Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti M. C., zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti postupu Okresního soudu Plzeň-jih ve věci sp. zn. 16 T 131/2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli jako obviněnému je vedeno v záhlaví označené trestní řízení. Stěžovatel podává "ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu Plzeň-jih v řízení sp. zn. 16 T 131/2023" a tvrdí, že tento postup porušuje jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení označených práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že mu údajně nebylo umožněno se seznámit se všemi důkazy, vyjádřit se k nim, jakož ani plně se bránit prostřednictvím obhájce.
Stěžovatel tvrdí, že příslušné oddělení Policie České republiky vedlo část spisu odděleně v pomocných materiálech a neumožnilo mu seznámit se s jeho obsahem, v důsledku čehož nemohl dostatečně hájit svou nevinu; má za to, že v oddělené části spisu se nacházejí také důkazy svědčící v jeho prospěch. Dále mělo být omezeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť při hlavním líčení nebylo k dotazu soudu umožněno argumentovat jeho obhájci, nýbrž pouze jemu samotnému, a to s doplněním, že obhájci bude poskytnut prostor v závěrečné řeči.
2. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli nebylo o jeho věci ještě rozhodnuto, je splněna podmínka podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jeho případ údajně svým významem podstatně překračuje jeho vlastní zájmy a má dopad na každé trestní řízení v České republice.
3. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud: 1. rozhodl, že okresní soud porušil stěžovatelova práva na obhajobu a na spravedlivý proces; 2. zakázal okresnímu soudu pokračovat v porušování práva stěžovatele na řádnou obhajobu tím, že nezajistí a nezařadí do spisu důkazy, které má v držení policejní orgán; 3. zakázal okresnímu soudu pokračovat v porušování téhož práva tím, že neumožní obhájci vyjádřit se ke každému důkazu, který byl proveden v hlavním líčení a rovněž, 4. zakázal okresnímu soudu pokračovat v porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces tím, že bude činit průtahy v řízení zadáváním a následným prováděním důkazů znaleckými posudky, které nemohou objasnit skutkový stav věci.
4. Ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
6. V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná. Z toho také plyne, že ústavní stížnost může až na výjimky směřovat proti konečným rozhodnutím.
7. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí. Řízení se podle obsahu ústavní stížnosti nachází ve fázi hlavního líčení před okresním soudem. Stěžovatel podle svých slov napadá postup okresního soudu ve shora specifikovaném řízení a nepříliš přehledně vypočítává vady v něm obsažené. Z celkového smyslu námitek ve vztahu ke stavu řízení je však patrné, že i kdyby byly jeho námitky důvodné, tak se daný postup okresního soudu dosud nepromítl do rozhodnutí, jež by bylo pro stěžovatele nepříznivé.
Nebyla mu dosud uložena žádná povinnost, pročež ani nemohl doznat újmu na svých hmotných právech. Je-li tomu tak, nemůže Ústavní soud v mezích své pravomoci hodnotit, zda a jak korektně okresní soud v řízení postupuje, ani jeho úkony korigovat, neboť by tím zasahoval do působnosti obecného soudu. Pokud by v budoucnu znělo výsledné rozhodnutí soudu ve stěžovatelův neprospěch, může stěžovatel své stížnostní námitky uplatnit v opravných řízeních před obecnými soudy za podmínek daných trestním řádem.
Nenastala tudíž výše uvedená situace, ve které již není náprava před jinými orgány možná, tudíž zde ani není prostor pro věcné rozhodování Ústavního soudu.
8. Právě řečené lze výjimečně prolomit, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nic takového však stěžovatel neosvědčil. Stěžovatel toliko konstatoval, že namítané pochybení soudního a policejního orgánu má dopad na každé trestní řízení v České republice, což nijak nekonkretizoval. Patrně tím měl na mysli, že obdobné pochybení je obecně nežádoucí a potenciálně může nastat i v jiných případech. To však lze tvrdit o jakékoli námitce v jakékoli věci, přičemž v tomto případě ani nelze usuzovat, zda a jak se údajné nesprávnosti projeví v právní sféře stěžovatele. Z obsahu ústavní stížnosti se podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele nepodává.
9. V daném procesním stadiu není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry.
10. Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2025
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj