Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti V. Z., proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 75 T 1/2024, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se posuzovanou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho práva na obhajobu, "doporučil" soudům hodnotit výkon obhajoby "reálně, nikoli jen formálně," a "upozornil" na nutnost systémové změny v přidělování a odměňování obhájců ex offo v rozsáhlých trestních věcech. K tomu stěžovatel uvedl, že je obviněn ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 T 1/2024, věc je mimořádně rozsáhlá, ustanovenému obhájci byla přiznána jen minimální odměna, a navíc obhájce ani jeho předchůdce obhajobu řádně nevykonávali.
2. Stěžovateli však vyhovět nelze. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná.
3. Z ústavní stížnosti se podává, že trestní stíhání vedené proti stěžovateli se nachází ve fázi řízení před soudem prvního stupně, takže ve věci nebylo pravomocně (meritorně) rozhodnuto. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) ze dne 30. 11. 1995].
4. Lze dodat, že pokud snad stěžovatel mínil napadnout i konkrétní soudní rozhodnutí o určení odměny ustanoveného obhájce, byla by taková ústavní stížnost (i při vyčerpání opravných prostředků, které se z ústavní stížnosti nepodává) podána osobu zjevně neoprávněnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3647/15 ze dne 10. 5. 2016); takovou ústavní stížnost by musel podat sám obhájce, o jehož odměnu jde.
5. Konečně, Ústavnímu soudu nepřísluší vydávat "doporučení" či "upozornění". Pravomoci Ústavního soudu při rozhodování o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky vyplývají z § 82 zákona o Ústavním soudu - vyhoví-li ústavní stížnosti, Ústavní soud vysloví, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo, a zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. Za daných okolností stěžovatele ani nevyzýval k odstranění vad ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj