22 Cdo 639/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce A. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Belgická 394/23, proti žalované Ing. V. Š., zastoupené JUDr.
Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C
180/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
3. 2016, č. j. 69 Co 337/2014-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 69 Co 337/2014-121, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 2. 2014, č. j. 8 C
180/2011-63, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2014,
č. j. 8 C 180/2011-63, zamítl žalobu o určení, že vlastníkem ideální jedné
poloviny pozemků parc. č. 1912/2, parc. č. 1914/14 a parc. č. 1914/19, všech v
k. ú. H., obec P., je žalobce. Dále zamítl žalobu o určení, že vlastnicí
ideální jedné poloviny uvedených pozemků je žalovaná. Žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 552 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli v katastru nemovitostí
zapsáni jako duplicitní vlastníci, a to žalobce jako spoluvlastník ideální
jedné poloviny výše uvedených pozemků a žalovaná jako výlučná vlastnice
uvedených pozemků. Žalobce daroval dne 8. 2. 2010 jeho podíl vlastníkům
sousedících pozemků; řízení o vkladu spoluvlastnického práva bylo přerušeno do
právní moci rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce odvozoval své spoluvlastnické právo od rozhodnutí Státního notářství
pro Prahu 10 z 10. 3. 1987, č. j. 10 D 2736/84-84, kterým spolu s jeho sestrou
A. Š. zdědili po zemřelé A. H. každý podíl ideální jedné poloviny předmětných
pozemků. (A. Š. později formou notářského zápisu uznala spoluvlastnické právo
žalované a nadále není spoluvlastnicí).
Žalovaná tvrdila, že nabyla výlučné vlastnické právo k pozemkům děděním;
odkazovala na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2006, č. j.
27 D 2/2006-61, kterým bylo rozhodnuto o dědictví po její matce V. K. Ta měla
nabýt vlastnictví k pozemku parc. č. 1912 v k. ú. H. (později rozděleném na
pozemky parc. č. 1912/2, 1914/14 a 1914/19) na základě darovací smlouvy ze
dne 11. 6. 1953 od původní vlastnice B. H. Žalovaná popírala, že by žalobce byl
jejím spoluvlastníkem.
Žalobce nepopíral, že žalovaná je spolu s ním rovnodílnou spoluvlastnicí
sporného pozemku; žalobu podal proto, že v katastru byla žalovaná zapsána jako
výlučná vlastnice sporné nemovitosti, ačkoliv on je spoluvlastníkem; spor byl
tedy o existenci jeho spoluvlastnického podílu. Současně však žaloval na
určení, že rovnodílnou spoluvlastnicí je žalovaná, patrně proto, aby bylo jasno
ohledně spoluvlastnických vztahů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouvou z 11. 6. 1953, o
kterou opírala své právo žalobkyně, resp. od které odvíjela své vlastnické
právo její právní předchůdkyně, A. H. nemohla platně převést předmětné pozemky
na matku žalované V. K., neboť v té době nebyla oprávněna s pozemky nakládat.
Šlo o tzv. „ležící pozůstalost“ po jejím manželovi Z. H., zemřelém v roce 1945,
která jí byla odevzdána až odevzdací listinou z 26. 11. 1954, sp. zn. D III
93/45. Teprve tímto odevzdáním se stala A. H. vlastnicí zděděných pozemků.
Kromě toho v době uzavření smlouvy, bylo k převodu pozemku, který byl tehdy
označen jako louka, nutné přivolení okresního národního výboru, které žalovaná
neprokázala.
Žalovaná nemohla tento majetek nabýt ani vydržením; v roce 1979 žádala žalovaná
strana B. H. o uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků, a byla si
vědoma, že není jejich vlastnicí; nemohla být v dobré víře, že předmětné
pozemky vlastní. Pravostí podpisu B. H. na darovací smlouvě z 11. 6. 1953 se
soud nemohl zabývat vzhledem k tvrzenému odcizení originálu listiny. Soud
uzavřel, že žalovaná splnění zákonných podmínek nutných k vydržení vlastnického
práva k pozemku neprokázala. Soud prvního stupně běh vydržecí doby u právní
předchůdkyně žalované neposuzoval, i když na str. 4 rozsudku, třetí odstavec
zdola, zmiňuje jako počátek držby rok 1953 na základě darovací smlouvy a rok
1979 jako dobu, kdy právní předchůdkyně žalované zjistila, že stav v evidenci
nemovitostí neodpovídá stavu faktickému.
Soud zamítl i žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem podílu na předmětných
nemovitostech, a to pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, který podle
názoru soudu již sporný podíl převedl na další osoby.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2.
3. 2016, č. j. 69 Co 337/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny pozemků parc. č. 1912/2,
parc. č. 1914/14 a parc. č. 1914/19, všech v k. ú. H., obec P. V odstavci
druhém rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O nákladech řízení rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobce na určení, že žalovaná je
vlastnicí ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, neboť nelze z ničeho
dovodit, že by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se stalo
nejistým. Proto v této části zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil;
zabýval se dále otázkou, zda žalobce je rovnodílným spoluvlastníkem pozemku,
nebo zda jej celý vlastní žalovaná.
Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem podílu
na předmětných nemovitostech, u nichž byl duplicitní zápis v katastru
nemovitostí; žalobce přestane být vlastníkem předmětných nemovitostí až dnem
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který dosud nebyl proveden.
Odvolací soud přisvědčil tomu, že nabývacím titulem svědčícím žalobci je
dědické rozhodnutí z 10. 3. 1987, č. j. 10 D 2736/84-84. Stejně jako soud
prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva z 11. 6. 1953 (jejíž
originál nebyl soudu předložen), od které odvíjela žalovaná své vlastnické
právo, není platným právním úkonem, neboť převodkyni B. H. v době uzavření
smlouvy nesvědčilo k pozemku parc. č. 1912, který byl předmětem smlouvy,
vlastnické právo; vlastnicí uvedeného pozemku se stala až na základě odevzdací
listiny ze dne 26. 11. 1954. Vzhledem k uvedenému závěru považoval odvolací
soud posouzení námitky žalobce o nedostatku souhlasu okresního národního výboru
s převodem pozemku učiněného darovací smlouvou či námitku o pravosti podpisu B.
H. za nadbytečné. Při posuzování platnosti uvedené smlouvy odvolací soud
přihlédl k notářskému zápisu ze dne 30. 5. 2008, na jehož základě byl proveden
zápis do katastru nemovitostí, jímž bylo ve vztahu k A. Š. potvrzeno
spoluvlastnictví žalované k ideální jedné polovině předmětných pozemků.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
nenabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V darovací smlouvě z
11. 6. 1953 dárkyně sice prohlašuje, že je vlastnicí předmětného pozemku, ale
neuvádí právní skutečnost, na jejímž základě se stala výlučnou vlastnicí. Za
této situace si měla V. K. jako obdarovaná při zachování obvyklé opatrnosti,
kterou lze při nabývání nemovitého majetku po každém požadovat, ověřit, od
jakého právního titulu dárkyně své vlastnictví odvozuje, zda je oprávněná s
pozemkem disponovat a zda k účinnosti takové smlouvy není nutný souhlas
Okresního národního výboru podle tehdy platného zákona č. 65/1951 Sb. Pak pouhé
její subjektivní přesvědčení, že se stala na základě uvedené darovací smlouvy
vlastnicí pozemku, nepostačuje k závěru, že byla se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že šlo o držbu oprávněnou. Přesvědčení o oprávněnosti držby je
zpochybněno i jednáním její dcery Ing. V. Š., která 11. 10. 1979 uzavřela s B.
H. kupní smlouvu na totožné pozemky (tehdy pozemek parc. č. 1912), jež nebyla
registrovaná státním notářstvím, a posléze v roce 2002 uzavřela další kupní
smlouvu se žalobcem jako převodcem, jejímž předmětem byl pozemek parc. č.
1912/1 oddělený od pozemku parc. č. 1912. Žalovaná si musela být v roce 1979
vědoma, že není vlastnicí předmětných pozemků. Se zřetelem k uvedeným
okolnostem nemohly být žalovaná ani její právní předchůdkyně V. K. v dobré
víře, že jim předmětné pozemky vlastnicky patří. Tyto závěry vedly odvolací
soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž zamítl žalobu na
určení, že žalobce je vlastníkem podílu na předmětných pozemcích, tak, že
žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a řešil
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou
otázku považuje, zda bylo možné na základě darovací smlouvy z 11. 6. 1953 nabýt
vlastnické právo vydržením i v případě, že dárkyně nebyla zapsána v pozemkových
knihách jako vlastnice jen z důvodu neukončeného dědického řízení po manželovi,
a zda k platnosti uvedené smlouvy muselo být dáno přivolení Okresního národního
výboru.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky oprávněné držby a splnění
zákonných podmínek vydržení. Soudy nesprávně posoudily platnost darovací
smlouvy; jejich závěry o nedostatku dobré víry její právní předchůdkyně V. K.
nereflektují realitu doby a s během lhůty pro vydržení nesouvisejí. Poukazuje
na své tvrzení, že její právní předchůdci užívali nejen pozemky, které jsou
předmětem tohoto řízení, ale celý pozemek původně označený jako parc. č. 1912
od roku 1951 na základě výpůjčky a od roku 1953 na základě darovací smlouvy. Má
za to, že v dané věci se oprávněná držba měla odvíjet od výše zmíněné darovací
smlouvy jako od právního titulu při zohlednění, že dárkyně byla jedinou
dědičkou po svém zemřelém manželovi a chovala se jako vlastník již od jeho
smrti v roce 1945; odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 2302/2010. Vydržením lze nabýt vlastnické právo za splnění
zákonných podmínek bez ohledu na zápis v evidenci nemovitostí či katastru
nemovitostí. Žalovaná poukázala na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu,
podle které platnost darovací smlouvy není pro posouzení vzniku vlastnického
práva vydržením rozhodná, neboť v dané věci slouží jen jako důkaz o vůli dárce
a víře obdarované.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje,
že právní předchůdce žalované V. K. byla ke dni 11. 6. 1963 vlastnicí ideální
jedné poloviny předmětných pozemků nebo, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. (K tomu se poznamenává, že řízení nebylo vedeno
o určení vlastnictví právní předchůdkyně žalované. V tomto řízení žalovaná
vzájemnou žalobu na takové určení nepodala.)
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Poukazuje na skutečnost, že žalovaná v řízení ani neprokázala pravost listiny
darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1953, neboť když byla soudem vyzvána k
předložení originálu smlouvy ke znaleckému posouzení pravosti podpisu B. H.,
oznámila soudu odcizení listiny. Poprvé předložila darovací smlouvu jako doklad
o převodu pozemku parc. č. 1912 státnímu orgánu až v roce 2006 a po celou
tvrzenou dobu existence smlouvy nevystupovala žalovaná ani její právní
předchůdkyně vůči státním orgánům jako vlastník předmětných pozemků. Pravost
smlouvy zpochybňuje i tvrzené uzavření smlouvy za přítomnosti právního zástupce
dárkyně, který by jistě účastníky smlouvy poučil o neplatnosti takto uzavřené
smlouvy. Existenci smlouvy zpochybňují i následná, z hlediska tvrzení žalované
nelogická uzavírání kupních smluv, týkajících se předmětných pozemků.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn
dovolací důvoduvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V této věci jde o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí;
rozhodující je posouzení, zda na základě darovací smlouvy z 11. 6. 1953 mohla
předchůdkyně žalované nabýt vlastnictví sporného pozemku, a v záporném případě,
zda mohla tento pozemek nabýt vydržením. Základní otázkou je však existence
sporné darovací smlouvy.
Soudy neučinily jednoznačný závěr ohledně základní skutečnosti, od níž se mělo
odvíjet celé řízení, a to o tom, zda darovací smlouva z 11. 6. 1953 byla vůbec
uzavřena (zda jde o existentní právní úkon). To žalobce popíral, stejně jako
pravost podpisu dárkyně. Soud prvního stupně však jen uvedl, že se pravostí
podpisu nezabýval, protože neměl k dispozici originál smlouvy (str. 5
rozsudku), odvolací soud poznamenal, že „pravost této soukromé listiny nemohla
žalovaná prokázat“ (str. 6 rozsudku), nicméně na str. 4, třetí odstavec, uvedl,
že „je nepochybné, že uvedenou darovací smlouvu uzavřela Bohuslava Hálová…“;
ostatně soudy se zabývaly platností této smlouvy, takže implicitně zřejmě vyšly
z toho, že uzavřena byla. Z toho tedy vychází i dovolací soud, který je
skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení vázán; v dalším řízení se soudy
budou touto otázkou zabývat a učiní jednoznačný závěr. V tom jim nemůže bránit
to, že originál smlouvy se nedochoval; je třeba připomenout pravidla o důkazním
břemeni, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2 2003, sp. zn. 22 Cdo
1176/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu – dále jen „Soubor“ - pod č. C 1689, ve kterém se uvádí: „Pokud byla v
době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy,
uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její
existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při tom je třeba přihlížet také k
chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“.
K platnosti a účinnosti smlouvy:
K nedostatku souhlasu okresního národního výboru s darováním pozemku:
Dovolatelka správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 122/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 44/2003, ve kterém se uvádí: „K 1. 4. 1964 se stala smlouva o převodu
nemovitosti účinnou, i když strany nepožádaly o souhlas okresní národní výbor k
převodu podle zákona č. 65/1951 Sb.“.
Podobně ani okolnost, že dárkyně nebyla v době uzavření darovací smlouvy
vlastnicí pozemku, nicméně byla dědičkou vlastníka a po právu mohla čekat, že
se po projednání pozůstalosti jeho vlastnicí stane, nebrání platnosti smlouvy
ani její pozdější účinnosti a následnému převodu vlastnického práva. Dovolací
soud opakovaně konstatoval: „Sama skutečnost, že prodávající v době uzavření
kupní smlouvy nebyl ani vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní
nakládat, nečiní smlouvu neplatnou“ (rozsudek ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22
Cdo 981/2001, Soubor č. C 1594; stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7.
2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, viz též zejména odůvodnění rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31
Cdo 945/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
66/2016 a řada dalších rozhodnutí, která na tuto judikaturu odkazují).
Podobně platí, že darovací smlouvu nečiní neplatnou jen to, že předmětem
darování byla věc, kterou v době uzavření smlouvy dárkyně nevlastnila, zejména
mohla-li důvodně předpokládat, že ji nabyde v dědickém řízení a skutečně se tak
stalo. Smlouva se stane účinnou a vlastnictví přejde (není-li třeba intabulace
či registrace smlouvy státním notářstvím) v okamžiku, ve kterém by se dárkyně
stala vlastnicí darované věci, resp. kdy by byly splněny podmínky převodu (viz
zmíněné Rc 44/2003).
Uvedenou judikaturu soudy pominuly.
K objektivní dobré víře obdarované:
Tou se jako podmínkou vydržení budou soudy zabývat jen v případě, že neučiní
závěr o nabytí pozemku na základě darovací smlouvy; ovšem pokud by dospěly k
závěru, že taková smlouva neexistovala (nebo že ji dárkyně nepodepsala, což je
z hlediska následků totéž) chyběl by titul oprávněné držby a jestliže by se
neprokázal jiný, šlo by o držbu neoprávněnou.
Dovolací soud může zpochybnit úvahu soudů v nalézacím řízení o dobré víře
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby tyto úvahy byly
zjevně nepřiměřené, resp. neúplné. Tak tomu je v dané věci; soudy přecenily
fakt, že se obdarovaná nepřesvědčila o vlastnictví dárkyně a na druhé straně
nevzaly do úvahy všechny okolnosti věci.
Dovolací soud opakovaně vyslovil, že je možná i oprávněná držba, která je v
rozporu s údaji v katastru nemovitostí (popřípadě v bývalé pozemkové knize
anebo v evidenci nemovitostí, tzv. držba „contra tabulas“ – viz např. rozsudek
ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soubor č. C 1181, rozsudek ze
dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012). Nelze tedy vycházet jen z toho, že
obdarovaná se o vlastnickém právu dárkyně nepřesvědčila, je třeba přihlédnout
ke všem okolnostem věci. Jestliže obdarovaná vycházela z toho, že dárkyně byla
dědičkou po původním vlastníkovi pozemku, že pozemek měla v držbě a již dříve
převedla detenci na pozdější obdarovanou, a že její detenci nikdo
nezpochybňoval (a po delší čas ani držbu), pak podle názoru dovolacího soudu
mohla být o vlastnictví dárkyně objektivně přesvědčena a nelze jí klást k tíži,
že se o vlastnictví dárkyně nepřesvědčila; nelze též pominout to, že tehdejší
veřejné knihy nepodávaly spolehlivé informace o právním stavu.
Nedostatek dobré víry obdarované nelze odvozovat jen z toho, že nebyl dán
souhlas okresního národního výboru; dovolací soud totiž opakovaně konstatoval,
že je třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se
zejména tehdy nových a netradičních institutů, k němuž došlo v době, kdy byla
závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány
některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů
byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní
orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do
vlastnických vztahů, tedy především v padesátých letech minulého století (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000,
ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).
Protože soudy při hodnocení dobré víry nevzaly do úvahy všechny okolnosti, za
kterých byla podle doposud zjištěného skutkového stavu uchopena držba, je
jejich hodnocení předčasné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud však nečiní
ohledně dobré víry předchůdkyně žalované žádné závěry; ty učiní soudy v dalším
řízení po zvážení všech okolností, tedy i těch, o které se opíraly jejich úvahy
v původním řízení. Pokud jde o vědomost žalované strany v roce 1979,
poznamenává se, že je třeba se její dobrou vírou zabývat ke dni, ke kterému by
uběhla desetiletá vydržecí lhůta.
Dovolatelka klade otázku, zda mohla nabýt vlastnické právo i přesto, že dárkyně
v době darování nebyla zapsána jako vlastnice pozemků v pozemkových knihách;
protože jde o otázku, o jejíž řešení odvolací soud rozsudek neopřel, uvádí se
jen, že odpověď je kladná a v bližším se odkazuje na četnou judikaturu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání je důvodné. Proto
nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu