Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 4 Tdo 218/2023-866, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 8 To 279/2022-794, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 10 T 75/2021-750, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně namítá, že soudy při svém rozhodování porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání blíže popsané ve skutkových větách napadeného rozhodnutí byl stěžovatel podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen i trest propadnutí věci (předměty blíže specifikovány ve výroku napadeného rozhodnutí) a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena rovněž povinnost k náhradě škody poškozeným, přičemž ostatní poškození byli se svými nároky podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel od počátku popírá svoji vinu a namítá, že nalézací soud nerespektoval zásadu in dubio pro reo, jednotlivé provedené důkazy hodnotil zcela v rozporu s principem formální logiky a že veškeré provedené důkazy netvořily souvislý řetězec, který by nevyvracel i jiný skutkový děj než ten, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Pro toto tvrzení soudy údajně neměly žádné důkazy a své závěry dostatečně nevysvětlily, když jsou postaveny na pouhých úvahách a spekulacích a ve skutečnosti nijak nevyvracejí verzi stěžovatele. Ani u jednoho skutku nebyla ničím prokázána přítomnost stěžovatele na místě činu, vůbec tak není zřejmé, z čeho nalézací soud stěžovatelovu přítomnost na místě činu dovodil. V této části trpí napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel rovněž zpochybňuje jednotlivé provedené důkazy, resp. zpochybňuje závěry, které z nich soudy dovodily. Jakkoliv všechny důkazy tvoří tzv. pomyslný uzavřený řetězec, ve svém důsledku neprokazují, že se stěžovatel dopustil vniknutí do předmětných objektů, kde odcizoval uložené věci, což je mu kladeno za vinu. Tyto důkazy pouze prokazují, že se stěžovatel nacházel v okolí míst, kde došlo ke krádežím, a že měl některé ukradené věci u sebe. Uzavírá, že z provedených důkazů rozhodně nelze dospět k závěru, že se nacházel přímo na místě činu a tam se zmocňoval cizích věcí. Na základě uvedeného proto nelze vyloučit, že se krádeží dopustila jiná osoba, od níž si stěžovatel odcizené věci pouze kupoval. Tato možnost skutkového děje nebyla soudy nijak vyvrácena.
5. Poslední okruh stěžovatelových námitek se týká postupu odvolacího krajského soudu, který přezkoumal rozsudek nalézacího soudu jen v omezeném rozsahu, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
10. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
11. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
12. Dále je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), a kterého se nyní stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
14. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
15. Stěžovatel brojí především vůči hodnocení nepřímých důkazů, které podle stěžovatele nebyly dostatečné pro to, aby byl uznán vinným. Na tomto místě však Ústavní soud uzavírá, že množství důkazů, byť nepřímých, vedlo obecné soudy k dosažení praktické jistoty o tom, jak se skutky staly. Ze strany nalézacího soudu bylo provedeno pečlivé dokazování, které nezavdává důvody k jakýmkoliv pochybnostem. Nepřímé důkazy tvořily (stěžovatelem zpochybňovaný) řetězec důkazů, z něhož bylo možné jednoznačně dovodit závěry o vině stěžovatele. Stěžovatel ostatně nenavrhoval k provedení žádné jiné důkazy, které by závěry soudů zpochybnily, pouze nabízel alternativní způsoby hodnocení provedených důkazů, které se však ve světle již prokázaných skutečností jevily přinejmenším velmi nepravděpodobné a které především odporovaly zjištěním provedeným na základě předchozího dokazování. Navíc, jak správně upozornil i odvolací soud, pokud se stěžovatel hájil tím, že se krádeží nedopustil a věci u něj nalezené odkoupil od jiného muže, mohl orgánům činným v trestním řízení poskytnout veškerou součinnost k tomu, aby byl tento muž identifikován. Tuto součinnost však stěžovatel poskytnout odmítl, policejnímu orgánu telefon, prostřednictvím kterého s tímto mužem komunikoval, nevydal a verze stěžovatele tak nemohla být potvrzena. Přitom lze usuzovat, že pokud by se stěžovatel opravdu jemu vytýkaného jednání nedopustil, pak by jistě policejnímu orgánu poskytl mobilní telefon, aby se vyšetřování mohlo ubírat zcela jiným a dle stěžovatele správným směrem, když by se zaměřilo na onoho muže a nikoliv na stěžovatele (viz odst. 8 napadeného usnesení krajského soudu).
16. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu