Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti a) Anny Marie Juřicové a b) Kamily Osičkové, zastoupených Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2889/2023-590 ze dne 23. 5. 2024 a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 48/2021-537 ze dne 1. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad právní moci napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení a 1. Ing. Michaely Učikové a 2. Blanky Broukalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízeních před obecnými soudy se 1. vedlejší účastnice (žalobkyně) domáhala po 2. vedlejší účastnici (žalované) určení obsahu kupní smlouvy. Stěžovatelky se řízení účastnily jako vedlejší účastnice na straně 2. vedlejší účastnice (žalované). Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v pořadí třetím, v záhlaví uvedeným rozsudkem určil obsah smlouvy o prodeji nemovitostí, specifikovaný v I. výroku rozsudku, mezi 1. vedlejší účastnicí jako kupující a 2. vedlejší účastnicí jako prodávající. Podle smlouvy se 2. vedlejší účastnice zavazuje prodat 1. vedlejší účastnici tam specifikované nemovitosti ("nemovitosti") za 2,72 mil. Kč. Krajský soud zjistil, že 1. a 2. vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí kupní o prodeji nemovitostí a že nastaly podmínky, za nichž měla 2. vedlejší účastnice povinnost uzavřít s 1. vedlejší účastnicí příslušnou kupní smlouvu.
2. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem. Seznal, že rozhodnutí krajského soudu záviselo také na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: Zda měl soud při uspořádání práv a povinností stran přihlédnout ke zhodnocení nemovitostí stěžovatelkami (vedlejšími účastnicemi na straně žalované). Nejvyšší soud shledal, že je správné rozhodnutí krajského soudu, že při určení obsahu kupní smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím stěžovatelek do nemovitostí.
Podle § 1787 odst. 2 občanského zákoníku jsou pro určení obsahu kupní smlouvy v prvé řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní strany konkrétně sjednaly obsah smlouvy co do předmětu převodu a výše kupní ceny. Druhá vedlejší účastnice nesplnila závazek přijmout na základě výzvy 1. vedlejší účastnice návrh na uzavření smlouvy, vycházející z toho, na čem se s ní dohodla ve smlouvě o smlouvě budoucí. Odmítla-li přijmout návrh podle výzvy ze dne 31.
8. 2018 a v říjnu 2018 stěžovatelkám umožnila nemovitosti opravovat a upravovat, není možné, aby z tohoto jednání vůči 1. vedlejší účastnici těžila. Nejvyšší soud také konstatoval, že poctivé uspořádání práv a povinností stran nemůže zohledňovat dopady plynoucí ze vztahu stěžovatelek a 2. vedlejší účastnice; tedy tvrzené zhodnocení nemovitostí, v jejichž důsledku sjednaná kupní cena neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co 2.
vedlejší účastnice nesplnila závazek uzavřít na výzvu smlouvu. Okolnosti, jichž se dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy stěžovatelkám umožnila nemovitosti užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh 1. vedlejší účastnice na uzavření kupní smlouvy. Pokud stěžovatelky nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži 1. vedlejší účastnice jako kupující.
3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelky řádně zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jakož i níže) s tvrzením o porušení jejich práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelky zejména namítají, že se 1. vedlejší účastnice na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Argumentují, že v pozici držitele by měly právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle svých slov zhodnotily nemovitosti investicemi ve výši 1,3 mil. Kč, avšak krajský soud se tím odmítl zabývat. Podle stěžovatelek je zásadní, že se možným zhodnocením nemovitostí ve vztahu k uspořádání poměrů stran smlouvy poprvé zabýval až Nejvyšší soud. Ten se v napadeném rozsudku údajně nevypořádal s tím, proč je poctivé uspořádání vztahů mezi účastníky právě takové, které je v neprospěch stěžovatelek. Měl se tím zabývat již krajský soud, který to bez dostatečného odůvodnění odmítl. Nejvyšší soud měl tedy rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelky připomínají, že opakovaně navrhovaly důkazy k prokázání výše investic.
5. V posledku stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud analogií podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil právní moc napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelek napadená rozhodnutí neukládají povinnost vynutitelnou exekucí, tudíž žádají odložení právní moci, nikoli vykonatelnosti. Bez odložení právní moci nemůže být do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo stěžovatelky a) k nemovitostem, které na ni 2. vedlejší účastnice měla převést kupní smlouvou ze dne 10. 10. 2018.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelky v rozsáhlé a nepřehledné ústavní stížnosti opakovaně uvedly tytéž argumenty jako v řízeních před obecnými soudy. Tyto námitky však nejenže byly v napadených rozhodnutích ústavně souladně vyvráceny, ale míjí se s podstatou věci. Předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem je posouzení možného porušení základních práv stěžovatelek. Výše dospěl Ústavní soud k závěru, že vzhledem k postavení stěžovatelek před obecnými soudy jako vedlejších účastnic řízení mohla být dotčena jejich práva podle hlavy páté Listiny, v kontextu posuzované věci jejich právo na řádné soudní řízení (spravedlivý proces) nebo rovnost účastníků řízení. Stěžovatelky však svou argumentaci zaměřily na věc samu, tj. na ochranu vlastnictví 1. a 2. vedlejší účastnice a neuvedly ústavněprávní argumentaci k tvrzenému porušení jejich procesních práv. Předmětem řízení před obecnými soudy také nebyl nárok stěžovatelek z bezdůvodného obohacení, kterým argumentují v ústavní stížnosti.
12. Skutečnost, že soudy neprovedly důkazy k prokázání tvrzení stěžovatelek o výši investic do nemovitosti, nemůže ústit v porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces. Vzhledem k argumentaci obecných soudů je zřejmé, že by provedení takových důkazů bylo nadbytečné. Na tomto základě se vymyká pravomoci Ústavnímu soudu, aby zrušil napadená rozhodnutí, uspořádávající právní poměry třetích osob, nenastalo-li flagrantní porušení práva stěžovatelek na řádný proces.
Odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují ústavněprávním požadavkům. Zaměřily-li stěžovatelky své zbývající námitky obšírně na hmotněprávní posouzení věci, navíc toliko na úrovni běžného zákona, nikoli ústavního pořádku, nezbývá Ústavnímu soudu než shledat ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. V mezích své pravomoci není Ústavní soud oprávněn si sám stížnostní argumentaci domýšlet.
13. Nad rámec věci lze k námitce stěžovatelek o tom, že krajský soud se odmítl zabývat jejich investicemi do nemovitostí, dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu srozumitelně a logicky plyne, že se touto otázkou Nejvyšší soud zabýval poprvé a že ji krajský soud vyřešil správně. Není tudíž případná argumentace stěžovatelek, že je rozsudek krajského soudu neústavní jen proto, že se podle nich nedostatečně zabýval vypořádáním vztahů i vůči stěžovatelkám.
14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad právní moci, potažmo vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Proto se Ústavní soud nezabýval ani tím, zda jde ve skutečnosti o návrh na odklad právní moci, jak tvrdí stěžovatelky, nebo podle slov zákona vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu