Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti N.
V. O., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 11 To 112/2024-716 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. března 2024 č. j. 3 T 127/2020-686, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je otázka naplnění podmínek osvědčení se v případě rozhodnutí o podmíněném odsouzení ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. července 2021 č. j. 3 T 127/2020-511 uznal stěžovatele v řízení proti uprchlému vinným z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání mu soud uložil trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Dále okresní soud stěžovateli uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozené způsobenou škodu.
3. V záhlaví označeným usnesením okresní soud podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody. Okresní soud uvedl, že stěžovatel nevyhověl uložené podmínce, neboť poškozené neuhradil ani část způsobené škody.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením následně zamítl stěžovatelovu stížnost. Uvedl, že se stěžovatel zdržuje na neznámých místech a soud s ním může navázat kontakt jen poté, co vydá příkaz k zatčení. Krajský soud stěžovateli vytkl, že se vyhýbá kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, není možno prověřit, z čeho žije a čím se zabývá. Pokud je zatčen a předveden k soudu, jeho tvrzení jsou podle krajského soudu částečně nepravdivá a částečně neověřitelná. Závěrem zopakoval, že škodu poškozené stěžovatel neuhradil ani z nejmenší části, ačkoliv bylo prokázáno, že minimálně v některých momentech disponoval penězi, kterými mohl část škody uhradit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nerozporuje zjištění obecných soudů, že škodu poškozené neuhradil. Namítá však, že se soudy nezabývaly otázkou jeho majetkových poměrů a nezhodnotily, zda bylo skutečně v jeho silách škodu splácet. Své závěry soudy založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, čímž porušily ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu.
S odkazy na literaturu a judikaturu stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečným způsobem nezjistily skutečné majetkové poměry stěžovatele. Vycházely pouze ze zjištění, že se stěžovatel na dvě noci ubytoval v Hotelu Plaza v Praze, za což utratil již tehdy podprůměrnou částku za ubytování. Takové zjištění nepředstavuje dostatečný důkaz pro tvrzení, že stěžovatel žil nákladným způsobem. Skutečnost, že nebyl přihlášen jako uchazeč o zaměstnání, pak podle stěžovatele nemohou soudy klást k jeho tíži.
Jedná se o státní program založený na dobrovolné účasti. Závěrem stěžovatel uvedl, že po vydání odsuzujícího rozsudku nespáchal jinou trestnou činnost ani přestupek a žil spořádaným životem. Dodal, že si je vědom nesplnění podmínky uhrazení škody poškozené, a navrhl přiměřené prodloužení zkušební doby, což by mu umožnilo škodu uhradit. Konečně stěžovatel požádal Ústavní soud o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Při přezkumu ústavních stížností, v nichž stěžovatelé namítají nesprávnou aplikaci § 83 odst. 1 trestního zákoníku, Ústavní soud postupuje s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti zdrženlivě. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě až při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí (usnesení ze dne 3. října 2023 sp. zn. IV. ÚS 2193/23
, bod 8). K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
8. V nyní posuzovaném řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatel nenahradil ani část způsobené škody. Poškozené neuhradil, lidově řečeno, ani korunu. Povinnost k náhradě škody je přitom důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného. Ústavní soud v minulosti opakovaně vysvětlil, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody představuje pro pachatele trestného činu "druhou šanci", kterou mu soud poskytuje, aby se vyhnul pobytu ve vězení. Je proto zcela legitimní po podmíněně odsouzeném požadovat, aby se v průběhu zkušební doby nejen vyvaroval protiprávních jednání, ale také aby plnil uloženou povinnost k náhradě škody (např. usnesení ze dne 28. února 2024 sp. zn. I. ÚS 483/24
).
9. Stěžovatel namítl, že obecné soudy nezajistily dostatečné informace o jeho majetkových poměrech. Ústavní soud již judikoval, že se obecné soudy musí v těchto případech zabývat reálným naplněním výrazu uhradit způsobenou škodu "podle svých sil". Ke kasaci ovšem Ústavní soud přistoupil v případech, kdy v rozhodnutí obecných soudů absentovala jakákoliv "skutková zjištění nad rámec stěžovatelčiných tvrzení" (nález ze dne 24. října 2023 sp. zn. II. ÚS 2065/23
, bod 28) a "kvalifikované úvahy ohledně naplnění atributu uložené podmínky" (nález ze dne 10. ledna 2024 sp. zn. II. ÚS 2858/23
, bod 21). V projednávané věci tomu tak ovšem nebylo. Obecné soudy v nezbytně nutné míře - tedy v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí - zjistily podstatné okolnosti. Konkrétně konstatovaly, že stěžovatel neuvedl žádná zdravotní omezení, pro které by nemohl být zaměstnán, nebyl ani veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a podle svých tvrzení neměl ani vyživovací povinnost. Současně zjistily, že se stěžovatel žádným způsobem nepokusil uhradit ani část způsobené škody (zejména bod 14 napadeného usnesení okresního soudu). Obecné soudy též zjistily, že se stěžovatel v posledním roce dvakrát ubytoval v Hotelu Plaza v Praze, z čehož dovodily, že minimálně jistými finančními prostředky disponoval a nedal přednost levnějším variantám ubytování (např. v ubytovně).
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že takové odůvodnění ještě nevykročilo z mantinelů ústavnosti, a to s ohledem na specifickou okolnost, kdy stěžovatel neuhradil ani nejmenší část způsobené škody. Na danou podmínku stěžovatel zcela rezignoval a poškozenou podle zjištění obecných soudů, která nerozporoval, ani nekontaktoval. S ohledem na to lze již na základě skutečností zjištěných obecnými soudy uzavřít, že stěžovatel skutečně neučinil nic, aby své povinnosti uložené mu trestním rozhodnutím v rámci řízení o jeho vině a trestu splnil.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu