Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Libuše Hacmac, zastoupené advokátkou Mgr. Alicí Benešovou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2341/2023-308 ze dne 23. dubna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 20/2022-274 ze dne 5. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a 1) Marie Brožíkové, 2) Jany Staré, 3) Jaroslava Brožíka a 4) Heleny Polákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastníci 1-3 (v postavení žalobců) se v řízení před soudy domáhali vůči stěžovatelce a vedlejší účastnici 4 určení, že blíže specifikované pozemky byly ke dni úmrtí Jaroslava Brožíka st. ve společném jmění Jaroslava Brožíka st. a vedlejší účastnice 1, kteří se ujali držby pozemků v roce 1957 a postupně na nich vybudovali rodinný dům. Spornou právní otázkou bylo, zda na základě této držby došlo k vydržení pozemků.
3. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem č. j. 5 C 88/2020-194 ze dne 8. 11. 2021 žalobu zamítl, neboť žalobci neprokázali existenci nabývacího titulu, a tedy dobré víry, která se od něj musí odvíjet (šlo již o druhé rozhodnutí okresního soudu, jehož předešlý, vyhovující rozsudek odvolací soud zrušil). Podle žalobců měla být nabývacím titulem trhová smlouva, která se však nedochovala a vyslechnutí svědci o ní nic nevěděli. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 61 Co 20/2022-212 ze dne 30. 3. 2022 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
4. Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 2286/2022-241 ze dne 27. 1. 2023 vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud připomněl, že podle ustálené judikatury při posuzování dobré víry postačí, pokud je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde je nabývací titul, i když tomu tak ve skutečnosti není. Ačkoli přitom zásadně musí jít o nabývací titul objektivně způsobilý založit vlastnické právo, nemusí tomu tak být vždy, neboť judikatura připouští výjimky pro nabývání vlastnictví v 50. letech minulého století. Pro toto období je potřeba s ohledem na tehdejší poměry posuzovat omluvitelnost právního omylu benevolentněji. Právní omyl držitele pak může být omluvitelný i tehdy, byl-li vyvolán orgánem místní samosprávy, a tím spíše národními výbory. Mírnější posuzování oprávněnosti držby je pak namístě i tehdy, trvá-li několik desítek let.
5. Vycházeje z těchto principů označil Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry za předčasný. Manželé Brožíkovi se totiž k pozemkům po desítky let chovali jako vlastníci, což původní vlastníci i jejich dědicové respektovali. Podle Nejvyššího soudu se tak muselo dít na základě nějakého (byť neplatného či domnělého) důvodu, jiný závěr by odporoval obecným zkušenostem ohledně vztahů mezi soukromými osobami. Obsah spisu přitom nasvědčuje tomu, že manželé Brožíkovi jednali o pozemku s paní Borovičkovou, která patrně měla oprávnění jednat i za další spoluvlastníky, a předali jí částku odpovídající tehdejší kupní ceně. Poté byla držba manželů Brožíkových nejen respektována (předchozími) vlastníky, ale také státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky.
6. Krajský soud posléze na základě východisek stanovených Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 61 Co 20/2022-274 ze dne 5. 4. 2023 nově rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil a určil, že předmětné pozemky byly ke dni 1. 3. 2011 ve společném jmění manželů Brožíkových (Jaroslava Brožíka st. a vedlejší účastnice 1). Dovolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 4 pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydržení. Žalobci dobrou víru odvíjeli od nějaké trhové smlouvy bez určení přesného data, která nebyla nikdy doložena a jejíž obsah není znám; navíc předmět prodeje v době uzavřené smlouvy neexistoval (pozemek vznikl až později oddělením od jiného pozemku) a byl v podílovém spoluvlastnictví tří vlastníků, ačkoli smlouva měla být uzavřena pouze s jedním z nich (aniž by bylo jakkoli prokázáno, že mohl jednat za ostatní). Podle stěžovatelky za těchto okolností nemohla dobrá víra držitelů vzniknout. Držitelé si museli být uvedených skutečností vědomi, a nemohli tak ani jednat v omluvitelném omylu (stěžovatelka navíc poukazuje na zásadu, že neznalost zákona neomlouvá).
8. Jak dále stěžovatelka uvádí, když byli držitelé v roce 1996 vyzváni katastrálním úřadem k zápisu stavby rodinného domu, provedli pouze zápis vlastnického práva k samotné budově, nikoliv k pozemku, ačkoli tvrdili, že tehdy trhovou smlouvou disponovali. V dědickém řízení po zesnulém Jaroslavu Brožíkovi st. pak pozůstalá manželka uvedla jako jedinou vlastněnou nemovitost rodinný dům, nikoli pozemek.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že je ve prospěch žalobců posuzováno to, že vlastníci k ochraně svého vlastnického práva nepodnikli žádné kroky. Vlastník je oprávněn vykonávat vlastnické právo i pasivně a takový výkon vlastnického práva nemůže vést k jeho odebrání, a to dokonce bez náhrady. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud hodnotil ve prospěch žalobců poměry v 50. letech minulého století (nestabilita, neuznávání některých tradičních principů soukromého práva), ale tehdejším vlastníkům (právním předchůdcům stěžovatelky) dal k tíži, že své soukromé vlastnictví nechránili, ačkoli neměli žádné prostředky, kterými tak mohli učinit.
10. Závěrem stěžovatelka poukazuje i na nekonzistentnost v přístupu Nejvyššího soudu, který první rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť nesouhlasil s tím, jak otázku vydržení odvolací soud posoudil, následně dovolání žalovaných ale odmítl s tím, že posouzení dobré víry je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud úvodem poznamenává, že vydržení je tradičním institutem soukromého práva, který není sám o sobě z ústavněprávního hlediska problematický (Ústavní soud se vydržením ve své judikatuře opakovaně zabýval, aniž by ústavní konformitu tohoto institutu jakkoli zpochybnil; z mnoha viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2000/18 ze dne 2. 4. 2019). Vydržení zároveň nelze ztotožňovat s vyvlastněním, jak stěžovatelka naznačuje, jeho účel i podmínky jeho uplatnění jsou totiž diametrálně odlišné.
13. Podmínky vydržení jsou stanoveny v zákoně a jejich aplikace na konkrétní případ je úkolem obecných soudů. Vede-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemiku ohledně toho, zda manželé Brožíkovi nemovitosti vydrželi, resp. zda byli v dobré víře, jde o argumentaci na úrovni podústavního práva, se kterou zásadně nemůže být před Ústavním soudem úspěšná.
14. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že se soudy věcí řádně zabývaly, zvážily specifické okolnosti posuzované věci a své závěry důkladně odůvodnily. Ačkoli přitom Nejvyšší soud svá rozhodnutí do značné míry založil na výkladu zákona zohledňujícím specifické okolnosti věci, činil tak v souladu se svou ustálenou judikaturou, jak ji v kasačním rozsudku podrobně rozebral.
15. Navzdory nejasnostem stran obsahu či vůbec existence řádné kupní smlouvy, na které stěžovatelka poukazuje, pak skutečně nelze ignorovat, že se manželé Brožíkovi v padesátých letech minulého století chopili držby pozemků, která po následující desítky let nebyla zpochybňována ani (bývalými) vlastníky nemovitostí, ani orgány veřejné moci. Úvaha Nejvyššího soudu, že zde za této situace nějaký (byť i domnělý) důvod držby být musel, se jeví jako logická a má oporu v provedených důkazech.
16. Dlouhý časový odstup, jakož i poměry, které v 50. letech v Československu panovaly, sice znemožňují do detailu zjistit veškeré okolnosti, za nichž se manželé Brožíkovi držby chopili, závěr o existenci dobré víry tím však dostatečně zpochybněn není. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že takřka o 40 let později - a poté, co obdržel dopis od katastrálního úřadu, po kterém dle soudů již v dobré víře být nemohl - Jaroslav Brožík st. neprovedl zápis vlastnického práva k pozemku či že o dalších několik let později jeho manželka nezmínila pozemek v rámci dědického řízení.
17. Lze dodat, že stěžovatelce nebylo "odebráno vlastnické právo" z důvodu, že by ho "vykonávala pasivně". Vlastník se samozřejmě smí rozhodnout, že nechá svůj majetek užívat jinou osobu, aniž by to znamenalo, že může o vlastnické právo bez dalšího přijít. V posuzované věci ovšem stěžovatelka (resp. její právní předchůdci) nepřišli o vlastnické právo z důvodu vlastní pasivity, nýbrž z důvodu vydržení, přičemž pasivita právních předchůdců stěžovatelky byla jen jednou z okolností nasvědčujících tomu, že podmínky vydržení byly naplněny.
18. Tvrdí-li pak stěžovatelka, že ochrana vlastnického práva byla v období komunistického režimu znemožněna, s touto námitkou se již plně vypořádal Nejvyšší soud, který vysvětlil, že "k pozbytí oprávněnosti držby postačí, dozví-li se držitel o skutečnostech, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a to od kohokoli a jakýmkoli způsobem, takové skutečnosti nemusí být ani doloženy ... Informace, které by vedly ke ztrátě dobré víry, mohly být držitelům nepochybně poskytnuty i v době, kdy některé tradiční principy soukromého práva uznávány nebyly, v daném případě by navíc postačilo jakékoli zpochybnění oprávněnosti držby kdykoli do roku 1992, neboť teprve až k 1. 1. 1992 mohlo k nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením dojít".
19. Ústavní soud konečně nesouhlasí ani s námitkou, že Nejvyšší soud postupoval nekonzistentně, pokud nejdříve zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a následně odmítl dovolání žalovaných s odůvodněním, že posouzení existence dobré víry je primárně věcí soudů nižších stupňů. To, že je posouzení existence dobré víry v zásadě na posouzení soudy nižších stupňů, neznamená, že by Nejvyšší soud nikdy nemohl toto posouzení v rámci dovolacího řízení přezkoumat. Přímo v napadeném usnesení ostatně Nejvyšší soud uvádí, že tak činí v případech, kdy jsou jejich úvahy zjevně nepřiměřené či nedostatečně odůvodněné. Zejména pak Nejvyšší soud dohlíží na to, aby úvahy soudů nižších stupňů vycházely z principů, které k otázce vydržení Nejvyšší soud ve své judikatuře vytyčil. Původní rozhodnutí odvolacího soudu tyto principy nerespektovalo, a proto jej Nejvyšší soud zrušil.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu