Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Miloše Majnera, zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem se sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 147/2024-30 ze dne 14. 11. 2024 a výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 77 A 18/2024-73 ze dne 9. 5. 2024, spojené s návrhem na zrušení § 35 odst. 10 soudního řádu správního v části "je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv", za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. V posuzované věci jde o to, zda správní soudy měly stěžovateli ustanovit právního zástupce pro zastupování v odvolacím řízení, v němž se stěžovatel domáhá svého účastenství v územním řízení. Správní soudy právního zástupce stěžovateli neustanovily, protože sice splňuje první podmínku § 35 odst. 10 soudního řádu správního (jsou u něj předpoklady pro osvobození od soudních poplatků), ale nesplňuje druhou podmínku - ustanovení zástupce není k ochraně jeho práv nezbytné.
2. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost zbraní podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 3 Listiny a porušily také principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a princip zákonnosti výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto napadená rozhodnutí zrušit. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 35 odst. 10 soudního řádu správního v části "je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv".
3. Po posouzení ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné.
4. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že výklad podmínek pro osvobození od soudních poplatků je výkladem podústavního práva, který je primárně v gesci obecných soudů. Ústavní soud může do jejich rozhodovací praxe zasáhnout pouze v případě, že by výklad zvolený obecnými soudy porušoval základní práva jednotlivce; v tomto případě typicky právo na přístup k soudu jakožto součást práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2432/08
; či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1789/24
, bod 4). K žádnému takovému porušení základních práv ale ve stěžovatelově věci nedošlo.
5. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout obecným soudům na výkladu § 35 odst. 10 soudního řádu správního, podle kterého "navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát." Správní soudy v souladu s doktrínou vyžadují, aby stěžovatel pro přiznání právního zastoupení splňoval dvě podmínky: (1) předpoklad, že bude osvobozen od soudního poplatku; a (2) nezbytnost zastoupení k ochraně jeho práv (srov. Koucourek T. a Kühn, Z. § 82. In: Kühn, Z., Koucourek T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, 2019, s. 228).
6. Stěžovatel brojí proti aplikaci, výkladu a návrhem na zrušení zákona také proti samotné existenci druhé podmínky, kterou v jeho případě správní soudy shledaly nesplněnou.
7. Podmínka nezbytnosti zastoupení je však v souladu s účelem mimořádného institutu přiznání právního zástupce, jehož výdaje a odměnu hradí stát. Tato možnost skutečně nemá náležet každému, ale jen tomu, kdo právní zastoupení opravdu nezbytně potřebuje k hájení svých práv. Tento smysl je ostatně v souladu také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který požadavek na poskytnutí právní pomoci odvíjí mj. od schopnosti žadatele se účinně zastupovat, od složitosti příslušných zákonů nebo postupů a od toho, co je pro žadatele v sázce (srov. rozsudky ESLP ve věcech Steel a Morris proti Spojenému království, č. 68416/01, bod 61; či ve věci Airey proti Irsku, č. 6289/73, bod 24).
8. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout správním soudům ani co do aplikace tohoto požadavku na stěžovatelův případ. Soudy srozumitelně vysvětlily, že v soudním řízení, v němž stěžovateli nebyl zástupce ustanoven, jde primárně o otázku nepřípustnosti odvolání stěžovatele proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí, (stěžovatel se domáhá být účastníkem územního řízení), z čehož dovozují, že stěžovateli v řízení nehrozí nevratné poškození jeho práv a že otázka účastenství není skutkově ani právně nadměrně složitá. Vysvětlily také, že zastoupení stěžovatele není nezbytně nutné s ohledem na formální i obsahovou úroveň žaloby, kterou sám stěžovatel podal. Poukázaly také na mnoho souvisejících sporů v oblasti správního soudnictví, kde stěžovatel náležitě hájil svá práva (není přitom významné, zda byl ve sporu úspěšný).
9. Stěžovatel argumentuje, že jen samotná okolnost podání projednatelné žaloby neznamená, že k ochraně svých práv nepotřebuje advokáta. Ústavní soud však poukazuje na to, že správní soudy založily své rozhodnutí hned na několika důvodech a uvedená okolnost je jen jedna z nich. Podání projednatelné žaloby je však významné zejména z pohledu, že stěžovateli nebyla upřena podstata a smysl práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
10. Argumentace stěžovatele, který je v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupen advokátem, je dále pouze velmi povšechná, odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se konkrétně jiných právních otázek a především nepřednáší konkrétní ústavněprávně relevantní námitky vyvracející argumentaci správních soudů.
11. Žádá-li stěžovatel Ústavní soud, aby vyložil § 35 odst. 10 soudního řádu správního v souladu s ústavním pořádkem, neboť ve věci není možné podat dovolání a nedochází tak ke sjednocování judikatury Nejvyšším soudem, Ústavní soud opakuje, že výklad soudního řádu správního přísluší správním soudům, kde je sjednocování výkladu úlohou Nejvyššího správního soudu. Ten také v posuzované věci výklad dotčeného ustanovení poskytl a Ústavní soud shora vysvětlil, že na této interpretaci není nic protiústavního.
12. Ačkoliv stěžovatel výslovně nespecifikuje, že brojí pouze proti výroku II. usnesení krajského soudu, proti němuž pouze směřovala kasační stížnost, Ústavní soud návrh posoudil podle obsahu argumentace, která směřuje výhradně k otázce právního zastoupení, tj. k výroku II. usnesení krajského soudu, a nikoliv k dalším výrokům.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu