Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Matyášem Svobodou, advokátem, sídlem Palackého třída 3048/124, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2025 č. j. 37 Co 51/2025-290, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) L. P., 2) nezletilého M. P., 3) nezletilého A. P. a 4) nezletilého E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka péče a výživného na nezletilé děti. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel je otcem vedlejších účastníků řízení č. 2, 3 a 4 a vedlejší účastnice č. 1 jejich matkou. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v řízení o návrhu na změnu péče a výživy rozsudkem ze dne 9. října 2024 č. j. P 48/2024-232 rozhodl ve stručnosti tak, že děti zůstávají svěřeny do střídavé péče obou rodičů s termínem střídání po jednom týdnu a stanovil výživné. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání obou rodičů v návětí označeným rozsudkem potvrdil prvostupňové soudní rozhodnutí co do úpravy péče a změnil je jen co do výše výživného. Matka je povinna přispívat 2 000 Kč na výživu nezletilého M., 1 500 Kč na nezletilého A. a 1 000 Kč na nezletilého E., otec 1 100 Kč na nezletilého M., 800 Kč na nezletilého A. a 600 Kč na nezletilého E. měsíčně.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 3, čl. 9 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Nejprve brojil proti způsobu výslechu nezletilého vedlejšího účastníka č. 2 a tvrdil, že okresní soud porušil právo nezletilého být slyšen a vyjádřit svůj názor ve věci. Navíc obecné soudy podle stěžovatele k názoru vedlejšího účastníka č. 2, který chtěl trávit více času u otce, bez zdůvodnění nepřihlédly, což mělo vést k porušení principu nejlepšího zájmu dítěte.
Dále stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí porušuje vyšetřovací zásadu, je založené na libovůli, nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, přičemž poukázal na konkrétní nedostatky. Mezi ty řadí ignorování jeho námitky a návrhů spojených s účelovým snížením příjmů matkou, nezohlednění daňových výhod matky, nezjišťování délky trvání nových majetkových poměrů. Konečně stěžovatel rozporoval také rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení ze dne 18. února 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25 , bod 12). Také k otázce výše výživného Ústavní soud přistupuje obzvláště rezervovaně.
Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (např. usnesení ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení ze dne 12.
června 2024 sp. zn. I. ÚS 1253/24 a judikatura tam citovaná).
5. Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil výše zmíněných extrémních vad, které by ospravedlňovaly jeho kasační zásah.
6. Obecné soudy jasně vymezily rámec svých úvah. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá porušení ústavních práv. Obecné soudy založily svá rozhodnutí zejména na vyjádřeních obou rodičů, nezletilých a opatrovníka. Symetrickou střídavou péči obecné soudy preferovaly s ohledem na dosavadní funkčnost tohoto režimu, zájem na stabilitě rodinného uspořádání a na zachování sourozeneckých vazeb. Co se týče výše výživného, soudy se zabývaly určením příjmů obou rodičů a následně na základě zákonných kritérií, možností a schopností rodičů a odůvodněných potřeb nezletilých dětí, stanovili výživné, přičemž přihlédly k doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud takový postup nepovažuje za protiústavní, natož ve výše uvedené intenzitě naprosté libovůle.
7. Co se týče nejlepšího zájmu dítěte, stěžovateli lze přisvědčit, že s přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí je jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (nález ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 ). V nyní posuzovaném případě soudy nezletilého vedlejšího účastníka č. 2 vyslechly a poskytly mu náležitý procesní prostor ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte k tomu, aby se vyjádřil k dosavadnímu uspořádání péče o dítě. Soudy jsou nicméně povinny v každém jednotlivém případě brát v úvahu i další faktory, zejména soulad přání dítěte s jeho nejlepším zájmem (usnesení ze dne 30. dubna 2025 sp. zn. III. ÚS 1166/25 ). Jak je vysvětleno v předchozím odstavci, obecné soudy vzaly v potaz přání dítěte, ale na základě zvážení dalších faktorů, které je třeba zvažovat, rozhodly odlišně, což v nezbytně nutné míře zdůvodnily. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit, že se obecné soudy nezabývaly nejlepším zájmem dítěte.
8. Co se týče stěžovatelovy námitky ohledně nevypořádání některých námitek obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Podstatné tedy je, že obecné soudy předložily logický argumentační celek, který dostatečným způsobem podporuje správnost jejich závěrů. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
9. Stěžovatelova námitka ohledně nákladů řízení se jeho vlastními slovy týkala náhrady za "jeden jediný úkon, k jehož realizaci ‚byl donucen' v důsledku naprosto nedůvodného podání matky v podobě zpětvzetí podaného návrhu na úpravu poměrů k nezletilým." Z vyjádření stěžovatele je zřejmé, že se jedná o částku bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19], tím spíše ve věcech bagatelních [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), body 11 a 34]. Stěžovatel nevysvětlil, v čem by měly spočívat zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelní otázce dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Takové důvody neshledal ani Ústavní soud.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto zvlášť nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který ostatně, jako návrh tzv. akcesorický, sdílí osud rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu