Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 62 Co 134/2025-107, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval o žalobě stěžovatele na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatele na sdělení jmen, služebního či obdobného označení a služebního zařazení oprávněných úředních osob, pověřených vedením úkonů odvolacího správního řízení (výrok I). Žalobu na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím však obvodní soud zamítl (výrok II). Výrokem III rozhodl o nákladech řízení, které je vedlejší účastnice povinna zaplatit.
2. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrdil. Nákladový výrok III obvodního soudu pak pouze změnil tak, že výše nákladů řízení činí částku 15 669,50 Kč. Současně městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel podává proti rozsudku městského soudu ústavní stížnost, a to proti všem jeho výrokům. Neústavnost rozhodnutí ve věci samé shledává v tom, že mu nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích. Dále tvrdí, že mu městský soud protiústavně nepřiznal náhradu za několik úkonů právní služby, protože je shledal neúčelnými.
4. Ústavní soud se však námitkami stěžovatele nemohl věcně zabývat (a proto je ani podrobněji nerekapituloval), jelikož ústavní stížnost je nepřípustná. Městský soud stěžovatele řádně poučil o tom, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání. Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by předtím podal dovolání (či pokud dovolací řízení doposud neskončilo), nesplnil povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní stížnost by mohla být přípustná, pokud by stěžovatel býval nebrojil proti rozhodnutí městského soudu ve věci samé. Byl-li by podstatou ústavní stížnosti nesouhlas pouze s nákladovými výroky odvolacího soudu, pak by stěžovatele netížila povinnost podat nejprve dovolání, které je proti výrokům o nákladech řízení nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ve zde posuzované věci však stěžovatel napadá také rozhodnutí ve věci samé, a proto bylo jeho procesní povinností nejprve podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, pak je dovolací soud oprávněn nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1040/25 , bod 11). Stěžovatel se tedy mýlí, když v bodě II.II.B ústavní stížnosti tvrdí, že není schopen dosáhnout nápravy ohledně nákladového výroku jinak než podáním ústavní stížnosti.
6. Aniž by stěžovatel podrobněji odůvodňoval, proč nepodal dovolání, uvedl alespoň, že "má za to, že v daném případě je nezbytný zásah Ústavního soudu, neboť je zjevné, že přes bohatou judikaturu Ústavního soudu některé senáty Městského soudu v Praze stále posuzují řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odděleně. Ústavní soud by měl v právě uvedeném spatřovat přesah významu věci z individuální roviny kauzy, který odůvodňuje jeho zásah do rozhodování obecných soudů." I kdyby však Ústavní soud přistoupil na to, že takto formulovaná pasáž ústavní stížnosti představuje tvrzení o přesahu vlastních zájmů stěžovatele podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nelze takovému tvrzení přisvědčit.
Sám stěžovatel si ostatně všímá, že judikatura Ústavního soudu se staví velmi zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Tím spíše nemůže rozhodnutí o nákladech řízení založit přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by odůvodňoval výjimečné přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti.
7. Jednoduše řečeno, pokud stěžovatel brojil také proti výroku městského soudu ve věci samé, bylo jeho povinností nejprve podat dovolání, v rámci kterého mohlo hypoteticky dojít také ke zrušení napadeného nákladového výroku. Ústavní stížnost je proto nyní podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj