Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Moravia Green Power s.r.o., se sídlem Všenory, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, č. j. 32 Cdo 267/2015-115, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, č. j. 1 Cmo 40/2014-97, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2013, č. j. 30 ECm 99/2012-77, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
´
3. Tato žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2013, č. j. 30 ECm 99/2012-77, zamítnuta. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že žaloba není důvodná, neboť pokud vedlejší účastník ze stěžovatelkou vyfakturované částky za dodávku elektřiny do elektrizační soustavy srazil částku, která je nyní předmětem sporu, a tuto odvedl do státního rozpočtu, pak postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 180/2005 Sb., jakož i v souladu se smlouvou o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy ze dne 8.
2. 2011, která byla mezi stranami sporu uzavřena. Soud prvního stupně připomněl, že otázka souladu stanovení odvodu podle zákona č. 180/2005 Sb. byla předmětem řízení před Ústavním soudem, který v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) dospěl k závěru, že právní úprava, kterou byl odvod z elektřiny ze slunečního záření zaveden, není v rozporu s ústavním pořádkem. Ke stěžovatelkou namítanému likvidačnímu efektu tohoto odvodu na podnikání stěžovatelky soud prvního stupně uvedl, že prokazování této skutečnosti by v daném řízení nemělo žádného významu, neboť i v případě zjištění, že odvod v rozporu s čl.
11 Listiny zasahuje majetkovou podstatu stěžovatelky, by vedlejšímu účastníku nebylo možno uložit, aby stěžovatelce zaplatil částku rovnající se odvodu, k jehož sražení ze základu odvodu a k odvedení byl vedlejší účastník podle zákona povinen. Uvedenou námitku proto nelze dle názoru soudu prvního stupně s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, nýbrž v řízení daňovém.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, č. j. 1 Cmo 40/2014-97, jako věcně správné potvrzeno.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, č. j. 32 Cdo 267/2015-115, odmítnuto.
8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud především zdůrazňuje, že ústavností "solárního odvodu" se široce zabýval již v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11
(N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava "solárního odvodu" je ústavně konformní (v podrobnostech lze na citovaný nález Ústavního soudu, dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, odkázat). Pokud tedy zákon č. 180/2005 Sb. stanovil pro jeden z těchto zdrojů "solární odvod", jehož rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud neshledal, nemůže se stěžovatelka dovolávat porušení Listinou garantovaného vlastnického práva, ledaže by byl vůči ní tento odvod uplatňován ústavně nekonformním způsobem.
10. Ústavní soud v citovaném nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 v této souvislosti zdůraznil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. A právě uvedený zásah stěžovatelka v nyní posuzované věci namítala v řízeních před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí ústavní stížností napadá.
11. Ústavní soud se možností uplatňování námitek likvidačního dopadu v individuálních případech rozsáhle zabýval ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 , ve kterém jako ústavně souladné označil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013, podle kterého solární odvod je vlastně daní, jeho správu vykonávají územní finanční orgány a postupují přitom podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je za stávající právní úpravy institut prominutí daně podle § 259 daňového řádu.
Ústavní soud k tomu dodal: "Není však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§ 156 daňového řádu) anebo promíjením (§ 259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže (nález ze dne 13.
1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 ).
12. Proto dospěly-li soudy všech stupňů v nyní souzené věci k závěru, že námitku likvidačního dopadu "solárního odvodu" "nelze s úspěchem uplatňovat v civilním řízení soudním, nýbrž v řízení daňovém, neboť jen tak se může stát předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů", nelze podle Ústavního soudu tento názor považovat za protiústavní (shodně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2363/14 ze dne 10. 2. 2015). Naopak je třeba uzavřít, že soudy všech stupňů zde postupovaly v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a tento svůj závěr řádně odůvodnily.
13. Pokud jde o stěžovatelkou vznesené námitky, týkající se nevypořádání se se všemi jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy - o likvidačním efektu "solárního odvodu" - ze strany obecných soudů, pak Ústavní soud konstatuje, že sice ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit.
Tak tomu bylo též v případě stěžovatelky, neboť i v případě, že by tyto skutečně svědčily jejím závěrům, v občanském soudním řízení by nemohly nic změnit na výsledku sporu, neboť již z podstaty dotčeného řízení (o žalobě na zaplacení 221.302,- Kč s příslušenstvím) nebylo možno k těmto důkazům přihlížet (jak plyne ze shora řečeného). Z hlediska ústavnosti dotčených rozhodnutí je přitom stěžejní, že se nejednalo o opomenuté, nýbrž nadbytečné důkazy, jelikož se obecné soudy vypořádaly s tím, proč je nepokládaly za nutné provést, a odůvodnění napadených rozhodnutí tak nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález ze dne 13.
1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2015
David Uhlíř v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu