Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti 1) Pavly Hrdinové a 2) Rudolfa Hrdiny, zastoupených JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. května 2024 č. j. 7 C 27/2023-105, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a Jarmily Kohútové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že stěžovatelé vystupují v občanském soudním řízení před Okresním soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") jako žalovaní ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí v katastrálním území L. (řízení pod sp. zn. 7 C 27/2023). Před stejným soudem stěžovatelé vystupují jako žalobci v jiném (druhém) řízení, které je vedeno pod sp. zn. 8 C 79/2023 a které se týká některých z těchto nemovitostí; předmětem tohoto řízení je určení vlastnického práva, neboť stěžovatelé (resp. stěžovatelka) tvrdí, že se stali výlučnými vlastníky nemovitostí v důsledku vydržení.
Okresní soud shledal, že v onom druhém řízení jsou řešeny otázky relevantní pro toto (první) řízení (vedené pod sp. zn. 7 C 27/2023), a proto posledně jmenované řízení usnesením ze dne 10. března 2023 č. j. 7 C 27/2023-92 přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 79/2023. V návětí uvedeným usnesením ze dne 16. května 2024 však okresní soud změnil původní usnesení o přerušení řízení tak, že se řízení nepřerušuje. V usnesení se uvádí, že neobsahuje odůvodnění v souladu s § 169 odst. 2 větou druhou občanského soudního řádu a že proti němu není odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelé v napadeném usnesení spatřují porušení svých shora uvedených základních práv. Uvádí, že okresní soud dané usnesení vydal poté, co se účastníků řízení dotázal na jejich aktuální procesní stanovisko, a poté, co vedlejší účastnice soudu sdělila, že v řízení sp. zn. 8 C 79/2023 byl vydán zamítavý rozsudek a že lze pokračovat v řízení sp. zn. 7 C 27/2023. Podle stěžovatelů však řízení vedené pod sp. zn. 8 C 79/2023 nebylo ukončeno pravomocně. Napadené usnesení je tak výsledkem zjevně vadného postupu.
Výsledek řízení sp. zn. 8 C 79/2023 může "pohnout" celým výsledkem přerušovaného řízení. Stěžovatelé vysvětlují, že v jistém případě by v důsledku obou jmenovaných řízení mohlo dojít k duplicitnímu zápisu nabývacích titulů do katastru nemovitostí. Takovou duplicitu by bylo nutné odstranit v dalším soudním řízení. Postup okresního osudu je tudíž nehospodárný, zasahuje do vlastnického práva stěžovatelů a porušuje jejich právo na spravedlivý proces, a proto se domáhají zrušení v návětí uvedeného usnesení.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Ústavní stížnost tak má subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje, až pokud stěžovatelé vyčerpají všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně základních práv jednotlivců. Teprve pokud není zjednána náprava v rámci obecné justice, může se uplatnit ochrana poskytovaná Ústavním soudem.
Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
9. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však jít o rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, jako např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby (např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 ).
6. Takovou výjimku však posuzovaný případ nepředstavuje. Nelze dovodit ani existenci okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které stěžovatelé ostatně ani netvrdí. Ústavní soud obecně ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení odmítá jako nepřípustné (např. usnesení ze dne 1. února 2023 sp. zn. IV. ÚS 316/23 ). Napadené usnesení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného rozhodnutí ve věci samé. Jeho důsledkem je pouze pokračování v řízení, ve kterém bude o věci samé rozhodováno. Úkolem Ústavního soudu není spekulovat, jak by předmětná řízení mohla dopadnout a jaké důsledky mohou mít jednotlivé kombinace výsledků obou řízení. Bude proto úkolem obecných soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí, a aby ochránily práva účastníků.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj