Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Klepetáře, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 280/2024-537, č. j. 30 Cdo 282/2024-539 a č. j. 30 Cdo 284/2024-541, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 64 C 58/2022 domáhá náhrady újmy, která mu měla být způsobena státem při výkonu veřejné moci.
2. V rámci tohoto řízení stěžovatel navrhl změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o dva nové nároky a dále uplatnil další nárok vůči zcela jiným subjektům. Obvodní soud na to postupně zareagoval vydáním tří usnesení, kterými ve dvou případech nepřipustil navrhované změny žaloby a ve třetím usnesení vyloučil nárok uplatněný žalobcem k samostatnému řízení. Proti těmto usnesením podal stěžovatel odvolání, která Městský soud v Praze jako soud odvolací odmítl. Stejně tak Nejvyšší soud odmítl všechna tři dovolání stěžovatele pro objektivní nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu.
3. Stěžovatel nyní napadá ústavní stížností tato tři usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoliv stěžovatel na některých místech ústavní stížnosti zaměňuje číslo jednací jednoho z napadených rozhodnutí (30 Cdo 284/2024-537 namísto 30 Cdo 280/2024-537), z celkového obsahu ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel napadá ta rozhodnutí, jak jsou vymezena v návětí tohoto usnesení.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)].
6. V této věci stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu o dovolání proti rozhodnutím, která byla procesního charakteru (netýkala se věci samé). Dovolání byla nadto odmítnuta pro tzv. objektivní nepřípustnost, jelikož nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu plynula přímo z výslovného znění zákona. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu při odmítání jeho dovolání (viz též např. nálezy ze dne 6. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1679/24 a ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 ).
7. Stěžovatel ve své značně obsáhlé ústavní stížnosti předkládá z velké části argumentaci k samotnému meritu věci nebo týkající se jiných rozhodnutí, než která byla napadnuta ústavní stížností. Mnohé argumenty a citace judikatury jsou pak zcela mimoběžné. Jde např. o námitky ve vztahu k neurčitosti formulace "otázka zásadního právního významu", která se ale v aktuálně účinném znění občanského soudního řádu ani nevyskytuje. Irelevantní jsou ostatně i všechny námitky ve vztahu ke splnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, jelikož Nejvyšší soud stěžovatelova dovolání odmítl pro objektivní nepřípustnost podle § 238 občanského soudního řádu.
8. Konkrétním vadám v postupu Nejvyššího soudu při rozhodování o jeho dovoláních se stěžovatel prakticky nevěnuje. Nanejvýš lze za takovou argumentaci považovat stěžovatelovu kritiku právní úpravy nepřípustnosti dovolání v případě, že je přípustná žaloba pro zmatečnost. Podle stěžovatele tím v jeho případě dochází k průtahům v řízení a jde o postup v rozporu s požadavkem procesní ekonomie. To, že je dovolání v takovém případě nepřípustné, nicméně jasně vyplývá ze znění § 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu.
Pravidla přípustnosti dovolání a žaloby pro zmatečnost jako mimořádných opravných prostředků jsou primárně v diskreci zákonodárce a tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. S ohledem na závěry přijaté v tomto stanovisku nemůže být přitom pochybnost o ústavnosti požadavku subsidiarity dovolání vůči žalobě pro zmatečnost, jak je vyjádřený ve zmiňovaném ustanovení.
9. Stejně tak není relevantní stěžovatelova námitka o rozdílné praxi Městského soudu v Praze při formulaci poučení o přípustnosti dovolání. Případné nesprávné poučení nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1195/23 ). Nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání by mohla mít vliv nanejvýš na posouzení včasnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ). O takovou situaci nicméně nyní vůbec nejde, jelikož stěžovatel napadá jen rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc ze samotné ústavní stížnosti plyne (srov. bod 6), že ve všech třech nyní řešených případech odvolací soud správně poučil stěžovatele o nepřípustnosti dovolání.
10. Za nepřípadný je nutno považovat také odkaz stěžovatele na nález ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 , v němž Ústavní soud dovodil přípustnost ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení. V dané věci směřovala ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nyní však stěžovatel rozhodnutí obvodního soudu ústavní stížností vůbec nenapadá. A i kdyby je napadal, bylo by ústavní stížnost potřeba posoudit jako opožděnou, jelikož stěžovatel proti usnesením obvodního soudu podal nejprve odvolání, a následně i dovolání, přestože tyto opravné prostředky byly zjevně nepřípustné (a stěžovatel o tom byl poučen).
11. Ústavní soud tedy nemá pochyby ohledně ústavnosti závěrů Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích o tom, že bylo namístě dovolání stěžovatele odmítnout. Jelikož stěžovatel ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud se nezabýval rozhodnutími obvodního soudu, případně soudu odvolacího.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu