Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., ukrajinské státní příslušnice, právně zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou, sídlem Pod Všemi svátými 421/10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2025 č. j. 11 Co 163/2025-33 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. května 2025 č. j. 0 Nc 9/2025-8, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a nezletilé K. K. a města R., jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Usnesením Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2025 č. j. 0 Nc 9/2025-8 bylo na návrh Orgánu sociálně-právní ochrany dětí R. (dále jen "OSPOD") rozhodnuto, že se podle § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nařizuje předběžné opatření, kterým se nezletilá vedlejší účastnice K. K. svěřuje do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc "X" při Dětském centru P., a to na dobu tří měsíců ode dne vykonatelnosti usnesení. Důvodem podání návrhu ze strany OSPOD byla skutečnost, že nezletilá se svěřila výchovné poradkyni v základní škole, do které dochází, že se jí partner její matky dotýká na intimních místech, on i její matka často pijí alkohol a dochází mezi nimi k domácímu násilí, a to již 2 roky. Nezletilá situaci neunesla, dochází u ní k sebepoškozování. Totéž uvedla při pohovoru. Bojí se, že partner matky ublíží její matce, vyhrožuje jí, že ji vyhodí z okna. Okresní soud měl za prokázané podmínky pro vydání předběžného opatření, uvedl, že není možné vzhledem ke krátké lhůtě pro rozhodnutí provádět dokazování, avšak existuje podezření, že ze strany partnera matky nezletilé dochází vůči nezletilé k jí popsanému závažnému jednání vykazující znaky trestného činu, před kterým je nutno nezletilou ochránit. Současně okresní soud uvedl, že matka je cizinka a nebyl zjištěn jiný příbuzný, který by péči o nezletilou do vyřešení případu mohl zajistit.
3. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2025 č. j. 11 Co 163/2025-33 bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu. Dle krajského soudu bylo dostatečně osvědčeno, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl normální vývoj nezletilé vážně ohrožen a nezletilou bylo nutné ochránit před závadovým jednáním partnera její matky a odebrat ji z výchovného prostředí matky, která s tímto partnerem žije. Krajský soud se ztotožnil také s umístěním nezletilé do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, neboť v době rozhodování nebyly známy vhodné osoby, které by o ni mohly pečovat, a to ani sestra matky, která v době rozhodování krajského soudu měla podle obsahu odvolání již odcestovat na Ukrajinu. Nebylo možné ani předat nezletilou do péče matky za účelem odcestování na Ukrajinu, protože nezletilá byla právě z její péče odebrána. Krajský soud upozornil, že není třeba, jak namítala její matka, aby nezletilá na Ukrajinu odcestovala kvůli novému cestovnímu pasu, který je možné vyřídit skrze zastupitelský úřad Ukrajiny v České republice. Nařízená úprava poměrů nezletilé je dle krajského soudu nezbytná a v jejím nejlepším zájmu.
4. V ústavní stížnosti směřující proti usnesení okresního soudu i usnesení krajského soudu stěžovatelka tvrdí, že soudy se spokojily pouze s obecným konstatováním "závadného prostředí" v domácnosti stěžovatelky, aniž by dostatečně zohlednily možnost svěřit nezletilou do péče sestry stěžovatelky a vypořádaly námitky stěžovatelky. Krajský soud péči sestry stěžovatelky odmítl pouze formalisticky s tvrzením, že již odcestovala na Ukrajinu, aniž by ověřil, zda se jedná o přechodný pobyt, či zda by byla ochotna se vrátit. Soudy také pominuly zásadu, že odebrání dítěte z péče rodiče a umístění do institucionálního zařízení má být až krajním řešením. Sama nezletilá dle stěžovatelky vyjádřila přání se do zařízení nevracet.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 nebo ze dne 14. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 1170/25 ). Rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena.
Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takových rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl.
1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud posuzuje, zda ve věcech předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí optikou uvedených kritérií a dospěl k závěru, že obecné soudy dostály všem ústavněprávním požadavkům. V napadených usneseních jsou dle názoru Ústavního soudu vypořádány všechny námitky vznesené stěžovatelkou a nelze jim vytknout formalistický přístup. Okresní soud vyhodnotil odpovídajícím způsobem jemu dostupné skutečnosti, přičemž vycházel i z vlastního vyjádření nezletilé, které tato uvedla "při pohovoru". Pokud jde o péči o nezletilou ze strany sestry stěžovatelky, k tomuto se vyjádřil krajský soud. Ústavní soud se s jeho závěrem ztotožňuje a rovněž konstatuje, že z odvolání stěžovatelky, které má Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že sestra stěžovatelky byla již v době rozhodování krajského soudu na Ukrajině.
Předání nezletilé do její péče v době rozhodování tedy nepřicházelo do úvahy. Nebylo přitom úkolem krajského soudu zjišťovat, kdy se sestra stěžovatelky vrátí (a zda vůbec), jak je naznačeno ve stížnosti. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by soudy pominuly, že volí krajní řešení. Především z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že tento si byl vědom, že odnětí dítěte z péče rodiče je nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvíce závažných případech. Krajský soud rovněž hodnotil nejlepší zájem dítěte.
Z napadeného usnesení se podává odůvodněný závěr, že nařízení předběžného opatření bylo v době rozhodování okresního soudu vzhledem k situaci v rodině stěžovatelky v nejlepším zájmu nezletilé. Pokud jde o tvrzené přání nezletilé již dále nepobývat v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, toto stěžovatelka uvedla ve sdělení okresnímu soudu, přičemž ve stejném sdělení informovala, že se její partner již odstěhoval. Příslušné sdělení bylo však okresnímu soudu doručeno až po rozhodnutí o odvolání stěžovatelky.
Ani jeden ze soudů tak nemohl uvedené informace vzít v úvahu.
8. Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu