. V rozsudku ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, dovolací soud uvedl: „Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená“. V rozsudku ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že „zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou“. Půjde tedy vždy o posouzení konkrétní věci. Žádný z případů řešených Nejvyšším soudem, na které dovolatelka odkazuje, není stejný jako tato věc.
38. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018).
39. V této konkrétní věci zakládají možnost zamítnutí žaloby na odstranění stavby pro rozpor postupu žalobkyně s dobrými mravy a pro zneužití práva tyto skutečnosti: Žalobkyně prodala žalovanému stavbu, o které věděla, že je nepovolená a že hrozí možnost, že stavební úřad nařídí její odstranění, aniž jej o této skutečnosti prokazatelně informovala. Slíbila mu, že po dořešení „privatizačních problémů“ mu pozemek prodá; proto také strany uzavřely smlouvu o budoucí kupní smlouvě na pozemek. Podle okresního soudu: „Byla to tedy žalobkyně, kdo od svých slibů pozemek pod stavbou prodat žalovanému po změně ve vedení ustoupil, změnil svoji podnikatelskou strategii a rozhodl o využití pozemku pro rozšíření svých podnikatelských aktivit. Žalovaný navíc po celou dobu platí žalobkyni z pozemku nájemné“. K tomu odvolací soud dodal: „Prodej pozemku žalovanému měl být logickým dokončením celého procesu prodeje nemovitostí žalovanému, tedy jak stavby, tak i pozemku pod ní, a že jen kvůli nedokončené privatizaci k prodeji obojího nedošlo současně a dále, že tzv. nájemní smlouvy byly jen dohodami o úplatě bez změny charakteru užívacího práva k pozemku“. Závěr je, že žalobkyně, resp. její předchůdkyně, prodala žalovanému stavbu, o které věděla (musela vědět) že její další existence z hlediska stavebního práva je nejistá, slibovala mu i následný prodej pozemku pod stavbou, slib však nedodržela a domáhá se jejího odstranění, a to ještě na náklady žalovaného (a snaží se prokázat, že pozemek vlastně vůbec nechtěla prodat). Za těchto okolností není úvaha odvolacího soudu o tom, že požadavek žalobkyně na odstranění stavby je zneužitím práva a její jednání je v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřená. Podle výpovědi svědka Ing. Rostislava Barneta, bývalého ekonomického náměstka žalobkyně, „smlouvu o smlouvě budoucí kupní chtěl do nájemní smlouvy zařadit žalovaný; vyhověli mu, protože mu potřebovali prodat ty unimobuňky. Ani nepředpokládali, že by právo koupě realizoval, takové bylo tehdy podnikatelské prostředí. V době prodeje neměli zájem buňky z pozemku odstranit, nápad prodat to žalovanému se jim jevil jako výhodnější. Následně po žalovaném chtěli, aby je odstranil on; to bylo po ukončení nájemních smluv“. Břemeno možné povinnosti odstranit stavbu tak na žalovaného přesunuli a ještě profitovali z kupní ceny.
40. Žalovaný neuplatnil právo na převod nemovitosti založené smlouvou o smlouvě budoucí u soudu, šlo jistě o jednání neopatrné, založené důvěrou v to, že žalobkyně svůj slib splní. To ovšem nic nemění na tom, že žalobkyně jednala na rozdíl od žalovaného v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovanému slibovala převod pozemku, tento slib nesplnila a naopak se snaží žalovaného nejen z pozemku vyklidit, ale i uložit mu odstranění stavby. Ze stavu plynoucího z takového nepoctivého jednání nemůže žalobkyně těžit (§ 6 odst. 2 o. z.).
41. I při přísnějším posouzení z hledisek uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu o zneužití práva rozsudek odvolacího soudu obstojí. Případ, kdy vlastník pozemku i stavby na něm zřízené, leč nepovolené, prodá třetí osobě stavbu a přislíbí ji i prodej pozemku, slib však nesplní a domáhá se po kupujícím jejího odstranění, je jistě i v soudní praxi mimořádný. Právě situace, kdy vlastník pozemku prodá jinému stavbu na tomto pozemku a vyvolá v něm dojem, že mu zastavěný pozemek prodá, ale poté nejenže slib nesplní, ale žádá, aby kupující stavbu odstranil na své náklady, je natolik specifická, že umožňuje mírnější posouzení ostatních podmínek požadovaných pro zamítnutí žaloby judikaturou.
42. Žalovaný má v budově sídlo „podnikání již od r. 1992. Jeho firma je po celou dobu stabilní ve svém oboru, realizuje činnosti pro soukromé osoby, veřejné instituce, obce, nemocnice, účastní se charitativních projektů a je úspěšná v realizacích veřejných zakázek. Žalovaný na jiném místě nikdy sídlo, resp. provozovnu neměl. Stavbu ke svému podnikání nepřetržitě využívá, což dokládají výše uvedená čestná prohlášení. V případě rozhodnutí soudu o vyhovění žaloby, by nastala situace, kdy žalovaný by byl nucen zajistit si sídlo, resp. nemovitost novou, což by při aktuálních cenách na trhu nemovitostí znamenalo vysoká vydání“ (bod 55 rozsudku odvolacího soudu). Odstraněním stavby by tak byl její vlastník vážně poškozen a byl by dotčen jeho zvlášť závažný zájem, a to jak finanční (zmařená kupní cena za pozemek a náklady na odstranění stavby), tak i podnikatelský (ztráta sídla a problémy spojené s jeho přesunutím).
43. Dovolatelka tvrdí rozpor se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3757/2019. V této věci se M. P. jako žalovaný neúspěšně domáhal proti (nynější) dovolatelce úpravy vztahů tak, že by mu bylo za náhradu přikázáno vlastnictví zastavěného pozemku. Jeho dovolání Nejvyšší soud zamítl s tím, že takový nárok nelze opřít o § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani o jiné ustanovení hmotného práva. Zmínka o tom, že nešlo o „mimořádný případ“ se týkala jen možného přikázání pozemků do vlastnictví M. P. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10; to platí i o dalších tam uvedených okolnostech. V této věci totiž nebyl posuzován soulad jednání (nynější) dovolatelky s dobrými mravy, resp. zneužití práva. Ostatně až po odmítnutí dovolání bylo v nyní projednávané věci prováděno další dokazování. Rozpor napadeného rozhodnutí s uvedeným usnesením tak není dán.
44. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
45. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu