Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B. - D., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2008, čj. 20 Co 61/2008 - 101, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Mimo toto řízení se stěžovatel žalobou, podanou dne 28. dubna 2006 u Okresního soudu v Náchodě, domáhal zaplacení (stejné) náhrady, ze stejného titulu a současně navrhl, aby řízení o jeho žalobě bylo přerušeno do doby ukončení paralelně probíhajícího řízení správního. Správní řízení bylo ukončeno rozhodnutími ministerstva čj. 67957/ENV/07 a 2655/610/07, ze dne 7. 9. 2007, v nichž rozhodlo o poskytnutí částky 226.934,-- Kč stěžovateli. Tato částka byla dne 23. 11. 2007 uhrazena na jeho účet. Poté stěžovatel vzal žalobu, podanou u Okresního soudu v Náchodě, zpět dne 28.
11. 2007 a navrhl, aby byla ministerstvu uložena povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 51.217,60 Kč. Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 29. 11. 2007, čj. 8 C 112/2006 - 68, řízení zastavil a uložil ministerstvu povinnost nahradit náklady řízení ve stěžovatelem požadované výši. Tento výrok o nákladech řízení napadlo ministerstvo odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením čj. 20 Co 61/2008 - 101, ze dne 11. 6. 2008, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
sp. zn. III. ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Do rozhodování o nákladech řízení zásadně Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů dosahuje ústavně právní dimenze pouze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ). Takovéto pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu odvolacího soudu, který výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Dojde-li k zastavení řízení, pak povinnost hradit náklady řízení stíhá, podle § 146 odst. 2 OSŘ, toho účastníka, který zavinil, že řízení bylo zastaveno. V konkrétním případě žalované ministerstvo plnilo na základě výsledků řízení správního, takže nelze, jak správně uzavřel odvolací soud, dovozovat, že plnění žalovaného bylo plněním z jeho vlastní vůle. Povinnost plnit mu byla uložena ve správním řízení, v době, kdy o nároku stěžovatele v řízení občanskoprávním ještě nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel zahájil občanskoprávní řízení až poté, co uplatnil svůj nárok u ministerstva, tedy svým chováním inicioval i správní řízení. Obě řízení, byť o stejném nároku, jsou na sobě nezávislá. Stěžovatel zahájil soudní řízení veden snahou zamezit promlčení svého nároku, takže toto řízení mělo charakter pojistky. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že rozhodnutí ministerstva je nicotné proto, že nebylo oprávněno o takovém nároku rozhodovat. Je s podivem, že, zastávaje tento názor, vůbec správní řízení zahájil a neobrátil se přímo na soud.
Ústavní soud uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti. Jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Odvolací soud rovněž dostatečně vysvětlil, na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí došel. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.
Ústavní soud tedy v daném případě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. Proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu