Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Karla Kouřila, zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. Legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 21 Cdo 3731/2023-175, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2023 č. j. 23 Co 105/2023-140 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. února 2023 č. j. 18 C 265/2021-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je spor stěžovatele s jeho bývalým zaměstnavatelem (vedlejší účastnicí, dále jen "škola" nebo "zaměstnavatel") o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Škola dala stěžovateli výpověď z důvodu, že se opakovaně nedostavil na pracoviště. Stěžovatel, který ve škole pracoval jako učitel, totiž (zjednodušeně řečeno) během pandemie covidu-19 v rozporu s rozhodnutím ředitele školy odmítal vykovávat práci s nasazeným respirátorem či rouškou. Tvrdil, že mu v tom bránily zdravotní důvody.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel svým jednáním naplnil zákonný důvod k výpovědi podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele. Dospěl k závěru, že stěžovatel odmítal vykonávat práci podle pracovní smlouvy s uloženou ochranou pomůckou, tj. za současného zakrytí dýchacích cest. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že na straně stěžovatele nebyly prokázány zdravotní důvody, které by mu bránily v respektování pokynu ředitele školy k zakrývání si dýchacích cest. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
4. Stěžovatel rozporoval, že by svým jednáním naplnil důvody pro výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Škola výpovědní důvod vymezila tak, že se stěžovatel v uvedených dnech nedostavoval do zaměstnání. Stěžovatel ovšem tvrdí, že se do zaměstnání dostavoval, ale zaměstnavatel jej nevpustil na pracoviště, neboť odmítal výkon práce za současného zakrytí dýchacích cest respirátorem. Stěžovatel přitom zaměstnavatele opakovaně upozornil, že není schopen dlouhodobě vykonávat práci se zakrytím dýchacích cest respirátorem.
Navrhoval například používání ochranného štítu. V řízení před obecnými soudy bylo navíc prokázáno, že stěžovatel předal škole lékařskou zprávu psychiatra, podle níž trpěl fobií. Proto ostatně jeho ošetřující lékař rozhodl o pracovní neschopnosti stěžovatele, která s přerušeními trvala od 18. září 2020 do 6. března 2021. Stěžovatel tvrdí, že jeho straně byly dány zdravotní důvody, pro které nemohl bez vážného ohrožení svého zdraví vykonávat práci učitele s nasazeným respirátorem. Obecné soudy na základě libovůle a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním dovodily, že v řízení nebyla prokázána existence zdravotních důvodů, které by bránily respektování předmětného pokynu ředitele.
Krajský soud svůj závěr odůvodnil tím, že si stěžovatel lékařskou zprávu nechal vystavit účelově. Krajský soud podle stěžovatele ovšem tvrzenou účelovost vyvodil pouze z prezentací stěžovatele na sociálních sítích. Pokud měly obecné soudy pochyby o správnosti lékařské zprávy, měly si vyžádat odborné vyjádření či ustanovit znalce. K tomu však nedošlo.
5. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že pominuly skutečnost, že rozhodnutí ředitele školy neukládalo zaměstnancům povinnost nosit výlučně respirátor, nýbrž zakrývat si ústa a nos rouškami nebo jiným vhodným způsobem. Stěžovatel zaměstnavateli nabídl, že bude nosit ochranný štít; ten však trval na nošení respirátoru. Stěžovatel z obsáhlého rozboru právních předpisů na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dovodil, že zaměstnavatel vůbec nemohl uložit svým zaměstnancům povinnost užívat respirátor jako osobní ochranný pracovní prostředek. Dále odkázal na studie prokazující nežádoucí účinky používání respirátorů a studie poukazující na neefektivitu respirátorů ve vztahu k zabránění šíření infekčních respiračních onemocnění. Obecné soudy přitom tyto argumenty podle stěžovatele zcela přešly.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatná část ústavní stížnosti obsahuje opakování námitek, s nimiž se již ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
8. Stěžovatelovou hlavní námitkou je, že se obecné soudy dopustily extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Obecné soudy srozumitelně a logicky odůvodnily své závěry týkající se stěžovatelova zdravotního stavu, přičemž Ústavní soud neshledal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že na straně žalobce neexistovaly zdravotní důvody, které by mu bránily respektovat pokyn ředitele školy.
V předložené lékařské zprávě ze dne 25. září 2020 se uvádí, že stěžovatel lékařce uvedl, že má při pokusu nasadit si roušku úzkosti. Lékařka uzavřela, že se nejedná o duševní chorobu v pravém smyslu slova, nýbrž o fobickou poruchu (napadený rozsudek krajského soudu, bod 6). Tato zpráva však byla podle krajského soudu diskvalifikována prohlášeními samotného stěžovatele, který na sociálních sítích prezentoval, že si lékařské zprávy nechal vystavit účelově (napadený rozsudek krajského soudu, bod 9).
Krajský soud z toho dovodil, že stěžovatel odmítal ochranné pomůcky z principu. Sám popřel, že by mu v tom bránily zdravotní důvody (napadený rozsudek krajského soudu, bod 31).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný postup nevybočuje z ústavních mantinelů, neboť se obecné soudy nedopustily ani nepřípustné libovůle ani extrémních rozporů mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy.
10. Také s námitkou nezákonnosti pokynu ředitele školy, jakož i se stěžovatelovými odkazy na studie zpochybňující účinnost respirátorů se již obecné soudy vypořádaly dostatečným a ústavně akceptovatelným způsobem (zejména bod 29 rozsudku krajského a napadené usnesení Nejvyššího soudu s odkazy na další judikaturu). Ústavní soud tak může jen připomenout, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, a to pokud jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, pokud nebylo řízení jako celek spravedlivé, pokud je soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění apod. [např. nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11 a 12]. Takové vady však Ústavní soud neshledal.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu