Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou v Brně, tř. Kpt. Jaroše 9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 481/2006-205 ze dne 10. června 2008 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 9 C 297/2000-163 ze dne 25. září 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení základního práva na spravedlivý proces, na přiměřené hmotné zabezpečení a na ochranu zdraví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nijak výslovně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy na výslech konkrétně jmenovaných znalců. Dále uvádí, že soud prvního stupně zamítl jeho žalobu proto, že nedošlo k prokázání nemoci z povolání, soud odvolací však věc posoudil ze zcela jiných hledisek a formálně závěr soudu prvního stupně potvrdil. Tím porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Dále namítá, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o skutečnosti, kterými se soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Stěžovatel rovněž brojil proti tomu, že ho odvolací soud ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 nepoučil o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy a ani ho prý nepoučil o následcích nesplnění této povinnosti. Tímto postupem ho obecné soudy zkrátily na jeho ústavně zaručených právech.
Stěžovatel vůči postupu odvolacího soudu dále namítá, že týž se pouze formálně vypořádal se skutečnostmi, které namítal ve svém odvolání ke znaleckým posudkům, avšak zcela opomenul to, že radiodiagnostik byl přibrán k původnímu znaleckému posouzení, ne však k jeho doplnění.
Podle názoru stěžovatele odvolací soud rovněž zcela pomíjí skutečnost, že stěžovatel navrhoval provedení třetího znaleckého posudku, v němž by se znalec vyjádřil k jeho námitkám, které v průběhu řízení vznesl. Soud prvního stupně tento návrh zamítl; stěžovatel chtěl nechat pořídit znalecký posudek na svůj náklad, ale odvolací soud provedení tohoto znaleckého posudku znemožnil, protože mu odmítl vydat originály rentgenových snímků ze spisu. Obecné soudy ho tak zásadním způsobem zkrátily na jeho základních právech, protože mu svým postupem zabránily prokázat jeho tvrzení znaleckým posudkem. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 481/2006-205 ze dne 10. června 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na ustálenou a rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která řeší otázku vztahu mezi ztrátou na výdělku způsobenou skončením pracovního poměru nebo převedením na jinou práci v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti a náhradou za škodu způsobenou případnou nemocí z povolání. Dovodil, že pokud zaměstnání stěžovatele skončilo v důsledku vyčerpání nejvyšší přípustné expozice, nelze uvažovat o náhradě škody vůči původnímu zaměstnavateli; současně také uvedl, za jakých okolností a v jakém rozsahu by náhrada škody připadala v úvahu. Potvrdil však i závěry soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení, zda stěžovatel trpěl nemocí z povolání. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se také zabýval námitkami stěžovatele vůči znaleckým posudkům a své závěry přesvědčivě odůvodnil.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Namítá především, že obecné soudy nepřipustily další navrhované důkazy výslech znalců a tím mu znemožnily prokázat svá tvrzení. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil, protože ze spisu jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně reagoval na jeho námitky proti závěrům prvního znaleckého posudku a ustanovil revizního znalce, připustil vyjádření ošetřujícího lékaře stěžovatele a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal s tím, proč nepřipustil další dokazování.
V této souvislosti je nutno poukázat na to, že proces dokazování a hodnocení důkazů je procesem, jehož realizace přísluší soudům, které se musejí řídit zásadou volného hodnocení důkazů. Obecným soudům také v procesu dokazování není stanovena povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedly. Pokud soudy postupují v souladu s výše uvedenými pravidly, pak do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat. V předmětné věci - jak bylo uvedeno výše - se obecné soudy vypořádaly se všemi navrhovanými důkazy, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež soudy učinily.
Stěžovatel dále namítal porušení dvouinstančnosti řízení v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak na základě jiných důvodů, než soud okresní. Rovněž této námitce nelze přisvědčit. Všechny skutečnosti, o které oba obecné soudy opřely své závěry, vyšly najevo v procesu dokazování před soudem prvního stupně. Nelze také dospět k závěru, že by odvolací soud vycházel ze zcela jiných důvodů než soud okresní. Krajský soud potvrdil závěry týkající se nemoci z povolání a vedle nich připojil ještě odkaz na obecnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázkách týkajících se vztahu mezi skončením pracovního poměru při vyčerpání přípustné míry expozice a náhrady škody z titulu odpovědnosti za nemoc z povolání. Odvolací soud se rovněž dostatečně zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k znaleckým posudkům, týkajícím se posouzení, zda týž nemocí z povolání trpěl.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ho odvolací soud nepoučil ve smyslu § 118 odst. 1 a 3, je nutno poukázat na zásadu tzv. neúplné apelace, která ovládá občanské soudní řízení v tom smyslu, že dokazování je soustředěno do řízení před soudem prvního stupně a nikoliv do řízení odvolacího, v němž může být dokazování na základě nově navrhovaných důkazů prováděno jen výjimečně ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nemohl provádět další důkazy stěžovatelem navrhované, které by nebyly podřaditelné pod ustanovení § 205a o. s. ř.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2009
František Duchoň předseda senátu