Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. N. a 2) J. N., zastoupených JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, čj. 10 C 523/95 - 330, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2006, čj. 10 Co 251/2006 - 393, a 10 Co 252/2006 - 393, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudu prvního stupně vytkli procesní pochybení, spočívající v tom, že jednal v jejich nepřítomnosti, ač požádali o odročení soudního jednání z důvodu nemoci. Nemovitosti byly dlouhodobě neobydlené a v dezolátním stavu, syn žalobců se v nich nezdržoval, a nelze tedy přisvědčit názoru obecných soudů, že stěžovatel byl při jejich nabytí protiprávně zvýhodněn. Nebyl totiž významným funkcionářem KSČ, ale pouze jejím řadovým členem. Závěrem uvedli, že výslech žalobců nebyl v rámci dokazování nutný, neboť bylo prováděno především listinnými důkazy. Cestovní náklady žalobců tedy nebyly vynaloženy účelně. Obecné soudy tak, ze všech výše uvedených důvodů, porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Po prostudování ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v zásadě opakují námitky, které vznesli již v odvolání a v dovolání. Odvolací soud se s jejich námitkami řádně a v dostatečné míře vypořádal a v podrobnostech nelze než odkázat na rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud pak argumenty stěžovatelů posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nelze pominout, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy. Pokud tedy stěžovatelé své argumenty znovu opakují v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a zákona o Ústavním soudu).
Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení povahy lhůty, zakotvené v § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé ocitovali rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 28 Cdo 72/2004, ze dne 29. 6. 2004, ryze účelově, neboť vynechali poslední větu. Správná citace zní: "Výzva k vydání věci podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vůči povinné osobě účinná dnem, kdy se ocitne v její dispoziční sféře a kdy má povinná osoba možnost se s ní seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v tento den dosud neví." Ústavní soud nevidí důvod, proč se od zmíněného výkladu Nejvyššího soudu v skutkově podobné věci stěžovatelů odchylovat.
Obdobně již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 120/96 , ze dne 3. 10. 1996, judikoval, že nelze navrhovateli přičítat k tíži postup pošty a bez dalšího dospět k závěru, že restituční nárok v potřebné lhůtě uplatněn nebyl, pokud je jednoznačně prokázáno, že zásilka byla podána na poště. Žalobci podali výzvu k vydání věci doporučeně na poště dne 26. dubna 1995. Zásilky (s výzvou adresovanou každému stěžovateli zvlášť) se nevrátily jako nedoručitelné, ani nebyly uloženy. Uplatnění nároku obstojí, neboť výzva byla podána k poštovní přepravě v dostatečném časovém předstihu tak, aby byla do 2.
května 1995, tedy do dne, kdy končí prekluzivní lhůta k tomu určená, doručena.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu