Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Bubákové, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2024 č. j. 20 Cdo 27/2024-749, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 17 Co 129/2022-635 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. prosince 2021 č. j. 206 EXE 6786/2016-384, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a Michaela Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (jako povinná) podala v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce vedené k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka (jako oprávněného) ze smlouvy o úvěru. V rámci své obrany především namítala, že je tato smlouva absolutně neplatná a že vedlejší účastník před jejím uzavřením nedostatečně posuzoval úvěruschopnost stěžovatelky.
2. V řízení před krajským soudem byla stěžovatelka z velké části úspěšná a krajský soud zastavil exekuci v rozsahu celé jistiny, veškerých úroků z prodlení a smluvních úroků a částečně i smluvní pokuty. Zamítl pouze návrh na zastavení exekuce ve vztahu k smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč měsíčně za únor a březen 2016 (tj. celkově 100 000 Kč) a již jen pro tuto částku má být exekuce vedena. Následně stěžovatelka i vedlejší účastník podali dovolání, ta však Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze ("krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ, a to pro porušení jejího základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochranu dobrého jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Současně Ústavnímu soudu navrhla, aby do doby rozhodnutí odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
4. Podle stěžovatelky obecné soudy v její věci nerespektovaly pravidla týkající se posouzení úvěruschopnosti před uzavřením úvěrové smlouvy a navzdory ustálené judikatuře neshledaly její absolutní neplatnost. Dále její ústavně zaručená práva porušily tím, že připustily možnost vedení exekuce na základě notářského zápisu stanovícího dobu plnění předcházející okamžiku splatnosti závazku. Otázku vykonatelnosti notářského zápisu podle stěžovatelky posoudily v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v prvním rozhodnutí v této věci, a tím se i Nejvyšší soud bez náležitého odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího názoru.
5. Ústavní soud se v nedávné době zabýval již dvěma ústavními stížnostmi stěžovatelky ve skutkově souvisejících věcech a týkajících se totožných účastníků. Svými usneseními ze dne 17. září 2024 sp. zn. III. ÚS 1984/24 a
III. ÚS 1986/24 ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka ve všech třech ústavních stížnostech uplatňovala téměř shodnou argumentaci. Stejně tak napadená usnesení vychází z úzce souvisejícího skutkového stavu a řeší se v nich obdobné právní otázky.
6. Ústavní soud dospěl k tomu, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a pro bližší odůvodnění odkazuje právě na výše citovaná usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1984/24 a
III. ÚS 1986/24
.
7. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i v této ústavní stížnosti se opakující polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů pohybuje v rovině podústavního práva, a na této úrovni již bylo vše přesvědčivě vypořádáno okresním a krajským soudem. Nadto je nutno podotknout, že většinu námitek stěžovatelka ani neuplatnila v dovolání. Nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě popsaly úvahy, které je vedly k závěru o platnosti úvěrové smlouvy a dostatečnosti posouzení úvěruschopnosti ze strany vedlejšího účastníka. Zabývaly se i případnou spotřebitelskou povahou smluvního vztahu a vysvětlily, proč dospěly k tomu, že se o ni v tomto případě nejedná. Z pohledu ústavněprávního přezkumu též obecné soudy dostatečně posoudily, zda exekuční titul dostojí požadavkům formální a materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (k tomu viz blíže zejména body 48-50 a 55 usnesení krajského soudu).
8. Stejně tak nic nesvědčí o tom, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky odmítnutím dovolání. Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor se svou judikaturou při řešení vymezených právní otázek, na jejichž posouzení spočívalo napadené usnesení krajského soudu. Ani to, že Nejvyšší soud dal krajskému soudu v dřívějším kasačním rozhodnutí pokyn k přezkoumání požadavků formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu, neznamená, že by krajský soud (po doplnění dokazování a právního posouzení) nemohl dospět k tomu, že notářský zápis skutečně vykonatelný byl. Nelze v tom ani automaticky spatřovat nerespektování závazného právního názoru, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka (a mylně zaměňuje obsah pokynu za závazný právní závěr).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pakliže tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti, aniž by o něm Ústavní soud samostatně rozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu