Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slaniny, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2024 č. j. 6 Afs 269/2023-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, sídlem Seifertova 2063/3, Litoměřice, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na vyloučení soudce Tomáše Langáška z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Tomáš Langášek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2077/24
.
1. Stěžovatel ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2077/24 napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, který vydal senát 6 Afs, v němž zasedal a rozhodoval jako jeho předseda soudce I. senátu Ústavního soudu Tomáš Langášek. Soudce Tomáš Langášek v přípisu ze dne 24. 7. 2024 informoval, že nemá žádný poměr k věci, vedlejším účastníkům ani jejich právním zástupcům, nicméně je objektivní skutečností, že v dané věci byl u Nejvyššího správního soudu předsedou senátu a napadený rozsudek podepsal a vyhlásil; byl tedy v této věci činný při výkonu jiné funkce, než je funkce soudce Ústavního soudu, a je tak dán důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování.
2. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 (č. Org. 01/24) IV. senát Ústavního soudu.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
4. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci, v níž byl soudce Tomáš Langášek činný jako soudce Nejvyššího správního soudu, dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž rozhodl o vyloučení soudce Tomáše Langáška z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2077/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem, že v posuzované věci nejde o daňový nedoplatek podle § 153 daňového řádu, nýbrž o dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení, který nelze považovat za daň. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je příjmem státního rozpočtu, jde tedy podle stěžovatele o peněžité plnění podřaditelné pod § 2 daňového řádu. Dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení jsou proto nedoplatkem podle § 153 daňového řádu. Objektivní prekluzivní lhůta pro vymáhání nedoplatku podle § 160 odst. 5 daňového řádu tak platí i pro vymáhání dlužného pojistného na sociálním zabezpečení. Aplikaci této lhůty nemůže § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. vyloučit.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základního práva na soudní ochranu, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem správních orgánů či soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování, v jakém procesním režimu probíhá vymáhání dlužného pojistného na sociální zabezpečení a penále. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
10. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud zevrubně zabýval a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel s těmito závěry (podle nichž úprava promlčení práva vymáhat pojistné obsažená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. vylučuje aplikaci objektivní prekluzivní lhůty pro placení daně podle § 160 odst. 5 daňového řádu, tedy nejpozději 20 let od svého počátku), nesouhlasí, aniž by proti nim vznášel jakoukoli ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje tytéž námitky, které uvedl již v řízení před správními soudy. V dané věci přitom nejde o to, že by Nejvyšší správní soud neposoudil dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále jako daňový nedoplatek podle § 153 daňového řádu (a proto § 160 odst. 5 tohoto zákona neaplikoval), nýbrž o to, že právní úprava vymáhání pojistného v zákoně č. 589/1992 Sb. je úpravou speciální, její věcná působnost je omezena právě na pojistné na sociální zabezpečení, zatímco lhůta pro placení daní upravená v § 160 daňového řádu se týká nejen daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a) a b) daňového řádu, nýbrž i peněžitých plnění v rámci procesní dělené správy, které podléhají daňovému řádu pouze ve fázi placení daní. Správní soudy ústavně souladným způsobem s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že i za situace, kdy v rozhodné době neobsahoval § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. výslovné pravidlo, že k běhu promlčecí lhůty nedochází po dobu vedení exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem, je podrobnější úprava promlčení práva vymáhat pojistné na sociální zabezpečení a penále posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v § 112 zákona č. 40/1964 Sb.
11. Aniž by jakkoli reagoval na závěry Nejvyššího správního soudu vycházející z § 4 daňového řádu a související judikatury (včetně judikatury Nejvyššího soudu, podle které stanoví-li speciální právní předpis, že se právo na vymáhání pohledávky promlčuje, pak není možné aplikovat obecnou právní úpravu, podle níž taková pohledávka zaniká prekluzí před uplynutím promlčecí lhůty), stěžovatel setrvale tvrdí, že každý, kdo provádí daňovou exekuci podle daňového řádu, je lhůtou podle § 160 odst. 5 daňového řádu vázán, neboť daňový řád neumožňuje po jejím uplynutí v daňové exekuci pokračovat. Argumentace stěžovatele, která nereflektuje vedlejší účastnicí i správními orgány řádně odůvodněné závěry vycházející z textu zákona i judikatury, je tak pouhou polemikou předkládající odlišný názor stěžovatele na aplikaci dané právní úpravy. Ten však sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu