22 Cdo 1646/2018-184
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně N. T., zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v
Příbrami 1, Pražská 140, proti žalovaným: 1) P. Č., a 2) M. Č., zastoupeným
JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 141, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C
135/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
25. 9. 2017, č. j. 32 Co 116/2017-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 32 Co 116/2017-131,
a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2016, č. j. 11 C
135/2016-590, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9.
2016, č. j. 11 C 135/2016-590, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je
vlastnicí pozemku parc. č. zapsaného na LV č. vedeném u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec P. a k. ú. K., a rozhodl
o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 25. 9. 2017, č. j. 32 Co 116/2017-131, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně žádala určení vlastnického práva k pozemku, který měla nabýt
vydržením. V roce 1975 se právní předchůdce žalobkyně K. Š. a předchůdkyně
žalovaných A. M. dohodli o převodu sporného pozemku do vlastnictví K. Š.;
současně kupující předal prodávající kupní cenu ve výši 1 120 Kč. Strany
vyplnily tehdy vyžadovanou náležitost převodu – „Dotazník a čestné prohlášení“,
prodávající předala držbu pozemku kupujícímu, ovšem z nezjištěných důvodů
nebyla smlouva sepsána písemně a předána k registraci státnímu notářství. Po
smrti K. Š. v roce 1982 držela pozemek pozůstalá manželka M. Š., která zemřela
v roce 1990; dědičkami měly být žalobkyně a její sestra. Již za života M. Š.
vyšlo najevo, že k řádnému převodu nedošlo; věc byla předmětem řešení na
Městském národním výboru v Příbrami, který sdělil Státnímu notářství v Příbrami
okolnosti věci s tím, že smlouva uzavřena nebyla; konstatoval, že manželé M.
uvedené skutečnosti (tj. i to, že došlo k „převodu“ a že převzali kupní cenu)
uznávají a na závěr uvedl: „Doklad o převodu je vydán na žádost s. Š. M.“.
Podle žalobního tvrzení, které soudy nijak nezpochybnily, pak matka žalobkyni
sdělila, že byla na notářství a že „s pozemky je všechno v pořádku“.
Soudy obou stupňů s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se držby
pozemků na základě dohody, která nebyla registrována státním notářstvím a
ostatně ani nebyla uzavřena písemně, žalobu zamítly; vyšly především z tvrzení
žalobkyně, že matka jí v 80. letech minulého století sdělila, že pozemek nebyl
řádně převeden, a následně jí řekla, že byla „na notářství“ a že je již vše v
pořádku. Při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, by
si žalobkyně vše ověřila; pokud tak neučinila, nebyla se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jí pozemek patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a
nemohla jej vydržet (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Soud prvního stupně též žalobkyni vytknul, že přes poučení jí dané nedoplnila
skutková tvrzení k tomu, „kdy a jakým způsobem měla v dobré víře postupně
získávat vlastnictví k předmětnému pozemku“; žalobkyni též poučil o
skutečnostech rozhodných pro vydržení, žalobkyně však na toto upozornění
nereagovala. Již tato nedostatečná tvrzení a nenavržení důkazů mohlo být podle
soudů důvodem k zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; přípustnost opírá o
§ 237 o. s. ř. a tvrdí, že odvolací soud se při posuzování dobré víry držitele
nemovitosti odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod,
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., který specifikuje takto: Provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že její právní předchůdce K. Š. se dohodl s A. M. na
koupi předmětného pozemku o výměře 2,73 arů a podle jí podepsaného potvrzení 6.
5. 197 převzal kupní cenu 1 120 Kč. Dne 6. 12. 1977 oba podepsali Dotazník a
čestné prohlášení, který se předkládal k registraci smluv státnímu notářství,
ve kterém se označili jako převodkyně a nabyvatel, předmět koupě (vymezený
geometrickým plánem) a jeho kupní cenu. Žalobkyně se na základě těchto listin
coby domnělého právního titulu mohla oprávněně domnívat, že jí předmětná
nemovitost patří, zejména když K. Š., její matka a žalobkyně sama pozemek
obhospodařovali. Pokud by existoval nedostatek dobré víry jejích právních
předchůdců, žalobkyně poukazuje na to, že není vyloučena dobrá víra dalšího
držitele. Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to
rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 1398/2000, a usnesení ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně jej zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (pro
rozpor s právním názorem, který dovolací soud zaujal ve věci sp. zn. 22 Cdo
1335/2016), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem
se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce
vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost
(§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud konstatuje, že oba soudy vyšly z jeho judikatury, týkající se
nabytí pozemku vydržením; nicméně daná věc vykazuje řadu specifických rysů,
které vyžadují individuální posouzení. Má shodné rysy s věcí, ve které dovolací
soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1335/2016, ze závěrů
tohoto rozsudku lze přiměřeně vyjít i v této věci.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v
rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze
dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního
vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem
právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS
360/06).
„Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře
držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku
nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že
držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový
občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného
nepoctivého úmyslu (§ 1095)“ /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí/. Podobně lze nahlížet na
držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let, jak tomu bylo v této věci.
Odvolací soud sice vycházel z judikatury dovolacího soudu vztahující se k
oprávněné držbě a vydržení, nepřihlédl však k novějším rozhodnutím, která
zdůrazňují v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci.
Takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v
nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu žalobkyně přes její omyl,
týkající se právních skutečností způsobilých k nabytí vlastnického práva, jako
oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.
Ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobkyně byla
způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§ 1477 OZO), nicméně k tomu nedošlo
proto, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznal a úprava v novém
občanském zákoníku není dosud použitelná (viz § 3066 občanského zákoníku č.
89/2012 Sb.). Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v
dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let
- držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem
právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny
v obecném občanském zákoníku a nyní v § 1095 nového občanského zákoníku, a není
v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od
1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním
posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.
K více než 35 let trvající nerušené držbě totiž v dané věci přistupují další, z
hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti: Právní předchůdci účastníků se
na převodu vlastnického práva k pozemku dohodli, dosavadní vlastnice předala
držbu právnímu předchůdci žalobkyně a převzala od něj kupní cenu. Bylo tedy
vůlí stran vlastnictví skutečně převést, byť tuto vůli (patrně pro nedostatek
právních znalostí) projevovali jen před orgány tehdejšího národního výboru.
Když v roce 1983 vyšel najevo skutečný právní stav, ani jedna ze stran smlouvy
převod nezpochybňovala (viz přípis MěstNV v Příbrami na č. l. spisu) a držba
žalující strany pokračoval nerušeně dál. Soudy upozorňují na to, že žalobkyně o
problémech věděla a že se neměla spolehnout jen na ujištění matky, že vše je
již v pořádku, na druhé straně však nelze pominout, že neměla důvod matce
nevěřit a že ji v tom, že pozemek je již ve vlastnictví její matky, mohlo
utvrzovat chování převodkyně a jejího manžela, kteří držbu žalující strany
nijak nezpochybňovali. Nelze také přehlédnout, že MěstNV v Příbrami zmíněný
přípis na č. l. uzavřel větou: „Doklad o převodu je vydán na žádost s. Š. M.“,
a též že „převod se stal v r. 1974“; i to mohlo vyvolat subjektivní omyl, byť z
textu je zřejmé, že písemná smlouva uzavřena nebyla.
Dovolací soud nepominul shodný závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně nesplnila
povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ač ji soud prvního stupně o obojím
poučil (viz č. l. 47). Soud prvního stupně do protokolu uvedl, že „je zřejmé,
že žalobkyně neví, co po ní soud chce“; proto ji poučil o možnosti požádat o
ustanovení zástupce, k tomu však protokoloval: „Žalobkyně poté nic neuvádí“. Z
toho se podává, že žalobkyně nepochopila obsah poučení, včetně poučení o
možnosti požádat o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.). Poučení však musí být
konkrétní a diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce,
kterému je poskytováno (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56). Lze tedy uvažovat o
tom, že poučení nebylo – vzhledem k osobě žalobkyně - dostatečné. Nicméně soudy
zamítavé rozhodnutí nakonec opřely o jiné skutečnosti a žalobkyni byl v
odvolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, takže je předpoklad, že v
dalším řízení žalobkyně své procesní povinnosti splní, zejména předloží soudu
rozhodnutí vydané v dědickém řízení, vedeném ohledně pozůstalosti po jejím
manželovi, příp. kupní smlouvu, kterou uzavřela ohledně druhé poloviny pozemků
se svou sestrou.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu, které specifické
mimořádné okolnosti věci nepovažovalo za důvod pro uznání oprávněné držby
žalobkyně, opomíjí judikaturu požadující v případě takových okolností klást
důraz na individuální posouzení vycházející ze základních principů soukromého
práva, a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
Dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit;
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu