Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. Ús 208/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti sdělení ministra obrany ČR ze dne 31. 3. 1998, č.j. 12998-10, t a k t o
Ústavní stížnost se o d m í t á
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27. 4. 1998 domáhá zrušení sdělení ministra obrany ČR ze dne 31. 3. 1998, č.j. 12998-10, kterým ministr obrany ČR neshledal důvodným podnět stěžovatele k přezkoumání rozhodnutí o rozkladu ze dne 29. 11. 1997, č.j. 12998-10 (M. M.). Rozklad stěžovatel podal dne 12. 8. 1997 proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 7. 1997, č.j. 11739-10, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vojska podle § 11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., v platném znění. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze
I. úS 208/98 stěžovatelův podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení ve smyslu ust. § 65 odst. 1 správního řádu pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto směru se Ústavní soud odvolává na svou dosavadní judikaturu, která takový podnět za poslední prostředek, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, nepovažuje ( I.ÚS 239/96 ). Toto stanovisko je v souladu i s uznávanými názory teorie správního práva, která podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nechápe dokonce ani jako podání podle správního řádu a uvádí, že na toto přezkoumání není právní nárok (srov. Hendrych, D.: Správní právo. Obecná část, 1. vyd. C. H. Beck/SEVT, Praha 1994, str.
167. Stejně tak týž autor: cit. dílo, 2. vyd. C. H. Beck, Praha 1996, str. 193 - 194. Nejnověji také Matrasová, E., Příhoda, P., Šlauf, V., Šmíd, L.: Správní řád - komentář, Linde Praha a.s. 1998, str. 108 - 109). Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal - v zákonné lhůtě - proti rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 29. 11. 1997, č.j. 12998-10 (M. M.), jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 7. 1997, č.j. 11739-10. Toto rozhodnutí ze dne 29.
11. 1997 bylo posledním prostředkem, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ze spisového materiálu Ministerstva obrany ČR zjistil, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 12. 1997. Podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů.
Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro projednání ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 1998 je však rozhodné znění § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností uvedené novely zákona o Ústavním soudu, tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle 2
I.
ÚS 208/98 tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o rozkladu, tj. od 5. 12. 1997, do podání ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 1998 však uplynula podstatně delší doba, než kterou připouští zákon o Ústavním soudu v uvedeném znění. Na základě této skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. v úplném znění]. Po u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 1998 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj 3