Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Sedeke, zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2024 č. j. 20 Co 115/2024-96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vysočanského investičního družstva, sídlem U vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem posuzovaného případu je otázka, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání žalobního nároku kvůli nedostatečné reakci stěžovatelky na tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že žalobce (nyní vedlejší účastník řízení) se žalobou po domáhal po žalované (nyní stěžovatelka) zaplacení 22 926,11 Kč s příslušenstvím za dlužné platby související s nájmem bytu. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v reakci na to vydal elektronický platební rozkaz. Stěžovatelka proti němu podala odpor. Uvedla, že nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, s žalobou nesouhlasí, neboť žalovaný nárok nevznikl a žalobce jej v řízení neprokázal, protože v dané věci existují sporné právní záležitosti.
Dodala, že další vyjádření poskytne v zachovalé lhůtě. To však do konce lhůty stanovené k vyjádření neučinila. Vedlejší účastník následně podal návrh na vydání rozsudku pro uznání, protože stěžovatelka podala neodůvodněný odpor - neuvedla rozhodující skutečnosti o věci samé, neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení ani nepřipojila listiny. Obvodní soud usnesením ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 59 C 308/2023-18 návrh žalobce zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však toto usnesení zrušil.
Obvodní soud, vázán názorem odvolacího soudu, následně uvedl, že se stěžovatelka ve lhůtě nevyjádřila ve smyslu § 114b občanského soudního řádu. Proto vydal rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 občanského soudního řádu. Městský soud daný rozsudek k odvolání stěžovatelky potvrdil v návětí označeným rozsudkem. Uvedl, že reakce na tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b občanského soudního řádu zabrání fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání, jestliže z vyjádření vyplývá, že nárok uplatněný žalobou žalovaný zcela neuznává a jestliže v základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu.
Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, jeho vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím městský soud porušil její ústavně zaručené právo na rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s vydáním rozsudku pro uznání, protože nebyly splněny podmínky pro jeho vydání.
Podle stěžovatelky fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu nastává pouze, pokud se účastník k výzvě soudu nevyjádří vůbec. Zákon vyžaduje toliko vyjádření, avšak neklade na ně další kvantitativní či kvalitativní požadavky. Stěžovatelka se v řízení před obvodním soudem dostatečně vyjádřila a svým jednáním si nepočínala lehkovážně či dokonce obstrukčně. Pokud soud považoval vyjádření za nedostatečné, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění. Konečně stěžovatelka namítla, že výrok elektronického platebního rozkazu obvodního soudu neobstojí, neboť neobsahoval výslovný odkaz na § 114b občanského soudního řádu.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti soudním rozhodnutím, jimiž jí bylo uloženo zaplatit 22 926,11 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. S ohledem na výši částky, o kterou měla být napadenými rozhodnutími zkrácena, je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by měla být s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadenými rozhodnutími zásadně dotčena na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko). To zpravidla nastává, pokud věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou a individuální zájmy konkrétních stěžovatelů.
7. K takovému závěru však nebylo v posuzovaném případu možné dospět. K podmínkám vydání rozsudku pro uznání se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil. Nálezem ze dne 31. května 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 zamítl návrh na zrušení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 ve slovech "§ 114 odst. 5" občanského soudního řádu. Rozsudek pro uznání shledal prostředkem sledujícím legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů. Za stěžejní považoval skutečnost, že rozsudek pro uznání neomezuje autonomii vůle jednotlivce.
Jeho vydání sankcionuje pasivitu žalovaného. Ústavní soud však s odkazem na výjimečnost rozsudku pro uznání zdůraznil nutnost ústavně konformní interpretace zákonných podmínek pro jeho vydání. V následujících rozhodnutích kazuisticky nastínil, jaké okolnosti mohou učinit vydání rozsudku pro uznání protiústavním (viz usnesení ze dne 27. července 2021 sp. zn. II. ÚS 1657/21 , bod 14, a judikatura tam citovaná). V nálezu ze dne 12. ledna 2021 sp. zn. III. ÚS 3207/20 , N 9/104 SbNU 93, bodu 24, pak Ústavní soud shrnul, že "vydání rozsudku pro uznání tak zůstane ve shodě s předchozí závaznou judikaturou zdejšího soudu vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí tedy jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává)." Ostatně již v citovaném nálezu Pl.
ÚS 13/15
Ústavní soud konstatoval, že "zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení." (bod 40). Nejde přitom o potrestání žalovaných, kteří jsou neznalými práva. Podstatou institutu kvalifikované výzvy je, aby se žalovaný alespoň nějakým způsobem věcně bránil nad rámec lakonického konstatování, že s žalobou nesouhlasí a měla by být zamítnuta. Postačí, když žalovaní vlastními slovy vysvětlí, proč s žalobou nesouhlasí (usnesení ze dne 6. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 3283/22 ).
8. V nyní posuzovaném případě stěžovatelka na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b občanského soudního řádu reagovala, avšak obecné soudy dospěly k závěru, že její vyjádření žádnou věcnou argumentaci neobsahovalo. Omezilo se na vyjádření nesouhlasu s žalobním nárokem a na konstatování existence sporných právních záležitostí, a to ve zcela obecné rovině. Ústavní soud ve srovnatelných případech shledává ústavní stížnosti brojící proti rozsudkům pro uznání zjevně neopodstatněnými (např. usnesení ze dne 6.
prosince 2023 sp. zn. II. ÚS 2890/23 , ze dne 29. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 2369/23 , ze dne 6. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 3283/22 ). Ani v nynějším případu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah, zvláště ne v bagatelní věci (viz též nedávná rozhodnutí shledávající bagatelnost u srovnatelných sporů - usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2024 sp. zn. IV. ÚS 666/24 , usnesení ze dne 15. září 2020 sp. zn. IV. ÚS 2459/20 ).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu