Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s.r.o., sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 1850/4, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2024 č. j. 5 Afs 125/2022-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2022 č. j. 30 Af 39/2020-46 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. dubna 2020 č. j. 14187/20/5200-11433-710862, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím potvrdilo dodatečný platební výměr, kterým Finanční úřad pro Jihomoravský kraj stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za rok 2014 a stanovil jí penále z doměřené daně. Finanční úřad totiž stěžovatelce neuznal dvě pohledávky jako položky snižující základ daně (podrobnosti zde není nutné rekapitulovat).
2. Stěžovatelka se proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství neúspěšně bránila u správních soudů. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl její žalobu a následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem, proti němuž nyní stěžovatelka rovněž brojí.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Daňové orgány a soudy nepřipustily stěžovatelkou navržené důkazy, tento postup nedostatečně odůvodnily a zároveň dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Nejvyšší správní soud označil některé stěžovatelčiny důkazní návrhy za neurčité, v případě rozsudků Nejvyššího soudu a dvou rozsudků Krajského soudu v Brně, které kvalifikovaně definovaly osud jedné z pohledávek, to však není logické.
Žádný zákon nezakazuje navrhovat jako důkazy soudní spisy a soudní rozhodnutí. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výnosu z pohledávek musí odpovídat nějaké náklady. Rovněž znovu podrobně argumentuje ve prospěch uznatelnosti pohledávek jako daňově účinných nákladů. Daňové orgány a soudy stěžovatelce neumožnily prokázat skutečnou výši výdajů jinými prostředky, čímž jí definitivně znemožnily daňově uplatnit náklady na pořízení jedné z pohledávek. Na závěr stěžovatelka poukázala na to, že u ní finanční úřad vykonal kontroly i za dalších pět zdaňovacích období, za která jí doměřuje daně, které již byly předmětem zdanění u jiné osoby.
Z toho stěžovatelka dovozuje, že na ni finanční úřad "zaklekl".
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do značné míry kopíruje argumentaci, kterou uplatňovala v řízení před správními soudy, potažmo v řízení daňovém. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti (srov. například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803, či ze dne 5. května 2021 sp. zn. III. ÚS 2982/20 ).
6. S ohledem na svoji roli v systému ochrany základních práv se tak Ústavní soud nebude zabývat skutkovými otázkami ani hodnocením daňových povinností stěžovatelky z hlediska daňového (podústavního) práva. Toto posouzení již provedly správní soudy a stěžovatelka proti jejich závěrům nevznáší žádné ústavněprávně relevantní argumenty.
7. Ústavněprávní roviny dosahuje pouze ta část stěžovatelčiny argumentace, která se týká dokazování, respektive toho, jak správní soudy naložily s jejími důkazními návrhy.
8. V daňovém řízení nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní primárně daňový subjekt. Správce daně mu však musí dát možnost, aby svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit (například nález ze dne 1. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 591/08 , N 179/58 SbNU 569, bod 15). Na druhou stranu správce daně není povinen vyhledávat důkazy namísto daňového subjektu. Požadavek, aby si daňový subjekt obstaral takové podklady, které relevantním způsobem prokážou jeho daňová tvrzení, není protiústavní. Daňový subjekt je odpovědný za to, že předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení (srov. například usnesení ze dne 7. května 2024 sp. zn. I. ÚS 740/24 , bod 6).
9. Soudy i správní orgány jsou oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou. Nemusejí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena či vyvrácena (srov. například nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03 , N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 337, přímo ve vztahu k daňovému řízení pak usnesení ze dne 5. prosince 2023 sp. zn. IV. ÚS 2361/23 , bod 12). Neprovedení konkrétního důkazu musí být vždy odůvodněno (nález ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 , N 5/48 SbNU 41, či usnesení ze dne 28. března 2023 sp. zn. I. ÚS 171/23 ).
10. V tomto kontextu Ústavní soud neshledal na závěrech správních soudů nic protiústavního. Nejvyšší správní soud se důkazy, které stěžovatelka navrhla, zabýval poměrně podrobně (věnoval jim téměř polovinu meritorní části odůvodnění svého rozsudku), a ve vztahu ke každé kategorii důkazů vysvětlil, proč je nebylo třeba provádět. Jeho závěry jsou z ústavněprávního hlediska udržitelné, respektive nevykazují žádné prvky svévole. Stěžovatelka proti nim navíc nijak konkrétně neargumentuje. Jediná konkrétní námitka se týká nelogičnosti závěru Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí "civilních" soudů, která stěžovatelka navrhovala jako důkazy, nebyla dostatečně konkrétně identifikována.
Zde však stěžovatelka přehlíží, že Nejvyšší správní soud nepovažoval tyto důkazní návrhy za nekonkrétní, nýbrž dospěl k závěru, že stěžovatelka měla označená rozhodnutí přiložit k žalobě (body 38 a 39 napadeného rozsudku). Tato námitka stěžovatelky se tak míjí s důvodem, na němž je v daném kontextu postaveno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
11. Postup a rozhodování orgánů finanční správy ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím není pro výsledek tohoto řízení nijak relevantní. Navíc sama stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Brně již zrušil rozhodnutí o doměření daně za roky 2016 - 2018. Je tedy zřejmé, že v tomto směru se stěžovatelce dostalo ochrany u správních soudů.
12. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu