Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 5 As 165/2021-67, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018 č. j. MSP-45/2018-ORA-ROZ/14 zamítl rozklad stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 12.
10. 2018 č. j. MSP-25/2018-OINS-SRIS/8, kterým bylo stěžovatelce zrušeno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o insolvenčních správcích") - a to z důvodu, že přestala splňovat podmínku bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 odst. 1 písm. d) citovaného zákona; stěžovatelka totiž byla v posledních 5 letech jedním ze dvou společníků a současně statutárním orgánem právnické osoby: Edl a partneři, v.o.s.
v likvidaci, o jejímž úpadku bylo v insolvenčním řízení pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2018 č. j. KSHK 40 INS 15713/2016-A-75. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 11 A 2/2019-263 zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost. Pro úplnost je třeba dodat, že tomu předcházely dva rozsudky městského soudu (č. j. 11 A 2/2019-83 a 11 A 2/2019-191) a dva rozsudky Nejvyššího správního soudu (č. j.
5 As 206/2019-63 a 5 As 320/2020-55, č. 4145/2021 Sb. NSS) vydané v téže věci. Stěžovatelka je advokátkou, která není v řízení před Ústavním soudem zastoupena jiným advokátem v souladu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15. V ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jejího práva na svobodnou volbu povolání, resp. práva podnikat, mělo dojít v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka, který stěžovatelce zrušil povolení vykonávat činnost insolvenčního správce pro nesplnění podmínky bezúhonnosti, přičemž tento zásah nemůže podle názoru stěžovatelky obstát v testu proporcionality.
Stěžovatelka považuje výklad relevantních ustanovení zákona o insolvenčních správcích, který zvolil vedlejší účastník a následně jej aprobovaly oba správní soudy, za příliš formalistický.
K porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces mělo dojít v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka, který v průběhu správního řízení o zrušení povolení stěžovatelky vykonávat činnost insolvenčního správce porušil své zákonné povinnosti. A to způsobem značnou měrou negativně zasahujícím do jejích procesních práv, kterýžto exces nebyl odstraněn ani soudy v rámci jejich přezkumné činnosti navzdory tomu, že to stěžovatelka opakovaně namítala. Dále tvrdí, že vydáním napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka byla poskytnuta soudní ochrana jednání třetí osoby (bývalého obchodního partnera stěžovatelky), které bylo v rozporu s dobrými mravy.
Podle stěžovatelky nabývá rozpor s dobrými mravy v tomto kontextu na intenzitě a tudíž i právním významu o to víc, že se v daném případě ze strany soudního orgánu jedná o poskytnutí ochrany takovému jednání, které lze jednoznačně kvalifikovat jako zneužití práva. To má samo o sobě podstatný význam při posouzení priority ve vztahu k soudem konstatovanému splnění formálních podmínek pro zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které postup vedlejšího účastníka aprobovaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.
ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž v řízení o ústavních stížnostech ex constitutione je určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu a hloubce, jako to činí správní soudy a tedy fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje toliko optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná.
Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o insolvenčních správcích, do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Závěry obou soudů, že vedlejší účastník nepochybil, pokud ověřil, že stěžovatelka nesplňuje podmínku bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích, a tak byly naplněny podmínky pro zrušení povolení podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích, aniž by se dále zabýval okolnostmi úpadku obchodní společnosti Edl a partneři, v.o.s.
v likvidaci, jsou dostatečně, logicky a řádně odůvodněné. Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se institutu dobrých mravů jsou proto v posuzované věci nepřiléhavé, neboť se týkají skutkově odlišných případů. K námitkám stěžovatelky, že vedlejší účastník ve správním řízení porušil své zákonné povinnosti, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, na jejímž základě není nutno povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy podrobně odpovědět na každý argument účastníka řízení (srov. nálezy sp. zn. III.
ÚS 989/08 ,
IV. ÚS 201/04 ,
nebo
). Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí na tuto judikaturu zdejšího soudu správně odkázal a aplikoval ji v posuzované věci.
K argumentaci stěžovatelky o neumožnění nahlédnout do protokolu o hlasování rozkladové komise vedlejšího účastníka se Ústavní soud ztotožňuje s jejím vypořádáním ze strany Nejvyššího správního soudu. Poukázal na to, že protokol o hlasování je na základě § 134 odst. 3 správního řádu vyloučen z nahlížení do spisu, jakož i na skutečnost, že rozkladová komise je pouze poradním orgánem ministra. Návrh rozkladové komise nebyl pro ministra závazný a neobsahuje-li jeho rozhodnutí pasáž týkající se návrhu rozkladové komise, včetně toho, zda se jím ministr řídil či nikoli, nečiní to bez dalšího jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným nebo nezákonným.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu