22 Cdo 2286/2022-241
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) M. B., narozené XY, bytem ve XY, b) J. S., narozené XY, bytem v
XY, a c) J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Zdeňkem Vlčkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) L. H.,
narozené XY, bytem XY, a 2) H. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr.
Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, ul. Míru 21/17, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod
sp. zn. 5 C 88/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se u Okresního soudu v Rokycanech („soud prvního stupně“) domáhali
určení, že pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále též
jen „předmětné pozemky“) byly ke dni úmrtí J. B., narozeného XY a zemřelého dne
1. 3. 2011 („J. B. st.“), ve společném jmění J. B. st. a M. B., narozené XY
(dále též jen „manželé B.“). Soud prvního stupně žalobě rozsudkem ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 C 88/2020-137,
vyhověl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel z toho, že
žalovaná 1) a žalovaná 2) nabyly spoluvlastnické podíly na pozemcích děděním,
každá ve výši id. ?. Žalobci naproti tomu tvrdili, že předmětné pozemky byly ke
dni úmrtí J. B. staršího, otce žalobců [nadále označovaného pro rozlišení s
žalobcem c) „J. B. st.“]., tj. ke dni 1. 3. 2011, ve společném jmění manželů
B., neboť je manželé B. nabyli v první polovině roku 1957 na základě trhové
kupní smlouvy od právních předchůdkyň žalovaných, alternativně vydržením. Protože se kupní smlouva jako nabývací titul nedochovala, zabýval se soud
prvního stupně vydržením předmětných pozemků. Zjistil, že manželé B. předmětné
pozemky nerušeně jako vlastníci užívali od roku 1957 minimálně do roku 1996,
kdy byl J. B. st. vyzván k doložení důkazů o vlastnictví předmětných pozemků. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní, ani jejich právní předchůdci,
neučinili po dobu 57 let žádné kroky ve vztahu ke zpochybnění držby manžely B.,
a ti tedy předmětné pozemky drželi v dobré víře alespoň po dobu 39 let. Manželé
B. proto vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi a pozemky vydržením
nabyli do společného jmění manželů. K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Plzni („odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 61 Co 72/2021-157, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu
prvního stupně především to, že se nezabýval otázkou existence trhové smlouvy,
a přesto dovodil, že došlo k vydržení vlastnického práva manžely B. Odkázal
přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000, dle kterého se dobrá víra držitele musí vztahovat k existenci
titulu, tj. držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu
takový titul je. Odvolací soud zdůraznil, že existence trhové kupní smlouvy
nebyla postavena najisto. Listiny, ze kterých vyšel soud prvního stupně při
posuzování dobré víry držitelů (zápis ze schůze Okresního národního výboru v XY
ze dne 13. 6. 1960 a potvrzení vlastnického práva J. B. st. k pozemku parc. č. st. XY ze strany Místního národního výboru ve XY ze dne 29. 9. 1967), nemohou
samy o sobě založit dobrou víru manželů B., neboť se nejedná o nabývací titul. Soud prvního stupně se dle odvolacího soudu nedostatečně vypořádal rovněž s
tím, zda byla paní J. B. oprávněna uzavřít za ostatní spoluvlastnice kupní
smlouvu s manžely B., proč nebyla trhová smlouva doložena v roce 1996 na výzvu
katastrálního úřadu J. B. st. či nedostatečně zkoumal dobrou víru žalobkyně a).
Odvolací soud tak uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda skutečně
došlo k uzavření trhové smlouvy v roce 1957, zda se tak stalo dříve, než bylo
nutno takovou smlouvu uzavřít ve formě notářského zápisu (od 1. 7. 1957) a zda
na základě takové smlouvy mohli manželé B. nabýt předmětné pozemky, přičemž
vyřešení otázky trhové smlouvy považoval odvolací soud za podstatné pro
posouzení dobré víry manželů B. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 C
88/2020-194 („rozsudek soudu prvního stupně“) žalobu v plném rozsahu zamítl
(výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vázán názorem odvolacího
soudu dospěl k tomu, že žalobci existenci kupní smlouvy neprokázali, když ani
navržení svědci o smlouvě nic nevěděli a nikdy ji neviděli. Žalobci tedy
neprokázali dobrou víru nutnou pro vydržení, neboť neprokázali existenci
nabývacího titulu, od kterého se dobrá víra musí odvíjet. Žalobci napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Odvolací soud
rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv smlouvy o převodu
předmětných pozemků, proto vlastnické právo žalobců nemohlo být přiznáno ani z
titulu převodu práva smlouvou, ani z titulu vydržení vlastnického práva, když
žalobci svoji dobrou víru nemohou opírat o žádný, ani o domnělý titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s.
ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Dovolatelé poukazují na to, že dobrá víra manželů B. nebyla zpochybněna od roku
1957 do roku 1996. Existenci trhové kupní smlouvy nebylo s ohledem na dlouhý
časový odstup prokázat svědeckými výpověďmi, proto ji žalobci prokazovali
příslušnými dokumenty vydanými státními orgány. Žalované počaly až v roce 2014
požadovat po žalobcích vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných
pozemků. Přípustnost dovolání je založena tím, že se odvolací soud ve svém
rozhodnutí odchýlil při řešení otázky vydržení vlastnického práva od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rigidně trval na prokázání existence
nabývacího titulu. Podle dovolatelů není nutno existenci titulu bezesporu
prokazovat za situace, kdy je z provedeného dokazování zřejmé, že titul k
užívání předmětných pozemků po několik desetiletí nikdo nerozporoval a státní
orgány s J. B. st. jednaly jako s vlastníkem. Nedošlo tak k vyvrácení dobré
víry manželů B. ani žalobců vztahující se k držbě vlastnického práva
předmětných pozemků. Žalobci rovněž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98; napadené rozhodnutí je v rozporu s
právními názory tam uvedenými, zvláště pokud pomíjí individuální aspekty věci a
délku vydržecí doby.
Žalované se k dovolání vyjádřily podáním ze dne 27. 8. 2022, v němž navrhují
dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této věci lze vyjít z těchto skutkových zjištění, učiněných v nalézacím
řízení: Žalobkyně a) a její manžel J. B. st., zemřelý dne 1. 3. 2011 [žalobci
b) a c) jsou jeho právními nástupci] se v roce 1957 ujali držby sporných
pozemků, na kterých postupně zřídili rodinný dům. Státní orgány s nimi jednaly
jako s vlastníky, místní národní výbor dne 29. 9. 1968 potvrdil, že J. B. st. vlastní stavební parcelu p. č. XY v k. ú. XY. V roce 1996 obdržel J. B. st. dopis od Katastrálního úřadu v XY, ze kterého musel zjistit, že stavba
rodinného domu stojí na pozemku evidovaném jako vlastnictví cizích osob; nadále
již nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a ani manželé B. již
nemohli být oprávněnými držiteli. Nebylo prokázáno, že by ohledně sporných
pozemků byla uzavřena písemná kupní smlouva nebyla ale vyloučena existence
potvrzení o převzetí peněz odpovídajících kupní ceně, vyplacených panem B. paní
B. (soudy ohledně této otázky neučinily jednoznačné skutkové zjištění). Paní
B., která „neměla další zájem o vlastnictví pozemků a souhlasila s
odprodejem“ (č. l. 139v.) ani další spoluvlastnice sporných pozemků, resp. jejich nástupci, držbu pozemků manžely B. nijak nezpochybňovali a nebránili se
proti ní; až po 57 letech dědicové původních spoluvlastníků podali žalobu na
vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků evidovaných jako
jejich vlastnictví. Dále bylo zjištěno, že koncem 50. a začátkem 60. let
minulého století bylo připravováno vyvlastnění pozemků v obci za účelem
výstavby rodinných domků. Tehdy byl pořízen geometrický plán, na jehož základě
sporný pozemek vznikl, a ten pak sloužil k převodům jiných, na jeho základě
vzniklých pozemků (k těmto převodům došlo až v roce 1962 a později). Právní hodnocení věci:
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014 a
posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací
soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněným držitelem je držitel tehdy, je-li v dobré víře, že mu věc patří,
přičemž existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel
neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří
někomu jinému. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že
mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Dále Nejvyšší soud judikuje, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem
ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo
držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí
být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus -
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Obecně platí, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat k právnímu
titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo; takový titul tu sice
nemusí být, avšak držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu
takový titul je. Právní omyl držitele je přitom v zásadě – s výjimkami –
neomluvitelný. Takové výjimky připouští judikatura Nejvyššího soudu pro dobu po roce 1948 a
pro 50. léta minulého století. Dovolací soud totiž opakovaně konstatoval, že je
třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se
zejména tehdy nových a netradičních institutů, k němuž došlo v době po roce
1948 i později, především v 50. létech minulého století, kdy byla závažným
způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé
tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla
nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány
(národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V
takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném
právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017,
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, ze dne
1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán orgánem
místní samosprávy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22
Cdo 1489/2012); to platí tím spíše pro omyl vyvolaný národními výbory, jejichž
postavení a působnost i v oblasti soukromého práva byla v době 1989-1990
podstatně vyšší, než jaké mají nyní orgány územní samosprávy (viz např. různé
zákonem vyžadované souhlasy a vyjádření národních výborů k právním úkonům
soukromých osob). Státní orgány ostatně přispívaly v této věci k omylu držitelů
i tím, že jim ve stavebním řízení umožnily na pozemku zřídit rodinný domek. Mírnější posuzování oprávněnosti držby je namístě i v případech, kdy držba trvá
několik desetiletí.
Účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého
faktického stavu do souladu se stavem právním. Dlouhodobá držba, zejména pokud
trvá více než několik desetiletí (v nyní projednávané věci mezi uchopením držby
a jejím zpochybněním vyvolaným dopisem katastrálního úřadu 39 let), nasvědčuje
dobré víře držitele, ostatně i proto, že při obvyklé péči o majetek by skutečný
vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již
dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu
váže současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou
prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající
nerušeně 35 let. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 520/2011. Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě
samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala,
lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při hodnocení důkazů je třeba
přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003). V této věci je zjevné, že žalující strana [žalobkyně a) a právní předchůdce
ostatních žalobců] držela předmětné pozemky od roku 1957; odvolací soud pak
učinil skutkové zjištění, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy, od které
dovozovali žalobci jejich vlastnické právo. Nicméně podle zjištěného
skutkového stavu považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o nedostatku
objektivní dobré víry držitelů přinejmenším za předčasnou, a tudíž za
nepřiměřenou. Odvolací soud nevzal do úvahy skutečnost, že manželé B. se chovali k pozemkům
jako vlastníci a že původní vlastníci, resp. jejich dědicové pozemku, po řadu
let, přesahujících vydržecí doby, toto vlastnické chování respektovali. Bylo
tomu tak i v 50. a 60. letech minulého století, i v době uvolnění politických
poměrů v letech 1968-1969, a dokonce i řadu let po roce 1990; přitom dovolacímu
soudu je známo, že i před rokem 1990 bylo možné se úspěšně domáhat ochrany
vlastnického práva, šlo-li o spor mezi soukromými osobami. Proto je namístě
závěr, že tu musel být nějaký důvod, na jehož základě se držby ujali a který
knihovní spoluvlastníci respektovali; že by se tak stalo bez jakéhokoliv (byť
neplatného či domnělého, putativního) právního důvodu je zcela nepravděpodobné,
takový stav by odporoval obecným zkušenostem ohledně vztahů mezi soukromými
osobami. Žalobkyně b), vyslechnutá soudem prvního stupně, vypověděla, že kupní smlouvu
neviděla, viděla však „doklad o převzetí peněz v hotovosti“. Tuto výpověď soud
prvního stupně neshledal nevěrohodnou (tomu podle dovolacího soudu nasvědčuje i
to, že netvrdila, že by smlouvu viděla). O tom, jakým způsobem se v rozhodné
době převáděly pozemky v obci, svědčí i výpověď svědka V. F. (č. l.
191v.),
který uvedl, že kupoval pozemek od paní B., přímo ve stánku, ve kterém
pracovala, jí za pozemek zaplatil, „myslím, že šlo o částku 3 650 Kč“, „žádný
papír“ při tom nepodepisoval, „papír jsem dostal až od stavebního úřadu z XY“. „Myslí“, že jeho pozemek je zapsán v katastru nemovitostí, „vše zařídili na
okrese“. To nelze opomenout při hodnocení tehdejší praxe v obci. Dále se ze
spisu podává, že motivem jednání stran mohlo být zamýšlené vyvlastnění sporných
i dalších pozemků pro výstavbu rodinných domků, a lze tudíž i předpokládat
účast místního národního výboru, která se podává i z toho, že ten později
vydával potvrzení o vlastnickém právu J. B. st. Také žalobci tvrdili, že pozemek nabyli žalobkyně a) a její manžel od „paní
B.“. Za této situace se podává jako vysvětlení chování stran a jejich
předchůdců, že došlo k (spíše jen ústně) uzavřené dohodě mezi paní B. a
manželem žalobkyně a), který žalobkyni a) též zastupoval, na jejímž základě
žalující strana převzala držbu pozemku a vyplatila paní B. kupní cenu. I když
obsah této dohody již nelze přímými důkazy zjistit, z chování stran po jejím
uzavření se podává, že šlo o dohodu týkající se převodu vlastnického práva. Odvolací soud pod bodem 8. odůvodnění rozsudku uvedl: „Nabízí se tak hypotéza,
že pokud J. B. st. s paní B. skutečně jednal ohledně předmětného pozemku, měl k
dispozici pouze doklad o předání určité finanční hotovosti, i když ani ten se
nedochoval, ani na něj není v žádné ze shora citovaných listin odkazováno“. Dále odvolací soud konstatoval: „Shodné skutečnosti vyplývají i z vyjádření
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 17. 2. 2012, který uvádí, že geometrický plán č. 163-06-417-920/57, který mj. navrhuje
vytvoření p. p. č. XY (uvedeno chybně, správně mělo být XY), byl dle údajů na
něm uvedených vyhotoven dne 14. 4. 1957. Objednatelem byl Místní národní výbor
(MNV) XY a k vyvlastňování dílů parcel bývalého pozemkového katastru (dále jen
PK) dle tohoto geometrického plánu začalo docházet postupně v roce 1962. Geometrický plán byl do tehdy platné mapy jednotné evidence půdy (dále jen
„JEP“) zakreslen celý. Nově vytvořené parcely, které ještě nebyly vyvlastněny a
následně předány do osobního užívání novým vlastníkům, byly bez listu
vlastnictví (dále jen „LV“) a jejich vlastnictví bylo dále vytvářeno parcelami
PK. Toto je i případ p. p. č. XY“. V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 C 88/2020-137, soud
pod bodem 13. odůvodnění uvedl, že je prokázáno, že J. B. neměla zájem o další
vlastnictví pozemků a souhlasila s jejich „odprodejem“ za částku 1 Kčs za 1 m2,
což odpovídá částce, za kterou žalující strana pozemky nabyla. Soud též uvedl,
že Okresní národní výbor v XY jednal jen s paní B., což nasvědčuje tomu, že
měla oprávnění jednat i za další spoluvlastnice (lze poznamenat, že takový
závěr je v souladu s právním názorem ohledně dějů ve vzdálenější minulosti
vysloveným např. v např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a v řadě dalších rozhodnutí jej citujících).
Je tedy třeba
zvážit, že k nějakému, byť právně neúčinnému jednání došlo, že žalující strana
se držby uchopila se souhlasem tehdejších spoluvlastnic pozemku (byť zčásti v
zastoupení paní B.), nikoliv tedy nepoctivě, a že za pozemek zaplatila. Na
jednání u Okresního národního výboru v XY ohledně vyvlastnění pozemku dne 9. 7. 1960 byl jako „vyvlastnitel“ přizván též J. B. st. (č. l. 8 spisu); toho
později naopak Místní národní výbor ve XY vyzval k dobrovolnému převodu pozemku
(v přípisu neuvedeného) na stát za účelem výstavby rodinných domků (č. l. 9
spisu). V geometrickém plánu z 14. 4. 1957 je J. B. uveden jako nabyvatel
pozemku č. XY; šlo-li o dokument zhotovený za účelem vyvlastnění, pak se ze
spisu nepodává, zda k němu došlo, ev. proč k němu nedošlo. Tyto skutečnosti se
podávají ze spisu, hodnocení důkazů však je – v souladu se zásadou přímosti –
na soudu v nalézacím řízení. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že pokud by šlo o standardní situaci,
nebylo by možné držbu manželů B. označit za oprávněnou (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Skutkovým zjištěním o tom, že nebyla prokázána existence písemné kupní
smlouvy, je dovolací soud vázán. Nicméně věc je třeba posoudit ve světle toho,
že šlo o jednání v 50. letech minulého století, kdy nebyly uznávány některé
tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla
nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány
(národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do
vlastnických vztahů. I z toho, jak situaci popsal svědek F., se podává, že
okolo nabývání pozemků panoval v obci určitý „zmatek“, daný i právním vědomím
tehdejších účastníků jednání, poznamenaným tehdejší dobou. Významná je i
dlouhodobá držba žalující strany, o které navíc žalovaná strana mohla a měla
vědět a jistě i věděla (byť otázka mimořádného vydržení nemůže být již vzhledem
k formulaci žalobního návrhu – v roce 2011 nebylo mimořádné vydržení možné v
této věci významná). V neprospěch tehdejších vlastníků svědčí i to, že podle
dosavadního stavu spisu nijak nebránili stavbě rodinného domu, ačkoliv si
museli být vědomi, jaké problémy může stavba na cizím pozemku stavebníkovi
přinést. Jestliže na základě shora uvedených skutečností odvolací soud v dalším řízení
učiní (i z nepřímých důkazů) skutkový závěr, že – jak tomu prozatím nasvědčuje
obsah spisu – paní B. s žalobkyní a) a jejím manželem (resp. jen s ním v
zastoupení obou manželů) jednala, převzala částku odpovídající tehdejší kupní
ceně a poté ani ona, ani další spoluvlastníci a ani jejich nástupci několik
desetiletí držbu žalující strany nezpochybňovali a také státní orgány s nimi
jednaly jako s vlastníky, pak bude třeba posoudit jejich držbu jako oprávněnou
a způsobilou k vydržení. Rozsudek odvolacího soudu je tak předčasný, a tudíž i nesprávný, spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 1 o. s. ř.); zejména nedoceňuje
pravidla pro benevolentnější hodnocení dlouhodobé držby, vyslovená zejména v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017, ze dne
30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, ze dne 6.
2. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1176/2001. Bude třeba tedy vzít do úvahy poměry v době, ve které k uchopení
držby došlo, dlouhodobé trvání nerušené držby a pasivitu žalované strany a
jejích předchůdců a také eventuální převzetí kupní ceny paní B. (dovolací soud
nemůže hodnotit důkazy a činit samostatná skutková zjištění ani ohledně této
otázky). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu