Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala ve věcech ústavních stížností stěžovatelů Miroslava Kotlase, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022 č. j. 70 Co 107/2022-97, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2050/22 , Lubomíra Marušáka, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022 č. j. 20 Co 103/2022-98, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2282/22 , Antonína Fojta, Lukáše Halaty, Blanky Klímové, Michala Tichého, Richarda Zicha, Lubomíra Náplavy, Romana Bučka, Petra Sablika, Tomáše Hanáčka, Jana Chudárka a Jany Váňové, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
6. 2022 č. j. 23 Co 142/2022-176, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2295/22 , Miroslava Schuberta, směřující proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 1. 6. 2022 č. j. 55 Co 153/2022-133, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2307/22 a Olgy Kvasničkové, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022 č. j. 53 Co 177/2022-109, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2393/22 , všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2050/22 ,
I. ÚS 2282/22 ,
I. ÚS 2295/22 ,
I. ÚS 2307/22 a
I. ÚS 2393/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 2050/22
.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
I
Nadepsaní stěžovatelé (a řada dalších) se na Ústavní soud obracejí v souvislosti s tvrzeným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem vedlejší účastnice podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, novelizovaného zákony č. 14/2017 Sb. a č. 112/2018 Sb. do znění účinného od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"), jehož část byla nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 uplynutím dne 31. 12. 2020 (tj. s odkladným účinkem) zrušena. Na základě zrušené právní úpravy byly v mezidobí neomezeně a plošně zveřejňovány osobní údaje stěžovatelů jako veřejných funkcionářů [představitelů obcí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů], čímž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva. II
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 2050/22 ,
I. ÚS 2282/22 ,
I. ÚS 2295/22 ,
I. ÚS 2307/22 a
I. ÚS 2393/22 uvedené požadavky splňují; argumentace stěžovatelů je ve všech ústavních stížnostech vzhledem k obdobným předmětům řízení a skutkovému stavu stejná. Řízení o uvedených ústavních stížnostech se v zájmu procesní ekonomie a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 2050/22
. Vzhledem k množství nevyřízených věcí týkajících se stejné problematiky, které Ústavní soud eviduje (a nově přicházejících), není vhodné spojovat do jednoho řízení všechny stížnosti. Nynější spojení se proto týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Sládečkovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných). Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 č. Org. 1/22, ve znění účinném od 9. 5. 2022 (č. Org. 30/22). III
Stěžovatelé jsou nebo byli veřejnými funkcionáři - tzv. uvolněnými představiteli obcí, vymezenými v § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů. Stejně jako řada dalších se také oni v řízení před civilními soudy domáhali proti vedlejší účastnici (dále též "Ministerstvo") omluvy a odčinění nemajetkové újmy v řádu nižších desítek tisíc korun podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatelé brojili proti údajně nesprávnému úřednímu postupu Ministerstva ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícímu (zjednodušeně řečeno) v tom, že v době od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 v únoru 2020 do jeho vykonatelnosti k 31. 12. 2020 (resp. do vyhlášení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 9 As 173/2020-32, tj. do listopadu 2020) pokračovalo v plošném zveřejňování citlivých osobních údajů stěžovatelů (tzv. majetková přiznání).
Civilní soudy žalobám stěžovatelů nevyhověly, jak plyne zejména z napadených rozsudků Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ten se ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodoval ve všech věcech v prvním stupni, že v postupu Ministerstva nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud dodal, že Ministerstvo jako orgán státní správy má v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy povinnost při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon a není oprávněno posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou; takovým orgánem je ve smyslu čl.
83 Ústavy výlučně Ústavní soud. Nesprávného úředního postupu by se Ministerstvo naopak dopustilo tím, jestliže by podle zákona o střetu zájmů nepostupovalo a dotčenými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnilo. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne 6. 11. 2020 začalo Ministerstvo poskytovat informace v omezeném rozsahu. Předmětem posouzení je totiž skutečnost, zda bylo oprávněno oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což do 31. 12. 2020 možné bylo. Podle civilních soudů i po nálezu Ústavního soudu platí, že údaje podle zákona o střetu zájmů se bez ohledu na způsob poskytování (zda anonymně nebo adresně) mají dostat každému, kdo o ně požádá.
Míra intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačuje k závěru, že stát odpovídá za nemateriální újmu pro porušení práva na soukromí a na informační sebeurčení, která měla stěžovatelům v souvislosti s postupem Ministerstva podle účinného právního předpisu vzniknout. Stěžovatelé sice nespojují svou újmu s přijetím neústavního zákona, právě jeho přijetí je však primární příčinou vzniku jejich újmy, neboť bez toho by Ministerstvo plošné zveřejnění jeho oznámení neprovádělo a žádná újma by jim nevznikla.
Jelikož Ministerstvo za proces normotvorby neodpovídá, absentuje zde i příčinná souvislost s dovozovanou újmou stěžovatelů. IV
Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení shora uvedených rozsudků odvolacího soudu [toliko ve vztahu k výrokům ohledně "(finančního) zadostiučinění a nákladů řízení"] s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny (právo na informační sebeurčení), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl.
36 odst. 3 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákon o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., přinesl podle stěžovatelů zásadní změnu právní úpravy umožňující plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich manželů/manželek v rámci společného jmění), kterou podrobil kritice i Ústavní soud a zrušil ji nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 jako neústavní.
Odloženou vykonatelnost nálezu nepovažují stěžovatelé z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Stěžovatelé upozorňují, že Ministerstvo spravedlnosti přijalo opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až 6. 11. 2020 "po obdržení předžalobní výzvy". Podle stěžovatelů se tak mělo stát dříve, v jeho postupu proto spatřují porušení svých v předchozím bodě jmenovaných základních práv. V
Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností, které byly podány včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona (v podrobnostech mutatis mutandis viz body 16-20 nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 ). Ústavní soud již o nastíněné problematice rozhodoval. Nejprve vydal čtvrtý senát k 27 ústavním stížnostem vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22
(k němuž bylo připojeno odlišné stanovisko), jenž byl následně překonán postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (dále též jen "stanovisko"), které Ústavní soud při rozhodování v dané věci respektuje. Závěry stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat zaprvé tak, že několikrát zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , od něhož stěžovatelé své nároky odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením.
Navazujícím výrokem II stanoviska pak plénum uvádí, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 v předchozím odstavci uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl.
36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.). Následně první senát deset ústavních stížností (patnácti stěžovatelů) usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2280/22 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. VI
S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru pléna Ústavního soudu vyjádřenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 proto první senát dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění stanoviska (k aplikaci na souzenou věc viz zejména body 38-53); pro srozumitelnost vlastního odůvodnění se ve stručnosti dále uvádějí jeho základní východiska. Z nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 38/17
(shrnutého zejména v bodech 45-47 odůvodnění stanoviska) vyplývá, že zákonná úprava nahlížení do registru oznámení nesplňovala požadavky, které pro ni z hlediska přiměřenosti zásahu vyplývaly ze základního práva dotčených veřejných funkcionářů před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Neústavnost § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů se u každého veřejného funkcionáře uvedeného v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů projevila tím, že do jeho oznámení o majetku bylo možné nahlížet anonymně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti.
V žádném ohledu z něj ovšem nelze dovodit, že by veřejnost neměla mít právo do registru oznámení nahlížet a seznamovat se tak s údaji o majetku veřejných funkcionářů. Ani před vykonatelností nálezu neznamenalo právo nahlížet do registru oznámení možnost použít získané informace jakýmkoli způsobem; použil-li by někdo takto získané údaje nezákonným způsobem, dotčený funkcionář by se vůči němu mohl žalobou domáhat ochrany svých osobnostních práv. Rekapitulované okolnosti jsou přitom podstatné pro důvod, pro který byla vykonatelnost zmíněného nálezu odložena a nenastala dnem jeho vyhlášení, jak je jinak obvyklé, nerozhodne-li Ústavní soud jinak (čl.
89 odst. 1 Ústavy a § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ponecháním zákonné úpravy, jejíž neústavnost zjistil, po přechodnou dobu v platnosti a účinnosti, zohlednil Ústavní soud nejen míru zásahu do základních práv veřejných funkcionářů zaručených v čl. 10 odst. 3 Listiny, ale také účel neústavní zákonné úpravy, jímž je předcházení a odhalování střetu zájmů. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že povinností demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je nejen vytvořit veřejnému funkcionáři podmínky pro řádný výkon veřejné funkce spojený s povinností jednat ve veřejném zájmu, ale také zamezit tomu, aby svěřenou moc mohl využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného, nebo ostatních účastníků politické či hospodářské soutěže, stejně jako důvěry veřejnosti (srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 4/17 ). Právě tomuto ústavně aprobovanému účelu slouží i povinnost veřejných funkcionářů podávat oznámení a jí odpovídající právo každého do nich ve stanoveném rozsahu nahlížet. Vzhledem k tomu, že okamžitým zrušením § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů by bylo nahlížení veřejnosti do těchto oznámení na neurčitou dobu znemožněno, dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě prostřednictvím odkladu vykonatelnosti dočasně upřednostnit tento veřejný zájem, aniž by tím byla nepřiměřeně dotčena uvedená základní práva a svobody veřejných funkcionářů.
Ústavní soud nemohl sám zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim jejich zpřístupnění na žádost, a vymezit požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , bod 144). Odklad vykonatelnosti není popřením účinné ochrany základních práv a svobod, což plénum z podrobně vyložených důvodů vedlo k závěru formulovanému ve výroku I.
stanoviska, že Ministerstvo spravedlnosti neporušilo svou povinnost a nepostupovalo nezákonně, umožňovalo-li nahlížení do registru oznámení podle § 13 odst. 3 věty první a druhé a § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů i v době ode dne vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti. O nesprávný úřední postup z hlediska nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.) proto ze strany Ministerstva nešlo (ani v mezidobí od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů, ani předtím). Podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemá nález Ústavního soudu, kterým byl jako neústavní zrušen zákon, za následek dodatečný vznik práva na náhradu nemateriální újmy za úřední postup, jenž byl v souladu se zrušeným zákonem v době, kdy byl platný a účinný. Článek 36 odst. 3 Listiny totiž nezakládá právo na náhradu škody způsobené výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentu. Důsledkem překročení mezí zákonodárcem může být zrušení zákona nebo vyslovení jeho neústavnosti.
Takový zásah "může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody" (stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bod 13). Na citovaném závěru nemá Ústavní soud v posuzované věci důvod co měnit. VII Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu